26 Cdo 2488/2012
Datum rozhodnutí: 20.08.2013
Dotčené předpisy: § 682 obč. zák., § 683 obč. zák., § 10 odst. 1 písm. b) předpisu č. 344/1992Sb., § 522 obč. zák.




26 Cdo 2488/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobce J. Ž. , bytem v T., zastoupeného Mgr. Martinem Smetanou, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 104/14 proti žalované České republice Ministerstvu obrany , se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, s adresou pro doručování: Sekce legislativní a právní pomoci Ministerstva obrany, odbor pro právní zastupování Praha 6, náměstí Svobody 471, o vyklizení pozemků, odstranění odpadu, úpravy pozemků a vytýčení hranic, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 234/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2012, č. j. 23 Co 24/2012-234, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2012, č. j. 23 Co 24/2012-234, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. července 2011, č. j. 4 C 234/2007-206, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 7. 2011, č. j. 4 C 234/2007-206 (po té, co jeho předchozí rozsudek ze dne 20. 11. 2008, č. j.
4 C 234/2007-44, jímž žalobě vyhověl, zrušil odvolací soud usnesením ze dne 7. 10. 2009, č. j. 23 Co 346/2009-67), uložil (opět) žalované vyklidit pozemky p. č. PK 410/2 o výměře 10506 m2, p. č. PK 438 o výměře 1133 m2 a p. č. PK 441 o výměře 306 m2 v katastrálním území K., zapsané na listu vlastnictví č. 3222, vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště Tábor (dále jen předmětné pozemky , popř. pozemky ), odstranit z nich stavební materiál a jiný odpad, zavést vzniklé jámy humosní zeminou a provést navážku až do výše 15 cm a vytýčit a označit hranice předmětných pozemků, to vše do tří měsíců od nabytí právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 4. 4. 2012, č. j. 23 Co 24/2012-234, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že uložené povinnosti je žalovaná povinna splnit do 31. 12. 2012 a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že žalobce je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných pozemků, že pozemky byly výměrem Místního národního výboru v Klokotech s účinností od 1. 10. 1951 přikázány do povinného pachtu podle zákona č. 55/1947 Sb., o pomoci rolníkům při uskutečňování zemědělského výrobního plánu, že před rokem 1952 byly pozemky zemědělsky obhospodařovány, že do roku 1995 došlo ke změně charakteru pozemků a k jejich devastaci, že žalovaný užíval pozemky k vojenským účelům, prováděl na nich terénní úpravy, měnil přístupové komunikace, vybudoval na nich betonová zařízení a stavby, že dne 2. 11. 1995 uzavřel žalobce (pronajímatel) s žalovanou (nájemkyně) smlouvu o nájmu pozemků na dobu neurčitou s účinností od 6. 5. 1995, že žalovaná dopisem ze dne 23. 11. 2006 smlouvu vypověděla, že 9. 3. 2007 mělo dojít k předání pozemků, že však žalobce pozemky nepřevzal, a požádal žalovanou o vyřešení příjezdové cesty k pozemkům, k odstranění staveb a navážek, že poté představitelé žalované přislíbili hledání možností vyčlenění potřebných finančních prostředků na uvedení pozemků do původního stavu, že nad původním půdním profilem předmětných pozemků se nachází téměř souvislá vrstva antropogenní navážky sestávající zejména ze stavebního odpadu ( nepůvodní materiál ), jejíž hmotnost je 11.468 tun.
Dospěl k závěru, že s ohledem na poměry v době vzniku pachtu v roce 1951 podle zákona č. 55/1947 Sb. a následné nepřetržité užívání pozemků pro vojenské účely, není zásadní jejich stav a okolnosti nájmu do roku 1995, a že s ohledem na charakter využívání pozemků se žalobce s jejich stavem mohl seznámit až 9. 3. 2007, kdy je měl převzít, k čemuž však s ohledem na množství odpadu umístěného na pozemcích nedošlo. Uzavřel, že žalovaná zasahuje do výkonu vlastnických práv žalobce, a jeho nárok na vyklizení pozemků, odstranění odpadu a provedení uvedených terénních úprav je tak v souladu s § 126 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ). S odkazem na § 682, § 683 a § 667 obč. zák. měl zároveň za to, že se žalobce oprávněně domáhal náhrady škody , a i kdyby podal žalobu po uplynutí prekluzivní lhůty stanovené v § 683 odst. 2 obč. zák., byla by s ohledem na nestandardní dispozici s předmětem nájmu, uplatněná námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy . S ohledem na průběh nájemního vztahu považoval za spravedlivé uspořádání věcí uložení povinnosti označit hranice pozemků žalované, i když podle § 10 odst. 1 písm. a), odst. 2 a § 27 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb., katastrální zákon, ve znění pozdějších předpisů, má jinak tuto povinnost vlastník.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012 (dále též jen o. s. ř. ), a uplatnila v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Aniž by výslovně označila otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, namítala, že soud měl vycházet ze stavu pozemků v době uzavření nájemní smlouvy v roce 1995, neboť tzv. povinný pacht vzniklý v roce 1951, zanikl nabytím účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě ), následný nájemní vztah (§ 22 zákona o půdě) zanikl dohodou o vydání pozemků ze dne 20. 11. 1991, kterou uzavřela s právním předchůdcem žalobce, a kterou měl soud podle obsahu posoudit i jako dohodu o ukončení tohoto nájmu. Zdůraznila, že pozemky při skončení nájmu v roce 2007 odevzdala ve stejném stavu, v jakém je převzala při jeho uzavření v roce 1995, a že závěr soudu, že žalobce neměl v době uzavření této nájemní smlouvy na pozemky přístup, nemá oporu v provedeném dokazování. Poukazovala na to, že ustanovení § 683 obč. zák. je koncipováno jako náhrada škody za nadměrné poškození věci či její zničení, podle § 442 odst. 2 obč. zák. se škoda hradí v penězích a jen - je-li to možné a účelné - uvedením v předešlý stav. V řízení bylo zjištěno (znaleckým posudkem), že rekultivace pozemků do stavu ke dni 27. 12. 1951, je nereálná, neúčelná a nehospodárná, rozhodnutí není ani reálně vykonatelné, neboť s ohledem na zákon č. 334/1992 Sb. není v jejích možnostech zajistit cca 11,5 tuny humózní zeminy. Měla za to, že uložená povinnost nemá ani oporu v zákoně, neboť by odstraněním návozu a provedením terénních úprav tak, jak jí to ukládá napadený rozsudek, nedošlo k obnovení stavu
před 27. 12. 1951. Vytýkala odvolacímu soudu, že se ani nezbýval tím, zda a jakým způsobem byly v roce 1951 vytýčeny hranice pozemků v terénu, kdo je poškodil nebo odstranil. Namítala, že soudy měly aplikovat § 683 odst. 2 obč. zák. a i bez jejího návrhu přihlédnout k prekluzi nároku žalobce. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodem 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za níž jedná osoba s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 psím. b/ a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Protože dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (soud prvního stupně v rozsudku potvrzeném napadeným rozsudkem, rozhodl stejně jako ve svém předcházejícím rozhodnutí, jež zrušil odvolací soud), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, pro dovolání podaná do uplynutí této doby však zůstává aplikovatelným právním předpisem).
V projednávané věci řešily soudy otázku, zda po skončení nájmu byla nájemkyně povinna uvést pronajaté pozemky do původního stavu v roce 1951, kdy pozemky přešly do užívání žalované a zda lze nájemci po skončení nájmu uložit povinnost označit hranice pozemku. Protože tyto právní otázky jsou soudy rozhodovány rozdílně, ač již byly v rozhodnutích dovolacího soudu vyřešeny, a jejich posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci určující, má napadené rozhodnutí zásadní právní význam, a dovolání se tím stává pro řešení zmíněných otázek přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že nájemkyně (žalovaná) nevrátila pozemky po skončení nájmu ve stavu odpovídajícímu sjednanému způsobu užívání věci nebo obvyklému opotřebení věci a že pro posouzení této otázky je významný stav pozemků v době vzniku nuceného pachtu (rok 1951), nikoliv v době uzavření nájemní smlouvy v roce 1995.
V řízení bylo zjištěno, že předmětné pozemky byly v roce 1951 dány do tzv. nuceného pachtu podle zákona č. 55/1947 Sb., na jehož základě byly pozemky užívány až do účinnosti zákona o půdě (tj. 24. 6. 1991), kdy podle § 22 vznikl (ex lege) mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou nájemní vztah. Ani v případě nuceného pachtu, ani při vzniku nájmu ex lege, nešlo o smluvní vztah účastníků založený na jejich smluvní volnosti, nebyl ani sjednán způsob užívání předmětných pozemků, jen v případě nájmu ex lege podle zákona o půdě už měl pronajímatel možnost smlouvu vypovědět. Jiná však byla situace v době uzavření nájemní smlouvy v roce 1995. Tento smluvní vztah účastníků již nebyl vztahem vnuceným , v roce 1995 společenské poměry nebránily účastníkům uzavírat smlouvy jen na základě jejich svobodné vůle, bylo na úvaze žalobce, zda s žalovanou ukončí nájem vzniklý podle zákona o půdě a novou smlouvu uzavře s jiným nájemcem, a zda se seznámí se stavem pozemků. V řízení ostatně ani žádný z účastníků netvrdil, že by nájemní smlouva z roku 1995 nebyla projevem jejich smluvní autonomie (dovoláním nebyla zpochybněna ani správnost závěru odvolacího soudu o její platnosti). V této nájemní smlouvě byl také sjednán způsob užívání pozemků, kdy je výslovně sjednáno, že pozemky potřebuje nájemkyně (ministerstvo obrany) pro svou specifickou činnost jako cvičák . V řízení bylo dále zjištěno, že nájem skončil v roce 2007, a to výpovědí žalované.
Po skončení nájmu musí být podle § 682 obč. zák. předmět nájmu vrácen ve stavu odpovídajícím sjednanému způsobu užívání, jinak ve stavu, v jakém byl převzat, s přihlédnutím k obvyklému opotřebení. Podle soudní praxe (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4526/2007) i právní teorie (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1394 s., str. 1944), jestliže byl předán předmět nájmu ve stavu, který § 682 obč. zák. neodpovídá, vzniká pronajímateli pouze právo domáhat se náhrady škody podle § 683 obč. zák., pronajímatel nemá právo domáhat se uvedení předmětu nájmu do původního stavu a nemůže z tohoto důvodu ani odmítnout převzetí předmětu nájmu.
V souzené věci byl v nájemní smlouvě z roku 1995 sjednán způsob užívání předmětných pozemků. Není proto správný právní závěr odvolacího soudu, že žalovaná měla při skončení nájmu v roce 2007 povinnost vrátit pronajaté pozemky ve stavu, v jakém byly na začátku jejich nájmu, tj. uvést je do původního stavu (začátek nájmu pak navíc nesprávně ztotožnil s dobou, kdy byly pozemky nuceně odebrány z užívání právnímu předchůdci žalobce). Byl-li způsob jejich užívání sjednán, bylo povinností žalované podle § 682 obč. zák. vrátit je (při skončení nájmu) ve stavu odpovídajícím tomuto sjednanému způsobu užívání. Jestliže pozemky byly užívány jako cvičák pro vojenské účely, je zřejmé, že nebudou vráceny po skončení nájmu jako zemědělsky obhospodařované pozemky. Jak již bylo uvedeno výše, pokud nebyly pozemky vráceny ve stavu odpovídajícím § 682 obč. zák., měl žalobce postupovat podle § 683 obč. zák. a domáhat se náhrady škody. Protože lhůta pro uplatnění tohoto nároku stanovená v § 683 odst. 2 obč. zák. je lhůtou prekluzivní, k níž přihlíží soud bez návrhu, nemohou obstát úvahy odvolacího soudu o dobrých mravech a nepromlčení nároku uplatněného žalobcem po uplynutí této lhůty. Pro úplnost je třeba uvést, že odvolací soud se navíc ani ve svém rozhodnutí, jímž uložil žalované uvést pozemky do původního stavu, nezabýval materiální vykonatelností takto ukládané povinnosti (zejména, zda práva a jím odpovídající povinnosti byly určeny přesným a nepochybným způsobem), z rozhodnutí nelze zjistit, proč má být na pozemky (jámy) navezena humosní zemina, proč až do výše 15 cm, a zda uvedení do původního stavu je možné.
Kromě povinnosti uvést pozemky do původního stavu (odstraněním odpadu, provedením terénních úprav) uložil soud žalované i povinnost vyklidit předmětné pozemky (tuto povinnost nelze ztotožňovat s povinností uvést pozemky do stavu, v jakém se nacházely na počátku nájmu) s tím, že neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobce. Jen odmítnutí žalobce převzít vyklizené, byť poničené, pozemky, protože je žalovaná neuvedla do stavu před jejich předáním v roce 1951, však nepostačuje pro závěr, že žalovaná neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobce (§ 522, § 682, § 683 obč. zák.).
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) považoval za důvodnou žalobu i v části, v níž se žalobce domáhal, aby žalovaná byla povinna vytýčit a označit hranice předmětných pozemků. Povinnost označit hranice svého pozemku lze uložit (nestanoví-li zvláštní předpis jinak) jen vlastníkovi pozemku (§ 10 odst. 1 písm. b/, odst. 2 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky). Uložil-li tuto povinnost odvolací soud žalované, jako bývalé nájemkyní pozemků, nikoliv proto, že by tak stanovil zvláštní předpis, ale protože to považoval za odpovídající spravedlivému uspořádání věci a průběhu nájemního vztahu , učinil tak v rozporu s touto zákonnou úpravou. Povinnost vlastníka označit hranice pozemku, nelze přenášet na další subjekty, tím není nijak dotčeno právo vlastníka domáhat se náhrady škody, dojde-li ke zničení tohoto označení. Podle § 442 odst. 1, 2 obč. zák. by v takovém případě měla přednost náhrada v penězích, nahradit škodu uvedením v předešlý stav, by bylo možné jen za podmínek uvedených v § 442 odst. 2 obč. zák., jejich splněním se však odvolací soud nezabýval. V řízení ani nebylo prokázáno, že by před započetím nájmu byly hranice předmětných pozemků označeny (jen z okolnosti, že pozemky byly v roce 1951 intenzivně zemědělsky obhospodařovány, nelze takový závěr učinit), a že toto označení žalovaná zničila.
Protože napadený rozsudek není z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný, dovolací soud ho podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. srpna 2013

JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu