26 Cdo 2505/2000
Datum rozhodnutí: 20.12.2001
Dotčené předpisy: § 706 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 2505/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobce J. V., zastoupeného advokátkou, proti žalované K. Š., provdané D., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 87/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2000, č. j. 18 Co 290/99-62, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. února 2000, č. j. 18 Co 290/99-62, změnil vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 (soudu prvního stupně) ze dne 25. ledna 1999, č. j. 5 C 87/98-31, tak, že zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený žalobci předat (do 15 dnů od právní moci rozsudku) byt č. 11 o kuchyni a jednom pokoji s příslušenstvím, II. kategorie (dále jen předmětný byt , resp. byt ), situovaný v 5. podlaží domu č. p. 1331 v P., P. 12 (dále jen předmětný dům , resp. dům ), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (před soudem prvního stupně). Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vzal z provedených důkazů, zejména výpovědí svědků, bydlících v předmětném domě, za prokázáno, že žalovaná se o svou babičku A. K. starala, do předmětného bytu, jehož nájemkyní byla babička, vcházela a z něj vycházela, pohybovala se po domě v domácím oblečení a vynášela odpad. Po doplnění dokazování v odvolacím řízení však vzal (zejména z účastnické výpovědi žalované a z dědického spisu sp. zn. 7 D 636/92 Obvodního soudu pro Prahu 7) - na rozdíl od soudu prvního stupně - rovněž za zjištěno, že žalovaná se po operaci své babičky v roce 1991, tj. v době, kdy babička potřebovala z důvodu závažného onemocnění pomoc další osoby, přistěhovala do předmětného bytu, a že v tomto bytě s babičkou bydlela i v době její smrti, tj. 19. června 1992. Na základě uvedených skutkových zjištění dovodil, že na žalovanou přešlo ve smyslu § 706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen obč. zák. ), právo nájmu bytu, neboť splňovala - vedle předpokladu neexistence vlastního bytu - i další předpoklad normovaný citovaným ustanovením, tj. předpoklad žití s nájemkyní v den její smrti ve společné domácnosti.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž s přihlédnutím k jeho obsahu uplatnil dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř. ). Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. zpochybnil správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vyšel při posouzení naplněnosti předpokladu žití s nájemkyní bytu v den její smrti ve společné domácnosti. Zde především namítl, že odvolací soud v tomto ohledu vycházel z výpovědi samotné žalované, byť v její účastnické výpovědi jsou nepravdivé a vzájemně si odporující tvrzení. Tak v roce 1989 bylo babičce žalované 78 let (nikoli 65 let, jak uvedla žalovaná), babička zemřela ve věku 81 let (nikoli ve věku 70 nebo 74 let), od 1. února 1990 činilo nájemné 99,- Kč, od prosince 1990 102,- Kč a od 9. dubna 1991 189,- Kč a proto jí žalovaná nemohla v tomto období na nájemné přispívat částkou 390,- Kč, v roce 1989 pobírala babička důchod v částce 1.600,- Kč (nikoliv 3.000,- Kč, jak uvedla žalovaná), a o neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 24. listopadu 1997 byla žalovaná vyrozuměna Obvodním úřadem v P. dne 8. ledna 1998. Poté zdůraznil, že odvolací soud naopak pominul skutková zjištění, vyplývající z listinných důkazů. Šlo o zjištění, že žalovaná byla po celou dobu (až do 6. září 1993) hlášena k pobytu u své matky H. Š., bydlící v témže domě, že na evidenčním listě k předmětnému bytu byla A. K. vedena jako jediná osoba bydlící v bytě, a že hlášení o úmrtí A. K. obdržela městská část P. od správy domu až po pěti létech od úmrtí A. K. Podle názoru žalobce odvolací soud rovněž přehlédl, že z výpovědi svědků, bydlících v předmětném domě, nelze usoudit na naplnění předpokladu žití s nájemkyní bytu v den její smrti ve společné domácnosti, neboť žádný z nich domácnost A. K. nenavštěvoval, resp. do jejího bytu nechodil, a svědkyně M. M. naopak potvrdila, že žalovaná se do předmětného bytu nastěhovala až po smrti své babičky. V rámci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. žalobce zpochybnil správnost závěru o naplněnosti předpokladu žití s nájemkyní bytu v den její smrti ve společné domácnosti. Nelze-li totiž pokládat za správná skutková zjištění, z nichž odvolací soud při posouzení naplněnosti uvedeného předpokladu vyšel, nemohou obstát ani právní závěry, přijaté na základě nesprávných skutkových zjištění. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými zjištěními i s právním posouzením věci odvolacím soudem. Zdůraznila, že úmrtí babičky oznámila správci domu krátce poté, co tato skutečnost nastala , a ohlásil-li správce volný byt vlastníku až po pěti létech, svědčí to o nedostatečné činnosti správce. Tvrzení, uvedená v její účastnické výpovědi, byla již částečně vysvětlena v doplnění odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde-li o příspěvek žalované na nájemné, měla žalovaná na mysli celkový předpis inkasa, tedy včetně úhrady elektřiny, plynu, rozhlasových a televizních poplatků. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. února 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.) a je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Napadený rozsudek byl proto podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v celém rozsahu, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněnými dovolacími důvody i jejich obsahovou konkretizací. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 237 odst. 1 o.s.ř. a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.); zmíněné vady však namítány nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.

Ustanovením § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. lze dovolání odůvodnit, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká - li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Skutková zjištění, že žalovaná se o svou babičku starala, do předmětného bytu, jehož nájemkyní byla babička, vcházela a z něj vycházela, pohybovala se po domě v domácím oblečení a vynášela odpad, čerpal odvolací soud - stejně jako soud prvního stupně - zejména z výpovědí svědků, bydlících v předmětném domě. Uvedená skutková zjištění z výpovědí zmíněných svědků sice vyplynula (ostatně dovolatel jejich správnost prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. ani nenapadl), avšak odvolací soud z těchto zjištění závěr o naplněnosti předpokladu žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti nedovodil. V odůvodnění napadeného rozsudku pak v této souvislosti výslovně uvedl, že k vedení společné domácnosti se (svědci bydlící v předmětném domě) však nemohli vyjádřit, protože z osobních zkušeností o způsobu hospodaření obou žen ničeho nevěděli . Za této situace nelze akceptovat dovolatelovu námitku, že odvolací soud přehlédl, že z výpovědi svědků, bydlících v předmětném domě, nelze usoudit na naplnění uvedeného předpokladu (proto, že žádný z nich domácnost A. K. nenavštěvoval, resp. do jejího bytu nechodil). Dovolateli lze naopak přisvědčit v tom, že zjištění o přistěhování žalované do předmětného bytu v roce 1991 a o jejím bydlení v bytě v době smrti babičky, tj. 19. června 1992, učinil odvolací soud (po doplnění dokazování v odvolacím řízení) zejména z účastnické výpovědi samotné žalované. Dovolatel se však mylně domnívá, že odvolací soud v tomto ohledu některé z provedených důkazů, tj. v daném případě důkazy listinné, pominul. Odvolací soud, jak plyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí, totiž vzal v úvahu všechny provedené důkazy (včetně důkazů listinných), avšak větší význam v tomto ohledu přiznal účastnické výpovědi žalované, neboť ta, jak odvolací soud zdůraznil, zcela spontánním způsobem vypovídala o okolnostech svého nastěhování do předmětného bytu. Ani zde nelze odvolacímu soudu nic vytknout, byť by navíc účastnická výpověď žalované obsahovala, jak tvrdí žalobce, nepravdivé a vzájemně si odporující tvrzení. Při hodnocení důkazů (zejména důkazů výslechem účastníků řízení a svědků) jako myšlenkové činnosti soudu totiž spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (např. způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod.), které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědi - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání, avšak pro soud (v daném případě odvolací soud) jsou rozpoznatelné. Lze uzavřít, že skutková zjištění o přistěhování žalované do předmětného bytu a o jejím bydlení v bytě v době smrti babičky mají oporu v provedených důkazech, které odvolací soud hodnotil v souvislosti s ostatními důkazy, a přitom v jejich hodnocení není logický rozpor; odvolací soud tak vycházel při posouzení věci ze zjištění, jež vyšly najevo v průběhu řízení a jež mají oporu v obsahu spisu. Za této situace nelze ani namítat, že soud měl vycházet z jiných důkazů (např. důkazů listinných), jak se o to v dovolání dovolatel pokouší. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. tak nebyl užit opodstatněně.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, či ze skutečností najisto postavených učinil nesprávné právní závěry.

Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o odpověď na otázku, zda ze zjištěných skutečností lze usoudit, že žalovaná žila se svou babičkou A. K. v den její smrti ve společné domácnosti, tedy zda je naplněn předpoklad žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti ve smyslu § 706 odst. 1 věty první obč. zák.

V § 706 odst. 1 obč. zák. je upraven přechod nájmu nedružstevních bytů. Byla-li žalovaná vnučkou zemřelé A. K., mohlo na ni právo nájmu k předmětnému bytu ve smyslu § 706 odst. 1 věty první obč. zák. přejít tehdy, jestliže žila se svou babičkou v den její smrti ve společné domácnosti (a současně neměla vlastní byt). Z pohledu skutkové podstaty podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák. postačí žití s nájemcem ve společné domácnosti v den jeho smrti s tím, že doba soužití předcházející smrti nájemce je natolik dlouhá, aby se zřetelem k dalším rozhodným okolnostem konkrétního případu bylo možno učinit závěr, že mělo jít o spolužití v jednom bytě, a tedy o příslušnost (trvalé povahy) ke společné domácnosti zemřelého nájemce (srov. R 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe do současné doby nezaznamenala odklon).

Žalované se prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. nepodařilo zpochybnit správnost skutkových zjištění, že žalovaná se po operaci své babičky v roce 1991, tj. v době, kdy babička potřebovala z důvodu závažného onemocnění pomoc další osoby, přistěhovala do předmětného bytu, a že v tomto bytě s babičkou bydlela i v době její smrti, tj. 19. června 1992. Ve světle toho, co je ohledně předpokladu žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti ve smyslu § 706 odst. 1 věty první obč. zák. uvedeno v předchozím odstavci, obstojí - s přihlédnutím k učiněným skutkovým zjištěním - právní závěr, který odvolací soud v tomto směru učinil, tj. závěr, že žalovaná žila s nájemkyní předmětného bytu v den její smrti ve společné domácnosti.

Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) - dovolání zamítl (§ 243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobce (dovolatel) nebyl v dovolacím řízení úspěšný a procesně úspěšné žalované vznikly náklady v souvislosti s vyjádřením k dovolání. Přitom odměna za sepis zmíněného vyjádření byla stanovena podle dosavadních právních předpisů (vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.), neboť dovolací řízení bylo zahájeno podáním dovolání dne 21. června 2000, tj. před účinností zákona č. 30/2000 Sb. část dvanáctá /Přechodná a závěrečná ustanovení/, hlava první /Přechodná ustanovení k části první/, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb. Uvedené náklady sestávají z jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 500,- Kč (§ 9 odst. 1 ve spojení s § 7 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.) a z náhrady hotových výdajů v částce 75,- Kč, tj. z režijního paušálu podle § 13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 20. prosince 2001

JUDr. Miroslav Ferák, v.r.

předseda senátu