26 Cdo 2504/2008
Datum rozhodnutí: 14.09.2010
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) předpisu č. /Sb.




26 Cdo 2504/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně městské části Praha 2 , se sídlem úřadu v Praze 2, nám. Míru 20, zastoupené Mgr. Petrem Zachem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 7, proti žalovaným 1) M. J., zastoupenému JUDr. Jarmilou Pokornou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Legerova 72, a 2) M. J., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 56/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2007, č. j. 35 Co 437/2006-120, takto:

I. Dovolání se odmítá .

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám JUDr. Jarmily Pokorné, advokátky se sídlem v Praze 2, Legerova 72, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 6. 2006, č. j. 21 C 56/2004-89, zamítl žalobu, aby žalovaní vyklidili a vyklizený předali žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku byt č. 12, II. kategorie, v 5. nadzemním podlaží domu č. p. 41, v P., ulice Rubešova 1, k. ú. V., sestávající z kuchyně, předsíně, komory, spíže, dvou pokojů, WC a koupelny (dále jen předmětný byt , resp. byt ). Uložil žalobkyni, aby zaplatila žalovaným náklady řízení.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 5. 4. 2007, č. j. 35 Co 437/2006-120, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, ve kterém navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný 1) ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Žalovaná 2) se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (srov. čl. II, bod 12. tohoto zákona) dále o.s.ř. .

Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným účastnicí řízení, řádně zastoupenou, není však přípustné.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který byl jeho prvním rozhodnutím ve věci samé.

Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není tak rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.

Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právních závěrů odvolacího soudu, že nájemcem předmětného bytu je stále J. L. Žalovaní se do bytu nastěhovali v roce 1998 poté, co uzavřeli s J. L. a M. B. dohodu výměně bytů (šlo o trojsměnu) a nájemní smlouvu se žalobkyní. Dohoda o výměně bytů však není platným právním úkonem pro obcházení zákona podle § 39 občanského zákoníku (dále obč. zák. ), neboť její účastníci věděli již před jejím uzavřením, že J. L. se do bytu, jehož nájemkyní byla M. B., nenastěhuje za odstupné, které mu bylo zaplaceno vlastníkem domu. Jestliže nájemní právo J. L. k předmětnému bytu trvá, nemohla být pro nemožnost plnění podle § 37 odst. 2 obč. zák. platně uzavřena nájemní smlouva k tomuto bytu mezi žalobkyní a žalovanými.

Napadené rozhodnutí je založeno na právním závěru, že za trvání nájemního poměru je k podání žaloby na vyklizení bytu žalovanými, kteří užívají byt bez právního důvodu, aktivně věcně legitimován nájemce a nikoli žalobkyně spravující dům (ve vlastnictví obce), v němž se předmětný byt nachází. Správnost tohoto právního závěru napadla dovolatelka v dovolání.

Ustálená soudní praxe dovodila, že pokud právo nájmu bytu nezaniklo, může se vyklizení osob bydlících v bytě bez právního důvodu zásadně domáhat nájemce bytu a pronajímatel pak nemá aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na vyklizení bytu těmito osobami. Odvolací soud sám poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. 26 Cdo 503/2000, a ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 26 Cdo 972/2006. Z téhož právního názoru vychází i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 1995, sp. zn. 2 Cdo 169/95, uveřejněný v sešitě č. 1 z roku 1996 časopisu Právní rozhledy, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 959/96, uveřejněný pod č. 58 v sešitě 7 z roku 1997 v časopise Soudní judikatura, ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 451/2000, a ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2720/2004). Ústavní soud v nálezu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. II. ÚS 687/05 , uvedl s poukazem na čl. 11 Listiny základních práv a svobod, že ochranu vlastnictví nelze zužovat pouze na ochranu vlastnického práva, ale také na zajištění výkonu ochrany vlastnického práva, včetně povinností s vlastnictvím spojených . Proto také v jím posuzované věci shledal, že vlastník domu jako pronajímatel bytu, který je povinen zajistit nájemci nerušený výkon jeho práv, je oprávněn domáhat se vyklizení pronajatého bytu neoprávněným uživatelem. Odvolací soud také správně zdůraznil, že v daném případě jde o věc skutkové odlišnou, kdy nájemce o zajištění nerušeného užívání bytu zájem nemá a žalobkyně je vedena snahou nejen o faktické, ale i právní uvolnění bytu, přičemž posléze uvedeného cíle žalobou na vyklizení žalovaných dosáhnout nemůže. Z tohoto pohledu neobstojí ani argument žalobkyně, uvedený v dovolání, že žalobkyně je správcem majetku obce, která má povinnosti při zajišťování bytových potřeb občanů ve smyslu čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k tomu dovolací soud také neshledává, že by žalobkyni bylo bráněno v pokojném užívání majetku ve smyslu č. 1 Dodatkového protokolu o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Za nepřípadný proto považuje i odkaz žalobkyně na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Sporrong a Lönnroth proti Švédsku, v němž bylo řešeno omezení práva vlastníků užívat majetek dlouhotrvajícím povolením k vyvlastnění nemovitostí stěžovatelů a otázka zákazu stavebních prací, když k vyvlastnění nemovitostí ani nedošlo.

Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému 1) vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč [§ 2 odst. 1, § 7 písm. d) ve spojení s ustanovením § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění] a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění). Žalované 2) náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může žalovaný 1) podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 14. září 2010

JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu