26 Cdo 2491/2010
Datum rozhodnutí: 07.12.2011
Dotčené předpisy: § 706 odst. 1 obč. zák. ve znění od 31.03.2006




26 Cdo 2491/2010
ROZSUDEK


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce O. H. , zastoupeného JUDr. Ivanou Weigandovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, proti žalované městské části Praha 10 , se sídlem v Praze 10, Vršovická 68, o určení práva nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C 139/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2010, č. j. 58 Co 570/2009-47, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2010, č. j. 58 Co 570/2009-47, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. května 2009, č. j. 18 C 139/2008-26, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. května 2009, č. j. 18 C 139/2008-26, zamítl žalobu na určení, že žalobce je nájemcem bytu č. 16 o velikosti 2+1 s příslušenstvím, situovaného ve 4. podlaží (3. patro) domu č. p. 1190/3A v P., ulice Volyňská (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům , resp. dům ); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. ledna 2010, č. j. 58 Co 570/2009-47, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů zjistil odvolací soud shodně se soudem prvního stupně následující skutkový stav. Vlastníkem předmětného domu je hlavní město Praha, které ho svěřilo do správy žalované. Od roku 1972 žil žalobce v předmětném bytě se svou matkou A. H. (nájemkyní bytu). Byť roce 1994 uzavřel manželství se S. H. (dále též jen manželka žalobce ), z něhož se narodily dvě dosud nezletilé dcery, s manželkou nikdy nebydlel, nýbrž i nadále žil v předmětném bytě se svou matkou až do jejího úmrtí dne 6. prosince 2006. K uvedenému datu byla manželka žalobce výlučnou vlastnicí domu č. p. 2083 na parcele parc. č. 3914 zapsaného na LV č. 349 pro obec P., k.ú. V., u Katastrálního úřadu pro hl. město Prahu, Katastrálního pracoviště Praha (dále jen dům v P. ). Na základě písemné smlouvy bylo do katastru nemovitostí vloženo věcné břemeno užívání domu v P. ve prospěch V. N. (matky S. H.). Dvě ze čtyř místností, jež se v uvedeném domě nacházejí, užívá k bydlení V. N. a zbylé dvě místnosti manželka žalobce s dcerami. Přípisy z 18. dubna 2007 a z 11. února 2008 žalovaná vyzvala žalobce k vyklizení předmětného bytu s odůvodněním, že na něj nepřešlo právo nájmu bytu po jeho zemřelé matce.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že žalobce má na požadovaném učení (tj. na určení, že je nájemcem předmětného bytu) naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ). Poté rovněž dovodil, že v předmětném bytě vedl žalobce se svou matkou (nájemkyní bytu) ke dni jejího úmrtí (dále též jen rozhodná doba ) společnou domácnost; splnil tak jeden ze dvou předpokladů, za jejichž současného naplnění dochází k přechodu nájmu bytu podle § 706 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč. zák. ). Jde-li o druhý předpoklad (neexistence vlastního bytu), odvolací soud s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 12. dubna 2005, sp. zn. 26 Cdo 1261/2004, a z 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 31/2005 dovodil, že slovy mít vlastní byt zákon postihuje nejen právo bydlení, jehož titulem je vlastnictví bytu, nýbrž všechny právní důvody (výlučné nebo odvozené právo, právo nájmu nebo společného nájmu, právo z věcného břemene, právo založené nepojmenovanou smlouvou podle § 51 obč. zák.), od nichž se odvíjí takové právo na bydlení, jež svým charakterem slouží k trvalému (nikoliv jen přechodnému) uspokojování bytové potřeby jeho nositele. Podle jeho názoru o vlastní byt ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák. jde i tehdy, disponuje-li osoba, jejíž vyklizení z bytu je požadováno, právním titulem bydlení odvozeným od rodinněprávního vztahu ke svému manželovi vlastníku (spoluvlastníku) domu. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. května 2007, sp. zn. 26 Cdo 505/2006. Vycházeje z uvedených právních názorů shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobce nesplnil předpoklad neexistence vlastního bytu, neboť v rozhodné době mu svědčilo právo na bydlení trvalé povahy odvozené od vlastnického práva jeho manželky k domu v P. Dodal, že v tomto ohledu jsou nerozhodné subjektivní důvody, pro něž uvedený právní titul bydlení nerealizoval. Takovým subjektivním důvodem je podle jeho názoru mimo jiné i okolnost, že dům v P. je zatížen věcným břemenem užívání zřízeným ve prospěch V. N. (matky žalobcovy manželky). Jelikož zákonem požadované podmínky pro přechod práva nájmu bytu nelze eliminovat ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák., odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání především namítl, že soudy obou stupňů přehlédly, že z provedených důkazů (z výpovědí tam uvedených svědků a jeho účastnického výslechu) vyplynulo, že dům v P. není způsobilý na lidsky důstojné úrovni uspokojovat všechny potřeby související s bydlením; navíc k uvedenému domu svědčí právo užívání matce jeho manželky plynoucí z věcného břemena. Podle jeho mínění se z těchto objektivních důvodů nemohl podílet na výkonu vlastnického práva své manželky k domu v P., tj. v uvedeném domě bydlet. Z toho dovozoval, že za této situace bylo zamítnutí žaloby pro nesplnění podmínky absence vlastního bytu ve smyslu ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák. nepřiměřeně tvrdé. Dodal, že tuto nepřiměřenou tvrdost zákona (citovaného ustanovení) bylo popřípadě možné odstranit za použití § 3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. března 2001, sp. zn. II. ÚS 544/2000. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným rozhodnutím, měla za to, že odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu je nepřípadný, a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 větu za středníkem o.s.ř.). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatel s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) uplatnil námitkou, že z provedených důkazů vyplynulo, že dům v P. není způsobilý na lidsky důstojné úrovni uspokojovat všechny potřeby související s bydlením. K uvedené dovolací námitce tudíž nelze v posuzovaném případě přihlížet.
Dovolací soud zastává názor, že v souzené věci zejména s přihlédnutím k předmětu daného řízení (viz posléze uvedený výklad) a také k tomu, co bylo uvedeno ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být zásadně právně významná otázka použitelnosti korektivu dobrých mravů (§ 3 odst. 1 obč. zák.) k odstranění nepřiměřené tvrdosti ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák. Tuto otázku totiž odvolací soud vyřešil v souladu s názorem zaujímaným v dlouhodobě ustálené soudní praxi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 30. července 1998, sp. zn. 3 Cdon 86/96, uveřejněný pod č. 151 v sešitě č. 21 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a dále např. jeho rozsudky z 12. dubna 2005, sp. zn. 26 Cdo 1261/2004, z 19. dubna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1199/2005, a z 29. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 1105/2007, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením z 23. února 2009, sp. zn. IV. ÚS 259/2009), tj. s názorem, že ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. nelze eliminovat zákonem požadované podmínky pro přechod práva nájmu bytu. Odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 12. března 2001, sp. zn. II. ÚS 544/2000, je skutečně nepřípadný (jak ve vyjádření k dovolání správně poznamenala žalovaná). Je tomu tak proto, že v citovaném nálezu se Ústavní soud zabýval použitím § 3 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k výkonu vlastnického práva realizovaného žalobou na vyklizení bytu (tj. ve sporu o plnění § 80 písm. b/ o.s.ř.), byť v souvislosti s okolnostmi, za nichž na stěžovatele nepřešel nájem vyklizovaného bytu. V projednávaném případě však jde o určovací žalobu (§ 80 písm. c/ o.s.ř.), kterou nelze zamítnout s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., ani jí nemůže být vyhověno jen proto, že její zamítnutí by bylo podle citovaného ustanovení v rozporu s dobrými mravy (k tomu srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 3229/2008, a tam citovanou judikaturu).
Napadené rozhodnutí je založeno rovněž na (předběžném) právním názoru, že dovolatel měl ke dni úmrtí své matky (nájemkyně předmětného bytu) vlastní byt ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák. představovaný domem v P., jenž je ve výlučném vlastnictví jeho manželky. Správnost uvedeného právního názoru dovolatel prostřednictvím (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybnil mimo jiné námitkou, že uvedený dům je zatížen věcným břemenem užívání zřízeným ve prospěch matky jeho manželky. Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení právní otázky, zda manžel, uplatňující přechod nájmu bytu po své matce, má vlastní byt ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák. v nemovitosti, která je ve vlastnictví manželky a na níž vázne věcné břemeno užívání zřízené ve prospěch třetí osoby (její matky); uvedená otázka totiž dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu (jednoznačně) vyřešena. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání pro řešení zmíněné otázky přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 706 odst. 1 obč. zák. jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.
Institut přechodu nájmu upravený v ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák. je svým charakterem nájmem vnuceným, neboť omezuje pronajímatele a to ve prospěch taxativně určeného okruhu osob, jež odvozovaly své bydlení od práva nájmu zemřelého nájemce v právu po smrti dosavadního nájemce byt volně pronajmout. Základní podmínkou, která rozhodujícím způsobem vymezuje institut přechodu nájmu a která musí být na straně těchto osob splněna, je, že nemají vlastní byt.
Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního názoru, že slovy mít vlastní byt zákon postihuje nejen právo bydlení, jehož titulem je vlastnictví bytu (nemovitosti), nýbrž všechny právní důvody (výlučné nebo odvozené právo, právo nájmu nebo společného nájmu, právo z věcného břemene, právo založené nepojmenovanou smlouvou podle § 51 obč. zák.), od nichž se odvíjí takové právo na bydlení, jež svým charakterem slouží k trvalému (nikoliv jen přechodnému) uspokojování bytové potřeby jeho nositele. Ostatně k témuž výkladu zákonem použité terminologie mít vlastní byt (§ 706 odst. 1 obč. zák.) se přiklonil Nejvyšší soud České republiky i v rozsudku ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 883/96, uveřejněném pod č. 98 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, v němž dále uvedl, že způsobilost založit trvalé bydlení je dána objektivními znaky právního titulu zakládajícího právo na bydlení trvalé povahy, nikoli subjektivní vůlí toho, komu svědčí. Také ve svých dalších rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 59/96, a ze dne 29. října 1998, sp. zn. 26 Cdo 1961/98, Soudní judikatura 4/1999 a 10/1999, pořadová čísla 34 a 100) se Nejvyšší soud stejným způsobem vyslovil k výkladu pojmu mít vlastní byt ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák. Stejně tak v rozsudku ze dne 16. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 349/99, Nejvyšší soud dovodil, že o vlastní byt ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák. jde tehdy, svědčí-li osobě zde uvedené takový právní titul bydlení, který je objektivně způsobilý trvale uspokojit její bytovou potřebu; je nerozhodné, zda tato osoba ze subjektivních důvodů takovýto právní důvod bydlení nerealizuje. V soudní praxi přitom není pochyb ani o tom, že o vlastní byt ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák. jde i tehdy, disponuje-li osoba, jejíž vyklizení z bytu je požadováno, právním titulem bydlení odvozeným od rodinněprávního vztahu ke svému manželovi vlastníku (spoluvlastníku) domu. Manžel nevlastník má totiž za trvání manželství právo bydlet spolu se svým manželem v bytě, nacházejícím se ve vlastnictví (spoluvlastnictví) druhého manžela, a manžel vlastník (spoluvlastník), má povinnost mu užívání tohoto bytu umožnit (srov. zprávu uveřejněnou pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, str. 160, a dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99, z 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněné pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, z 19. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 1772/2002 /ústavní stížnost proti citovanému rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 18. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 81/04/, z 1. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 909/2004, a z 10. května 2007, sp. zn. 26 Cdo 505/2006).
Soudní praxe je však rovněž ustálena v názoru, že nemovitost, k níž svědčí jiné osobě věcné břemeno užívání, nelze pokládat za právně volnou (srov. k tomu závěry vyjádřené např. v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. června 2007, sp. zn. 26 Cdo 2231/2006, uveřejněném pod C 5265 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco konat. Práva odpovídající věcným břemenům jsou spojena buď s vlastnictvím určité nemovitosti, nebo patří určité osobě (§ 151n odst. 1 obč. zák.). Věcná břemena spojená s vlastnictvím nemovitosti přecházejí s vlastnictvím věci na nabyvatele (§ 151n odst. 2 obč. zák.). Věcná břemena se vyznačují tím, že spočívají v omezení vlastníka nemovitosti buď k prospěšnému využívání nemovitosti jiného konkrétního vlastníka, anebo k prospěchu určité konkrétní fyzické nebo právnické osoby. Toto omezení je spjato se zatíženou nemovitostí tak, že se na jeho trvání nezmění nic ani výměnou vlastnického subjektu; zatížení přímo z povahy věci sleduje nemovitost, na které lpí. Práva z věcných břemen jsou omezená věcná užívací práva k cizí nemovité věci, jimž odpovídá závazek vlastníka ve prospěch jiného něco trpět, něčeho se zdržet anebo něco konat. Oprávnění odpovídající věcnému břemenu je věcným právem, a tedy zároveň právem absolutním se všemi atributy s tímto právem spojenými. Věcně oprávněný subjekt má absolutně chráněné právní postavení, které může uhájit proti každému žalobou obdobnou žalobě vlastnické (§ 126 obč. zák.). Vzhledem k této zvláštní povaze oprávnění či zatížení vyplývajících z věcného břemene je třeba, aby jejich existence byla každému zjevná; proto se uvedená práva zapisují do veřejně přístupných operátů katastru nemovitostí vedených katastrálními úřady.
Z uvedených tezí vychází rovněž rozhodovací praxe soudů. Tak ustálená soudní praxe např. dovodila, že prostory, jež oprávněná osoba užívá z titulu práva odpovídajícímu věcnému břemeni, nemohou být za trvání věcného břemena vlastníkem, kterého věcné břemeno omezuje, platně (znovu) přenechány do užívání nájemní smlouvou, byť by šlo o smlouvu uzavřenou s nositelem práva odpovídajícího věcnému břemeni (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 1265/98, uveřejněný pod č. 19 v sešitě č. 3 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozsudku ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 26 Cdo 2720/2004, pak Nejvyšší soud dovodil, že aktivní věcnou legitimaci v řízení o žalobě na vyklizení bytu proti třetí osobě neoprávněně byt užívající svědčí uživateli, kterému na základě zřízeného věcného břemena přísluší byt užívat, a nikoli vlastníku bytu; osoba oprávněná z věcného břemena spočívajícího v užívání bytu je oprávněna umožnit užívání bytu např. členům své rodiny (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2001, sp. zn. 26 Cdo 446/2001, uveřejněné pod C 931 ve svazku 13 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Věcně oprávněný subjekt má tak absolutně chráněné právní postavení, které může uhájit proti každému, kdo do jeho práva zasahuje, tedy i proti vlastníkovi nemovitosti, žalobou obdobnou žalobě vlastnické (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. února 2003, sp. zn. 22 Cdo 1856/2002, a ze dne 14. srpna 2008, sp. zn. 22 Cdo 1726/2007).
Se zřetelem k řečenému zastává dovolací soud názor, že může-li oprávněný subjekt z věcného břemena uhájit své absolutně chráněné postavení proti každému, kdo do jeho práva zasahuje, žalobou obdobnou žalobě vlastnické, nelze zpravidla uvažovat o tom, že fyzická osoba, uplatňující přechod nájmu bytu, má vlastní byt ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák. v nemovitosti, na níž vázne věcné břemeno užívání zřízené ve prospěch třetí osoby. Výjimečně lze takto zatíženou nemovitost považovat za vlastní byt osoby uvedené v § 706 odst. 1 obč. zák., je-li zřejmé, že věcné břemeno váznoucí na nemovitosti v dohledné (relativně krátké) době zanikne (např. uplynutím doby, na kterou bylo zřízeno, nebo na základě již uzavřené dohody o zániku věcného břemene, třebaže podle ní ještě nebyl proveden výmaz věcného břemene z katastru nemovitostí, apod.). V takovém případě totiž není pochyb o tom, že bytová potřeba osoby uplatňující přechod nájmu bytu je do budoucna zajištěna, a nemůže na tom nic změnit okolnost, že neměla možnost se užívání vlastního bytu ujmout bezprostředně po smrti původního nájemce bytu. Pro úplnost zbývá dodat, že uvedenou okolnost lze zohlednit v řízení o vyklizení bytu určením delší lhůty ke splnění vyklizovací povinnosti (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1653/98, uveřejněného pod č. 20 v sešitě č. 3 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Naopak bylo-li právo doživotního užívání zřízeno ve prospěch fyzické osoby uplatňující přechod nájmu, vylučuje to splnění podmínky neexistence vlastního bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 393/96, uveřejněný pod č. 54 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
V projednávaném případě odvolací soud (soud prvního stupně) usoudil na existenci vlastního bytu žalobce ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák. z toho, že mu v rozhodné době svědčilo právo na bydlení trvalé povahy odvozené od vlastnického práva jeho manželky k domu v P. Přehlédl však, že je-li uvedený dům zatížen věcným břemenem užívání zřízeným ve prospěch V. N. (matky žalobcovy manželky), má V. N. jako oprávněná z věcného břemene absolutně chráněné postavení, které může uhájit proti každému (tedy i proti žalobci) žalobou obdobnou žalobě vlastnické (§ 126 odst. 2 obč. zák.). Bez významu je přitom okolnost, že některé místnosti nacházející se v domě v P. V. umožnila užívat manželce žalobce (své dceři a vlastnici zmíněného domu). Za tohoto stavu nemůže bez dalšího (viz výklad uvedený v předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí) obstát právní názor, že žalobce měl ke dni úmrtí své matky (nájemkyně předmětného bytu) vlastní byt ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák.
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl užit opodstatněně.
Vzhledem k uvedenému není napadený rozsudek z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 7. prosince 2011
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu