26 Cdo 2498/2016
Datum rozhodnutí: 16.02.2017
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 obč. zák.



26 Cdo 2498/2016 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Lidového bytového družstva Praha 7 , se sídlem v Praze 7, U Uranie 12/1362, IČO: 48030597, zastoupeného Mgr. Liborem Hronkem, advokátem se sídlem v Praze 6 Řepích, Slánská 1678/20, proti žalovanému Družstvu Veletržní 826 , se sídlem v Praze 7, Veletržní 61
-63/826, IČO: 62408771, zastoupenému JUDr. Petrem Tomanem, advokátem se sídlem v Praze 2 Novém Městě, Trojanova 2022/12, o zaplacení částky 560.175,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 54 C 1/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2015, č. j. 64 Co 153/2015-246, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.616,- Kč k rukám Mgr. Libora Hronka, advokáta se sídlem v Praze 6 Řepích, Slánská 1678/20, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 560.175,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu bezdůvodného obohacení, jejž měl na jeho úkor získat tím, že v roce 2008 užíval bez právního důvodu jeho pozemky parc. č. 1756/1 o výměře 1.166 m 2 a parc. č. 1756/2 o výměře 484 m 2 , v katastrálním území H., obec P. (dále jen předmětné pozemky , resp. pozemky ).
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále též jen soud prvního stupně ) rozsudkem (v pořadí prvním) ze dne 11. ledna 2012, č. j. 54 C 1/2009-101, zastavil řízení ohledně částky 188.925,- Kč s úrokem z prodlení (dále jen výrok o zastavení řízení ), co do částky 371.250,- Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl (dále jen zamítavý výrok ) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (dále jen nákladový výrok ).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 4. října 2012, č. j. 64 Co 208/2012-121, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o zastavení řízení ohledně tam uvedeného úroku z prodlení, v zamítavém výroku a souvisejícím nákladovém výroku a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 54 C 1/2009-213, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do jednoho měsíce od právní moci rozsudku částku 245.911,- Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), zastavil řízení ohledně tam uvedeného úroku z prodlení (výrok II.), zamítl žalobu ohledně (další) částky 125.339,- Kč s úrokem z prodlení (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky IV. a V.).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 15. října 2015, č. j. 64 Co 153/2015-246, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I. (dále jen potvrzující výrok ) a změnil ve výroku V. tak, že oběma účastníkům uložil povinnost k náhradě nákladů řízení státu; jinak ho i v tomto výroku potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dovolatel) dovolání, k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil.
Dovolací soud dospěl k závěru, že z posléze uvedených příčin je dovolání zčásti neprojednatelné pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a zčásti není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.) dále jen o. s. ř. .
Předně dovolací soud nepřehlédl dovolatelovo sdělení, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu . Zastává však s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) názor, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Ve vztahu k uvedeným výrokům v něm totiž schází jakékoli vymezení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), jakož i vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), přičemž o tyto náležitosti nebylo doplněno ve lhůtě podle § 241b odst. 3 o. s. ř.
K dovolacím námitkám vztahujícím se k potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku lze uvést následující.
S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 26. května 2008, sp. zn. 28 Cdo 2125/2007 (ve spojení s rozhodnutím Ústavního soudu z 27. listopadu 2008, sp. zn. I. ÚS 2548/08) dovolatel předložil k dovolacímu přezkumu otázku přechodu vlastnictví pozemků z žalobce na žalovaného v okamžiku vzniku žalovaného v souladu se zákonem o vlastnictví bytů ; konkrétně jde o přechod vlastnického práva z žalobce jako dosavadního družstva na dovolatele jako vyčleněné /nové/ družstvo postupem podle § 29 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění do 31. prosince 2013. Zde však nelze přehlédnout, že na vyřešení takto postavené otázky napadené rozhodnutí nespočívá (nezávisí). Odvolací soud totiž uvedenou otázku samostatně neposuzoval (a logicky vzato ani posuzovat nemohl), zaujal-li (dovoláním nezpochybněný) názor, že byla-li v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 104/96 pravomocně zamítnuta žaloba, jíž se dovolatel domáhal proti žalobci (tehdy žalovanému) určení, že je vlastníkem předmětných pozemků, nemůže se soud v jiném řízení mezi stejnými účastníky již otázkou vlastnictví pozemků (znovu) zabývat ani jako otázkou předběžnou, nýbrž musí vycházet z toho, jak byla tato otázka vyřešena v uvedeném řízení o určovací žalobě. Nespočívá-li napadené rozhodnutí na řešení dovolatelem nastolené otázky, pak z toho nepřímo vyplývá, že ve vztahu k této otázce nemohl náležitě specifikovat (a ani nespecifikoval), v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenou otázkou mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, jedinou účinně nastolenou otázku, zda žalobce uplatňuje žalovanou pohledávku v rozporu s dobrými mravy.
Za dobré mravy ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen obč. zák. ), je třeba podle ustálené judikatury (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62/1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. z 18. února 2003, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, z 20. července 2011, sp. zn. 26 Cdo 4035/2010, a z 15. března 2016, sp. zn. 21 Cdo 1193/2015) pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. V řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí z 23. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, z 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, či ze 7. prosince 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004) Nejvyšší soud vyložil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobré mravy zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu. Soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se však ustálila v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená.
V posuzovaném případě zastává dovolací soud názor, že okolnosti, v nichž dovolatel spatřoval výkon práva odporující dobrým mravům, jsou pro účely posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. ve skutečnosti bez právního významu, neboť o rozporu výkonu práva s dobrými mravy ničeho nevypovídají. Jde totiž o okolnosti, jež se svou povahou vztahují k samotné existenci žalované pohledávky, resp. k vlastnickému právu žalobce k předmětným pozemkům jako jednomu z předpokladů vzniku dotčené pohledávky. Okolnosti, jež jsou významné pro úsudek o existenci (vzniku) žalované pohledávky, však nemohou být současně důvodem, pro který by mohla být pohledávka žalobci odepřena coby právo uplatněné v rozporu s dobrými mravy. Řečeno jinak, závěr o vzniku (existenci) uplatněného nároku nelze zvrátit námitkou rozporu výkonu práva s dobrými mravy, jak se o to ve skutečnosti pokouší dovolatel. Vzhledem k řečenému lze tak uzavřít, že odvolací soud se při řešení předestřené otázky neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, jestliže dovodil, že v souzené věci nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.); jeho úvaha v tomto směru totiž není zjevně nepřiměřená.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 16. 2. 2017 JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu