26 Cdo 25/2003
Datum rozhodnutí: 24.02.2004
Dotčené předpisy: § 570 předpisu č. 40/1964Sb., § 516 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 25/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobců A) J. K. a B) L. K., oba zastoupeni advokátkou, proti žalované H. J., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 108/2000, k dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2001, č. j. 23 Co 385/2001-56, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 10. 2001, č. j. 23 Co 385/2001-56 změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 10. 2000, č. j. 9 C 108/2000-40, ve spojení s opravným usnesením ze dne 25.1.2001, č.j. 9 C 108/2000-45 tak, že žalobu, jíž se žalobci A/ a B/ domáhali na žalované vyklizení bytu č. 24 o dvou pokojích, kuchyni s příslušenstvím v domě čp. 115 v P., zamítl a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku zejména uvedl, že soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci, který však neposoudil správně po právní stránce.

Původní nájemní vztah byl uzavřen na dobu neurčitou a žalobci A/ a B/ vstoupili do práv a povinností pronajímatelů na základě kupní smlouvy ze dne 20. 7. 1995 a tento nájemní vztah od července 1996 do současné doby nezanikl tím, že by byl sjednán platně nájemní vztah na dobu určitou.

Podle odvolacího soudu dohodne-li se věřitel s dlužníkem, že dosavadní závazek se nahrazuje závazkem novým, dosavadní závazek zaniká a dlužník je povinen plnit závazek nový (§ 570 odst. 1 obč. zákoníku). Nahrazuje-li se závazek zřízený písemnou formou, musí být dohoda o zřízení nového závazku uzavřena písemně (§ 570 odst. 2 obč. zákoníku). Dosavadní závazek se pokládá za nahrazený pouze v rozsahu, který nepochybně vyplývá z dohody o novém závazku (§ 571 obč. zákoníku). Z těchto ustanovení plyne, že rozsah, v jakém se ruší původní závazek, musí být jednoznačně určen, neboť původní závazek zaniká jen v tomto rozsahu. V dohodě musí být proto nepochybně vyjádřena vůle účastníků nahradit starý závazek, popř. jeho část, závazkem novým. Jestliže z dohody není zřejmé, že úmysl účastníků směřoval k zániku původního závazku, nepokládá se původní závazek za zrušený, nýbrž trvá nadále vedle závazku nového.

Odvolací soud dále v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že v žádné z nájemních smluv uzavřených mezi účastníky dne 1. 6. 1996, 1. 7. 1997, 1. 7. 1998 a ani 1. 7. 1999 není výslovně uvedeno, že účastníci mají úmysl nahradit původní závazek (nájemní vztah sjednaný na dobu neurčitou) závazkem novým tak, aby tento výslovný projev vůle vyplýval nepochybně z obsahu těchto nájemních smluv, sjednaných na dobu určitou. Protože nedošlo ke změně nájemního vztahu a ani k zániku nájmu podle § 710 obč. zákoníku, trvá žalované dosud právo nájmu k předmětnému bytu, a to na dobu neurčitou.

Vzhledem k uvedenému je odvolací soud toho názoru, že není správný závěr soudu prvního stupně, že žalovaná užívá sporný byt bez právního důvodu a rozhodl tak, jak bylo uvedeno výše.

Dovoláním ze dne 13. 5. 2002 napadli žalobci A/ a B/ výše uvedený rozsudek odvolacího soudu a jsou přesvědčeni, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Odvolací soud dovodil, že nelze způsobem, který zvolili žalobci, změnit nájemní smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou na nájemní smlouvu s určením doby užívání dle § 685 odst. 1 obč. zákoníku. Odvolacímu soudu chybí projev vůle účastníků ukončit předchozí nájemní poměr sjednaný na dobu neurčitou a dále vychází z toho, že nájem žalované nebyl ukončen způsobem upraveným v § 710 odst. 1 obč. zákoníku, kdy nájem bytu zanikne písemnou dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem nebo písemnou výpovědí. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že právní názor odvolacího soudu je nesprávný, neboť sama žalovaná vypověděla, že se dohodla se žalobci na změně obsahu nájemní smlouvy a souhlasila s tímto způsobem vyřešení jejího hrubého porušení povinnosti nájemníka, když si byla vědoma, že pro dlouhodobé neplacení nájemného jsou splněny podmínky pro výpověď z nájmu bytu dle ust. § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zákoníku.

Podle dovolatelů jde o posouzení otázky, zda ke změně obsahu nájemní smlouvy je nutné výslovné označení nové nájemní smlouvy jako smlouvy změněné nebo zda z obsahu této smlouvy a z okolností souvisejících s jejím uzavřením je patrné, že byla se žalovanou s jejím výslovným souhlasem uzavřena změněná nájemní smlouva na dobu určitou. Dovolatelé jsou toho názoru, že se jedná pouze o formální nedostatek v označení nájemní smlouvy na dobu určitou, neboť projevy vůle účastníků směřovaly zcela jednoznačně ke změně původní nájemní smlouvy a žalovaná si byla vědoma všech skutečností, které pro ni ze změněné nájemní smlouvy plynou.

Dovolatelé proto navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle bodu 15 a 17, hlavy I., části dvanácté zák. č. 30/2000 Sb. odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinností tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, dále jen o. s. ř.). Obdobně i dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti zák. č. 30/2000 Sb. nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.

V posuzovaném případě bylo rozhodnutí soudu prvního stupně vydáno 10. 10. 2000, poté opraveno usnesením z 25. 1. 2001, tedy odvolací a dovolací řízení v této věci se řídí dosavadními předpisy, zejména upravujícími lhůtu pro podání dovolání, přípustnost dovolání, dovolací důvody apod.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobců posoudil podle ust. § 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno.

Dovolací soud dále posuzoval, zda žalobci A/ a B/ podali dovolání včas. Podle ust. § 240 odst. 1 o. s. ř. může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

Rozsudek odvolacího soudu byl žalobcům, resp. jejich právní zástupkyni doručen dne 19. 3. 2002 a žalované dne 20. 3. 2002. Dovolání bylo podáno u soudu prvního stupně dne 15. 5. 2002. V rozsudku odvolacího soudu je obsaženo poučení, že proti tomuto rozsudku lze podat dovolání, a to do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku .

Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že dovolání mělo být správně podáno ve lhůtě jednoho měsíce od nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, tj. nejpozději 20. 4. 2002 a pokud bylo dovolání podáno u soudu 15. 5. 2002, jde o dovolání podané opožděně. V dané věci však nelze přehlédnout, že žalobci se řídili při podání dovolání nesprávným poučením obsaženým v rozsudku odvolacího soudu. Protože dovolání podali ve lhůtě vycházející z tohoto poučení, je nezbytné toto pochybení nepřičítat k jejich tíži, ale vycházet z toho, že dovolání bylo podáno včas (rozhodnutí velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2003, pod pořadovým číslem 7).

Dovolání je přípustné podle ust. § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení způsobu změny nájemní smlouvy uzavřené na dobu neurčitou na nájemní smlouvu s určením doby užívání podle § 685 odst. 1 obč. zákoníku (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.), resp. odvolací soud nesprávně postrádá vůli účastníků ukončit předchozí nájemní poměr sjednaný na dobu neurčitou.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné tehdy, jestliže soud aplikoval na zjištěný skutkový stav jiný předpis, než který měl správně použít nebo jestliže správně zvolený právní předpis nesprávně vyložil.

V posuzovaném případě ze skutkových zjištění, která nejsou dovolateli v dovolání zpochybňována, vyplývá, že v roce 1983 (dohoda o užívání bytu z 9. 11. 1983) vzniklo žalované právo užívání bytu č. 24 v P. Toto právo bylo poté změněno na právo nájmu a nájemní vztah byl založen na dobu neurčitou.

Na základě kupní smlouvy ze dne 20. 7. 1995 se žalobci A/ a B/ stali ke dni 18. 8. 1995 vlastníky domu čp. 1015 v P., tj. vstoupili do práv a povinností pronajímatele. Dne 8. 7. 1996 účastníci řízení podepsali listinu nazvanou nájemní smlouva, v níž žalobci jako pronajímatelé přenechávali žalované do nájmu výše uvedený byt mj. s tím, že nájemní poměr vzniká dnem 1. 7. 1996 a nájemní poměr byl sjednán na dobu neurčitou. V nájemní smlouvě ze dne 8. 7. 1996 nebylo obsaženo žádné ustanovení, které by se zabývalo dříve vzniklým nájemním vztahem.

Další nájemní smlouvou uzavřenou účastníky dne 1. 7. 1997 opět žalobci jako pronajímatelé přenechali žalované do nájmu předmětný byt s tím, že v této nájemní smlouvě byl již nájemní poměr sjednán na dobu určitou, tj. od 1. 7. 1997 do 30. 6. 1998 a došlo též ke změně výše nájemného a záloh za služby spojené s užíváním bytu. V následující nájemní smlouvě uzavřené účastníky dne 1. 7. 1998 byl opět nájemní poměr sjednán na dobu určitou, a to od 1. 7. 1998 do 30. 6. 1999 a taktéž došlo ke změně výše nájemného.

Smlouvou o nájmu uzavřenou účastníky řízení dne 7. 6. 1999 byl opět předmětný byt pronajat žalované na dobu určitou, a to od 1. 7. 1999 do 31. 3. 2000. Poté nebyla již další nájemní smlouva účastníky uzavřena. V nájemní smlouvě z 1. 7. 1997 a ani v následujících smlouvách nebyl účastníky nikterak řešen vztah těchto nájemních smluv k původně vzniklému nájemnímu vztahu, do něhož žalobci vstoupili koupí domu, v němž se předmětný byt nachází.

Podle § 570 odst. 1 obč. zákoníku dohodne-li se věřitel s dlužníkem, že dosavadní závazek se nahrazuje závazkem novým, dosavadní závazek zaniká a dlužník je povinen plnit závazek nový (tzv. privativní novace). Dosavadní závazek se pokládá za nahrazený pouze v rozsahu, který nepochybně vyplývá z dohody o novém závazku (§ 571 obč. zákoníku). Vůle účastníků musí tedy směřovat ke zrušení původního závazku a jeho nahrazení závazkem novým.

Z výše uvedeného je zřejmé, že v žádné nájemní smlouvě uzavřené účastníky řízení není projevena vůle zrušit původní nájemní poměr a nahradit ho nájemním vztahem novým. Dospěl-li odvolací soud k tomuto závěru, nelze mu vytýkat nesprávné právní posouzení věci.

Zbývá tedy ještě posoudit, zda si účastníci nezměnili práva a povinnosti (obsah nájemního poměru) dohodou.

Podle § 516 odst. 1 obč. zákoníku si mohou účastnici dohodou změnit vzájemná práva a povinnosti (tj. obsah závazkového vztahu). Změna obsahu závazkového právního vztahu dohodou (tzv. komulativní novace) znamená, že další právní skutečností (např. právním úkonem) se mění práva a povinnosti vyplývající z původního právního vztahu.

Dohodou o novaci (kumulativní) se závazek mění nejen co do obsahu, ale i tak, že jeho právním důvodem bude právní důvod původní spolu s dohodou o změně závazku.

To znamená, že původní právní vztah (závazek) nezaniká, ale trvá i nadále, je však modifikován novou právní skutečností (dohodou o novaci).

V listině označené jako smlouva o nájmu, účastníky podepsané dne 8. 7. 1996, se mj. uvádí, že pronajímatel (žalobci) přenechávají nájemci (žalované) do nájmu byt č. 24 v P., obsahující dva pokoje, kuchyň, předsíň, spolu s komorou a sklepem. Dále se zde uvádí, že nájemní poměr vzniká dnem 1. 7. 1996 a sjednává se na dobu neurčitou.

Z dalších skutkových zjištění uvedených výše vyplývá, že žalované vzniklo právo k užívání předmětného bytu již v roce 1983, které se poté podle § 871 odst. 1 obč. zákoníku přeměnilo na nájem bytu.

Z toho je zřejmé, že nájemní smlouvou ze dne 8. 7. 1996 se nemohl založit nájemní poměr k předmětnému bytu, neboť ten již založen byl (žalobci jako noví vlastníci domu čp. 1015 vstoupili v roce 1995 do práv a povinností pronajímatele). Touto smlouvou se neměnila doba nájemního poměru a jednalo se o právní úkon, který za dané situace nemohl mít právní účinky.

V následující nájemní smlouvě ze dne 1. 7. 1997 se mj. uvádí, že pronajímatel přenechává nájemci předmětný byt na dobu určitou od 1. 7. 1997 do 30. 6. 1998 a jsou v ní uvedeny všechny podstatné náležitosti smlouvy o nájmu (§ 686 odst. 1 obč. zákoníku).

Při posuzování této nájemní smlouvy (z 1. 7. 1997) je mj. třeba vycházet i z ust. § 35 odst. 2 obč. zákoníku, které upravuje výklad právních úkonů. Právní úkony vyjádřené slovy se vykládají nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovými projevem.

Z nájemní smlouvy z 1. 7. 1997 je patrné, že její jazykové vyjádření směřovalo k tomu, aby dosavadní nájemní poměr byl nahrazen nově založeným nájemním vztahem, a to na dobu určitou. Pokud byla vůle žalobců pouze změnit některá ujednání původní nájemní smlouvy, je třeba konstatovat, že takováto vůle by byla v rozporu s jazykovým projevem obsaženým ve zmíněné nájemní smlouvě.

Z uvedeného vyplývá, že nájemní smlouvou z 1. 7. 1997 nemohl být změněn obsah původního nájemního vztahu, neboť k tomu nesměřovala projevená vůle účastníků. Je zřejmé, že právním důvodem nájmu předmětného bytu měla být uvedená nájemní smlouva, nikoliv již spolu s původní nájemní smlouvou. Proto se nemohlo jednat o kumulativní novaci ve smyslu ust. § 516 odst. 1 obč. zákoníku. Obdobné platí i pro další označené nájemní smlouvy.

Dovolacímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že odvolací soud posoudil věc správně a dovolání není důvodné.

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání směřující proti rozhodnutí ve věci zamítl pro jeho nedůvodnost.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na úspěch ve věci a na to, že žalované podle spisu žádné náklady v tomto řízení nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. února 2004

JUDr. Ing. Jan Hušek, v.r.

předseda senátu