26 Cdo 2499/2003
Datum rozhodnutí: 30.09.2004
Dotčené předpisy: § 126 předpisu č. 40/1964Sb., § 685 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 2499/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobkyně Z., a. s., zastoupené advokátem, proti žalované V. Č., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 18 C 7/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. července 2003, č.j. 21 Co 187/2003-65, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. července 2003, č.j. 21 Co 187/2003-65, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 5. 1999, č.j. 12 C 17/99-25, zamítl žalobu na vyklizení žalované z bytu č. 330, umístěného na třetím nadzemním podlaží v domě č. p. 610 v H. K., sestávajícího z jednoho pokoje, kuchyně, sociálního zařízení, komory a předsíně, (dále "předmětný byt" nebo předmětný soubor místností a "předmětný dům" nebo předmětná stavba ) a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) rozsudkem ze dne 15. 10. 1999, č.j. 25 Co 552/99-101, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a vyslovil, že dovolání se nepřipouští.

K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky (dovolací soud) rozsudkem ze dne 29. 1. 2002, č.j. 26 Cdo 241/2000-120, zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 9. 2002, č.j. 18 C 7/2002-28, uložil žalobkyni (správně žalované) vyklidit předmětný byt do 4 měsíců od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud rozsudkem ze dne 9. 7. 2003, č.j. 21 Co 187/2003-65, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soudy obou stupňů vycházely ze závazného právního názoru dovolacího soudu vyjádřeného ve zrušujícím rozsudku ze dne 29. 1. 2002, že bytem je soubor místností (jednotlivá obytná místnost), které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k trvalému bydlení.

Soud prvního stupně vzal za zjištěno, že předmětný soubor místností, jakož i další obytné místnosti v předmětném domě, byly od 1. 6. 1987 rozhodnutím stavebního úřadu kolaudovány jako místnosti určené k dočasnému (přechodnému) ubytování zaměstnanců žalobkyně (jejího právního předchůdce), že předmětný dům byl vystavěn a povolen k užívání jako ubytovna pro zaměstnance pro poskytování přechodného ubytování, že stavební povolení i kolaudační rozhodnutí bylo vydáno s podmínkou vydání ubytovacího řádu a splnění příslušných technických a hygienických podmínek pro provoz tohoto zařízení pro dočasné ubytování, že v souladu s tímto určením byla mezi účastníky uzavřena dne 1. 1. 1996 smlouva o přechodném ubytování v předmětném souboru místností, že dne 17. 12. 1996 uzavřeli účastníci ohledně téhož souboru místností smlouvu o nájmu bytu, že ke dni uzavření uvedené nájemní smlouvy nedošlo ke změně stavebněprávního stavu tohoto souboru místností a že rozhodnutím ze dne 4. 11. 1998 příslušný stavební úřad zamítl návrh žalobkyně na změnu užívání předmětného domu z ubytovny na bytový dům bez stavebních úprav s odůvodněním, že stavba je kolaudována pro bydlení a že v platném stavebním zákoně a prováděcích předpisech (vyhlášce č. 137/1998 Sb.) není od 1. 7. 1998 termín ubytovna uveden (definován), proto není nutné název stavby měnit, a žádost je tedy bezpředmětná.

Na základě těchto zjištění soud prvního stupně dovodil, že soubor místností označený jako byt č. 330 (v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně chybně označován č. 303, popř. 404) nebyl kolaudován jako byt, nýbrž jako ubytovna pro přechodné ubytování zaměstnanců, nebyl tedy určen k trvalému bydlení, a nemohl se tudíž stát předmětem platné smlouvy o nájmu bytu. Smlouva účastníků o nájmu bytu ze dne 17. 12. 1996 je tedy pro nedostatek podstatných náležitostí a nemožnost plnění dle § 37 odst. 2 obč. zák. neplatná. Stejně tak je vyloučeno platné uzavření smlouvy o nájmu obytných místností v zařízení určeném k trvalému bydlení dle § 717 obč. zák. Dále soud dovodil, že žalované po 1. 1. 1997 nesvědčí ani právo užívat předmětný soubor místností na základě smlouvy o ubytování uzavřené podle § 754 a násl. obč. zák., neboť mezi účastníky nedošlo ke vzájemnému obsahově shodnému projevu vůle, jenž by směřoval k uzavření takové smlouvy, a to především s ohledem na nedostatek ujednání o dočasnosti takového ubytování, a případné konkludentní sjednání takové smlouvy, jímž by byla projevena vůle přenechat předmětný soubor místností žalované k přechodnému ubytování na dobu vyplývající z účelu užívání, nesvědčí žalované proto, že takovým účelem mohlo být pouze ubytování zaměstnanců žalobkyně, přičemž žalovaná již zaměstnankyní žalobkyně není. S ohledem na vyloučení aplikovatelnosti obecného ustanovení o nájmu ustanoveními speciálními (§ 685 a násl, § 717 a násl. a § 754 a násl. obč. zák.) dovodil soud prvního stupně, že nejde ani o nájem dle § 663 a násl. obč. zák. Soud neshledal též, že by požadavek na vyklizení předmětného souboru místností byl v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Z tohoto důvodu žalobě vyhověl, když s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. uzavřel, že žalovaná zasahuje neoprávněně do vlastnického práva žalobkyně. Lhůtu k vyklizení stanovil s přihlédnutím k tomu, jak dlouho žalovaná předmětný soubor místností užívá, a k jejímu zdravotnímu stavu.

Naproti tomu odvolací soud dovodil, že rozhodným je kolaudační stav nikoli celé stavby, nýbrž právě předmětného souboru místností. Poukázal na to, že v kolaudačním rozhodnutí je uvedeno, že stavba obsahuje bytové jednotky 1+1 a 1+2 (poznamenal, že nemá pochybnosti o významu zkratky bj. a že výrazy bytová jednotka a byt považuje za totožné) a dále 120 garsoniér. Pojem garsoniéra byl dle odvolacího soudu v minulosti používán i v právní terminologii, objevoval se ve správních rozhodnutích a v některých dříve účinných právních předpisech, např. ve vyhlášce ministra financí č. 18/1964 Sb. (správně 18/1962 Sb.) či ve vysvětlivce k § 3 vyhlášky Ústředního úřadu pro věci národních výborů č. 10/62 Sb., kterou se provádí zákon o hospodaření s byty, a stavěl se na roveň pojmu byt o jedné místnosti bez kuchyně a s příslušenstvím. S poukazem na zachování přirozené historické kontinuity ve výkladu tohoto pojmu odvolací soud dospěl k závěru, že i garsoniéra je bytem, pokud byla jako garsoniéra kolaudována. Jelikož mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaná užívá právě garsoniéru (tedy dle nájemní smlouvy jednu místnost s příslušenstvím), uzavřel, že místnost s příslušenstvím, kterou žalovaná podle smlouvy ze dne 17. 12. 1996 užívá, byla kolaudována jako byt, je bytem a byla jím i v době uzavření této nájemní smlouvy, která tedy není neplatná a žalovaná na jejím základě užívá předmětný byt po právu. Odvolací soud zdůraznil, že při posouzení právní povahy předmětného souboru místností nepřihlížel k jiným skutečnostem a důkazům, než ke kolaudačnímu rozhodnutí. Dodal, že žalobkyně není oprávněna žádným svým jednostranným úkonem změnit stav založený kolaudačním rozhodnutím, a nemohly jej změnit ani uzavření smlouvy o ubytování, způsob užívání nebo úmysl vlastníka.

Proti v pořadí druhému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) a v němž uplatňuje dovolací důvody dle § 241a odst. 3 o.s.ř (rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování), dle § 241a odst. 2 písm. b) [správně písm. a)] o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Tím, že dovolatelka s poukazem na § 237 odst. 3 o.s.ř. vytýká odvolacímu soudu, že nerespektoval závazné stanovisko Nejvyššího soudu vyjádřené v rozsudku ze dne 29. 1. 2002, č.j. 26 Cdo 241/2000-120, a rozhodl rozdílně, než rozhodoval Nejvyšší soud v obdobných věcech, obsahově uplatňuje i dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naplnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o.s.ř. dovolatelka spatřuje v rozporu výkladu kolaudačního rozhodnutí předmětného domu s důkazy provedenými okresním soudem, zejména s rozhodnutím o umístění stavby ze dne 27. 1. 1984, žádostí o vydání stavebního povolení ze dne 15. 8. 1984 a stavebním povolením ze dne 10. 9. 1984. Dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dle dovolatelky naplněn tím, že se odvolací soud nezabýval při posuzování neplatnosti nájemní smlouvy dalšími v žalobě obsaženými důvody, pro které má žalobkyně nájemní smlouvu za neplatnou (nespecifikované příslušenství bytu a způsob výpočtu úhrady za plnění spojená s užíváním bytu). Dovolatelka dále v dovolání rekapitulovala dosavadní průběh řízení a závěry soudů vyjádřené v odůvodnění rozhodnutí v této věci vydaných. Dovolatelka vyjádřila přesvědčení, že kolaudačním rozhodnutím bylo povoleno užívání stavby ubytovny a nikoli bytových jednotek. Připustila, že stavební úřad v kolaudačním rozhodnutí nezvolil přesné označení prostor, v nichž se následně mohli zaměstnanci právního předchůdce žalobkyně ubytovávat, avšak vytkla odvolacímu soudu, že účelově vytrhl z textu kolaudačního rozhodnutí označení bj. a garsoniéra a dospěl k závěru, který nekoresponduje s tím, co bylo stavebníkovi dáno do užívání. Dle dovolatelky není pochyb, že stavba měla na základě kolaudačního rozhodnutí sloužit pouze pro dočasné ubytování, o čemž svědčí podmínky 1. až 4. kladené v něm na právního předchůdce žalobkyně. Dovolatelka si nedokáže představit, ve které jiné stavbě nežli stavbě určené pro dočasné ubytování by existoval provozní řád, kantýna, prostory pro administrativní činnost. Dovolatelka označuje za logicky rozporný závěr odvolacího soudu, z něhož de facto vyplývá, že byla zkolaudována stavba sloužící pro dočasné ubytování, v níž se nachází výlučně bytové jednotky určené k trvalému bydlení . Pokud měl odvolací soud pochybnosti o tom, co dal kolaudačním rozhodnutím stavební úřad stavebníkovi do užívání, měl dle názoru dovolatelky provést další důkazy. Vzhledem k tomu, že podmínky obsažené ve stavebním povolení byly dodrženy, bylo by absurdní, aby stavební úřad kolaudoval něco jiného, než pro co vydal stavební povolení. Pokud by stavební úřad zamýšlel kolaudovat byty, jistě by u každého z nich došlo k účelovému určení místností, které byt tvoří. Byty samy by pak nesly případně i číselné označení, plošnou výměru, umístění na patře, atd., tak aby mohly být předmětem občanskoprávního vztahu. Dovolatelka vyjadřuje pochybnost, zda odvolací soud skutečně respektoval závazný názor dovolacího soudu, když se nezabýval otázkou účelového vymezení místností a nezjišťoval, jakou obvyklou formu má kolaudační rozhodnutí k bytovým jednotkám. Na podporu své argumentace takové typové kolaudační rozhodnutí dovolatelka přiložila k dovolání. Dovolatelka vyjádřila nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že [žalobce] jako vlastník domu svým jednostranným právním úkonem změnil stav založený kolaudačním rozhodnutím tím, že na místnost, jíž obývá žalovaná, dříve uzavřel smlouvu o ubytování . Dovolatelka dále vyslovila názor, že zamítavé rozhodnutí stavebního úřadu není důkazem o tom, že v době kolaudace v její ubytovně byly byty, neboť mohlo dojít ke změně na bytový dům např. zrušením vyhlášky č. 83/1976 Sb. nebo prohlášením vlastníka ze dne 5. 8. 1998, kterým byly vymezeny v předmětném domě bytové jednotky, případně jinak. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že nesouhlasí s námitkou žalobkyně, že krajský soud nerespektoval názor vrchního (správně Nejvyššího) soudu, neboť dovolacím soudem bylo uloženo, aby byl sporný objekt č.p. 610 posouzen z hlediska stavebního zákona (správně vyhlášky) č. 83/1976 Sb. a z hlediska kolaudačního rozhodnutí, což krajský soud učinil. Dovolací soud nerozhodl, že se jedná o ubytovnu, jak tvrdí žalobkyně. V kolaudačním rozhodnutí není uvedeno ani zda je sporný objekt ubytovna, ani zda se jedná o bytový dům. Právě proto dle názoru žalované uložil dovolací soud posoudit sporný objekt nejen z hlediska kolaudačního rozhodnutí, ale i z hlediska tehdy platného stavebního zákona. Podle žalované se žalobkyně nechala inspirovat zdůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, pokud uvádí, že v kolaudačním rozhodnutí je sice uvedeno, že v objektu se nacházejí pouze byty, tedy žádné hotelové pokoje, ale tyto byty nejsou určeny k trvalému užívání, a proto je sporný objekt ubytovna. Žalovaná však namítá, že pojem byt, který není určený k trvalému bydlení zákon 83/1976 Sb. nezná a že pokud byt splnil stavebně-technické požadavky specifikované zákonem, byl určen k trvalému bydlení. To, že jej žalobkyně s vědomím stavebního odboru Národního výboru města H. K. používala jako ubytovnu, nemění nic na faktu, že ze stavebně-právního hlediska se jedná o byt určený k trvalému bydlení. Dle názoru žalované je nepochybné, že podle zákona 83/1976 Sb. je sporný objekt určen k bydlení. To nevylučuje ani kolaudační rozhodnutí ani stavební odbor magistrátu města H. K., když zamítl žádost žalobkyně o změnu užívání sporného objektu. Žalovaná se domnívá, že žalobkyně nepřináší žádné nové skutečnosti, které by zdůvodňovaly její dovolání. Žalovaná dodala, že za stav, který nastal, nese odpovědnost žalobkyně, která měla v držení technickou dokumentaci objektu a znala jejich obsah, avšak neseznámila s nimi žalovanou. Při podpisu nájemní smlouvy si tedy strany nebyly rovny, žalobkyně uvedla žalovanou v omyl a je proto povinna nahradit škodu, která v souvislosti s tím vznikla, a to buď poskytnutím náhradního bytu, nebo finanční kompenzací dle § 422 obč. zák. Žalovaná upozornila, že nemá v držení listiny, kterých se její vyjádření týká, a navrhla, aby předložení těchto listin bylo uloženo žalobkyni.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 o.s.ř.), má stanovené obsahové náležitosti (§ 241a odst. 1 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí výslovně uvedly, že se řídily závazným právním názorem dovolacího soudu, že bytem je soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost), které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k trvalému bydlení; přičemž rozhodující pro vymezení souboru místností (popřípadě jednotlivé obytné místnosti) jako bytu je právní stav, založený pravomocným rozhodnutím o povolení užívání stavby dle § 76 odst. 1 stavebního zákona (příp. o změně účelu jejího užívání dle § 85 stavebního zákona) a že bylo-li takto o posouzení otázky, co je bytem, stavebním úřadem rozhodnuto, soud z tohoto rozhodnutí vychází (§ 135 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Přesto dospěly k zásadně rozdílnému závěru o tom, zda předmětný soubor místností je či není bytem. Tento odlišný závěr je založen jednak na odlišném hodnocení provedených důkazů, jednak na posouzení otázky, které skutečnosti jsou významné pro právní posouzení věci, což již představuje právní posouzení věci. V dovolacím řízení jde tedy jak o prověření opodstatněnosti námitky, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tak i o přezkoumání závěrů odvolacího soudu, které ze skutečností v řízení zjištěných či vyšlých najevo jsou pro rozhodnutí ve věci relevantní.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

V obecné rovině je třeba souhlasit s odvolacím soudem v tom, že nelze vyloučit, aby ve stavbě, která je kolaudačním rozhodnutím určena k jinému účelu nebo k více účelům, se nacházel jeden nebo více uzavřených souborů místností, které budou v témže (nebo i v jiném) kolaudačním rozhodnutí kolaudovány jako byty. Dovolací soud však již nesouhlasí s úvahami, na jejichž základě odvolací soud dospěl k závěru, že soubor místností užívaný žalovanou byl kolaudován jako byt. Je třeba přisvědčit dovolatelce, že odvolací soud vytrhl z kontextu kolaudačního rozhodnutí údaj o tom, že stavba obsahuje bytové jednotky a garsoniéry, tyto pojmy ztotožnil s pojmem byt, a pouze na základě toho dospěl k závěru, že předmětný soubor místností byl kolaudován jako byt. Pominul při tom obsáhlou argumentaci soudu prvního stupně, který s přihlédnutím ke kontextu celého kolaudačního rozhodnutí, k další stavebněprávní dokumentaci, k ostatním provedeným zjištěním a na základě rozboru relevantní (tj. v rozhodné době účinné) právní úpravy vyložil, proč dospěl k závěru, že předmětný soubor místností nebyl kolaudován jako byt (nikoli tedy pouze na základě zjištění, že celá stavba je označena jako ubytovna). Závazný názor dovolacího soudu, že pro vymezení souboru místností jako bytu je rozhodný stav založený kolaudačním rozhodnutím, z něhož soud vychází, nelze interpretovat tak, že není-li obsah takového rozhodnutí zcela jednoznačný, nelze přihlížet k dalším skutečnostem a důkazům, které mohou přispět ke spolehlivému objasnění otázky, k jakému účelu byly sporné prostory kolaudačním rozhodnutím určeny. Za přiléhavou lze přitom označit úvahu dovolatelky, že tvoří-li stavbu ubytovny, tedy stavbu určenou pro dočasné ubytování, v převážné míře prostory označené v kolaudačním rozhodnutí bj. (což zřejmě skutečně má být zkratka pro bytové jednotky) a garsoniéry , sotva je lze považovat za byty, neboť by pak již o stavbu sloužící pro dočasné ubytování zjevně nešlo. Stejně tak by slovy dovolatelky bylo absurdní, aby stavební úřad kolaudoval něco jiného, než pro co vydal stavební povolení (za situace, že z kolaudačního rozhodnutí nevyplývá, že by se skutečné provedení stavby odchylovalo od stavebního povolení). I z toho pak plyne, že stavební povolení není jak se chybně domníval odvolací soud pro posouzení věci zcela bez významu. Odvolací soud též přehlédl, že právní předpisy v době vydání kolaudačního rozhodnutí nepoužívaly termín bytové jednotky , nelze tudíž za nepochybný označit ani závěr o tom, že pojem bytová jednotka (tak jak byl pod zkratkou bj. použit v kolaudačním rozhodnutí) je totožný s pojmem byt . Rovněž nelze za dostatečně přesvědčivou považovat argumentaci dovozující, že pod pojmem garsoniéra je vždy nutno rozumět byt (ve smyslu stavebněprávním). Za problematické nutno považovat již to, že je takový závěr dovozován na základě podzákonných předpisů, zabývajících se jinou než stavebněprávní problematikou, vydaných orgány s odlišnou kompetencí a v době před účinností stavebního zákona i zákona o hospodaření s byty, které platily v době rozhodné. Podstatnější však je pochybení v logice úvahy, která z okolnosti, že určité právní předpisy použily pro byt o jedné obytné místnosti termínu garsoniéra , dovozuje, že tento termín je vždy (v jakékoli souvislosti) používán výhradně pro byty o jedné obytné místnosti. Jinými slovy může-li být garsoniéra bytem, neznamená to ještě, že každá garsoniéra musí být nutně bytem. Je-li totiž, jak odvolací soud sám naznačuje, pojem garsoniéra používán k označování jedné obytné místnosti s příslušenstvím, pak může sice být bytem ve smyslu stavebněprávním, ale stejně tak dobře může být ubytovací jednotkou ve stavbě pro dočasné ubytování (např. v ubytovně ve smyslu § 75 odst. 1 vyhlášky č. 83/1976 Sb.). Je jistě pravda, že vlastník není oprávněn svým jednostranným projevem vůle změnit stav založený kolaudačním rozhodnutím, to však na druhé straně nevylučuje, aby okolnost, že přenechával obytné prostory v tomto domě svým zaměstnancům na základě smluv o přechodném ubytování a v souladu s podmínkami stanovenými kolaudačním rozhodnutím vydal provozní (ubytovací) řád, nemohla být vzata v úvahu jako nepřímý důkaz o tom, k jakému účelu byly předmětná stavba i v ní obsažené prostory stavebněprávně určeny. Byla-li pak podle skutkového závěru soudu prvního stupně opřeného o zhodnocení důkazů uvedených v jeho odůvodnění předmětná stavba určena, povolena a kolaudována pro účely dočasného ubytování zaměstnanců , jeví se jako logičtější závěr soudu prvního stupně, že jedna ze 120 garsoniér, které (vedle dalších 60 bytových jednotek ) předmětná stavba obsahuje, je ubytovací jednotkou ve stavbě pro dočasné ubytování, a nikoli bytem, jak dovozuje soud odvolací.

Důvodná je i námitka, že odvolací soud pouze na základě závěru, že předmětný soubor místností je bytem, dovodil, že předmětná nájemní smlouva je platná, aniž by se vypořádal s dalšími argumenty, které žalobkyně uváděla na podporu svého názoru o neplatnosti této smlouvy (nespecifikované příslušenství bytu, a způsob výpočtu úhrady za služby spojené s užíváním bytu).

Veden těmito nesprávnými právními názory odvolací soud při právním posouzení charakteru prostor užívaných žalovanou a platnosti předmětné nájemní smlouvy nezohlednil všechny právně významné skutečnosti vyplývající z provedeného dokazování. V důsledku toho je neúplné a tedy nesprávné i jeho právní posouzení věci.

K argumentům, jimiž se žalovaná pokoušela vyvracet opodstatněnost dovolacích námitek, dovolací soud dodává, že ani dovolatelka ani soud prvního stupně nevycházejí z názoru, že by mohl existovat byt ve smyslu právním, který není určen k trvalému bydlení. Soud prvního stupně pouze pro zjednodušení zvolil pro označení předmětného souboru místností zkratkovitý výraz předmětný byt , který pak použila v dovolání i žalobkyně; z obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i z obsahu dovolání je však zřejmé, že výraz předmětný byt není chápán jako byt ve smyslu právním . Je pravda, že dovolací soud v rozsudku ze dne 29. 1. 2002 nevyslovil závěr, že by předmětný dům byl ubytovnou, nic takového však dovolatelka netvrdí. Z výše vyloženého rozsahu přezkumné činnosti dovolacího soudu vyplývá, že dovolání nelze založit na nově tvrzených skutečnostech, proto dovolatelka ani není oprávněna přinášet nové skutečnosti a předmětem řízení nebyla otázka odpovědnosti žalobkyně za škodu případně způsobenou žalované, proto se touto otázkou nemůže zabývat ani dovolací soud.

Vycházeje z uvedených závěrů Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. září 2004

JUDr. Miroslav Ferák, v.r.

předseda senátu