26 Cdo 2486/2003
Datum rozhodnutí: 12.03.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 2486/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně B. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. K., o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 571/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2003, č. j. 54 Co 158/2003-195, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 30. října 2002, č. j. 5 C 571/2000-166, vyhověl žalobě a zrušil právo společného nájmu účastníků k bytu č. 6 ve 2. nadzemním podlaží domu čp. 959 v P. H., P. ul. č. or. 14, sestávajícímu se ze tří pokojů, kuchyně a úplného příslušenství (dále jen předmětný byt , resp. byt ), rozhodl, že výlučným nájemcem předmětného bytu bude nadále žalovaný, žalobkyni uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalovanému do patnácti dnů poté, co jí bude zajištěn náhradní byt, a rozhodl o nákladech řízení účastníků. V pořadí první (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. dubna 2001, č. j. 5 C 571/2000-15, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Městského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 30. srpna 2001, č. j. 64 Co 318/2001-57, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení za účelem provedení dalších důkazů (§ 221 odst. 1 písm. a/, odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).

Po provedeném dokazování soud prvního stupně především dovodil, že ohledně předmětného bytu svědčilo účastníkům právo společného nájmu. Poté z důvodů v jeho rozsudku uvedených rovněž dovodil, že toto právo dosud nezaniklo. Protože účastníci se po rozvodu manželství o dalším nájmu bytu nedohodli, žalobě na zrušení práva společného nájmu bytu vyhověl (§ 705 odst. 1 věta první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění /dále jen obč. zák. /). Pro účely rozhodnutí, který z účastníků bude byt dále užívat jako nájemce (§ 705 odst. 1 věta druhá obč. zák.), vzal z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalobkyně má ve výchově nezletilé děti pocházející z manželství účastníků, že od roku 1994 s nimi bydlí u své matky v R., že děti od počátku docházejí do školy v R., že žalobkyně trpí potížemi psychického rázu vyplývajícími ze soužití s žalovaným, že předmětný byt získal žalovaný na základě svého pracovního zařazení, že toto zařazení dosud trvá, že příčinou rozvratu manželství byla nevyzrálost účastníků, jejich rozdílné představy o společném životě a rozdílné povahy a zájmy, že žalobkyně pracuje v R. a žalovaný v P., že žalovaný v bytě bydlí a nemá jinou možnost bydlení, že žalobkyně jej užívá občas v období prázdnin a jinak bydlí v domku své matky v R., že povinnosti ve vztahu k bytu plní žalovaný a že pronajímatel ponechal rozhodnutí o dalším nájmu bytu na úvaze soudu. Při rozhodování podle § 705 odst. 1 věty druhé obč. zák. odkázal soud prvního stupně především na zákonná hlediska uvedená v ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák. V této souvislosti uvedl, že stanovisko pronajímatele bylo v daném případě nepoužitelné, protože pronajímatel se vyjádřil tak, že ponechává rozhodnutí na úvaze soudu , a pokračoval, že není v zájmu nezletilých dětí, aby spolu s matkou užívaly předmětný byt, bydlí-li již od roku 1994 v R. a zde také od počátku navštěvují základní školu. Protože dále dovodil, že žalovanému prospívají hlediska zásluhovosti na získání bytu, pracovního zařazení, využití bytu, možnosti zajištění bytové náhrady a plnění povinností ve vztahu k bytu, rozhodl, že nájemcem předmětného bytu bude nadále žalovaný. Vyklizení žalobkyně z bytu vázal ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. na zajištění náhradního bytu.

K odvolání obou účastníků řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 14. května 2003, č. j. 54 Co 158/2003-195, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem věci a za správné pokládal rovněž její právní posouzení soudem prvního stupně. Ohledně výroku týkajícího se určení, který z účastníků bude byt dále užívat jako nájemce (§ 705 odst. 1 věta druhá obč. zák.), výslovně uvedl, že soud prvního stupně náležitě zvážil všechna právně rozhodná hlediska (včetně zájmu nezletilých dětí účastníků a stanoviska pronajímatele předmětného bytu) a zcela správně rozhodl se zřetelem k převaze důvodů svědčících ve prospěch žalovaného .

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů /dále jen o.s.ř. /) směřuje proti části potvrzujícího výroku, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení žalovaného dalším nájemcem bytu. Přípustnost dovolání opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. a uplatněné dovolací důvody podřadila pod ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. Odvolacímu soudu vytkla, že v otázce určení, který z účastníků bude byt dále užívat jako nájemce, se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, svůj vlastní právní názor na aplikaci ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák. nezaujal, ačkoliv podle znění citovaného ustanovení při rozhodování o dalším nájmu bytu musí vzít soud zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí. Dovolatelka uvedla, že podle ustálené judikatury (Rozbor a zhodnocení praxe soudů při výkladu a používání ust. § 177 o. z., schválený usnesením pléna Nejvyššího soudu ze dne 1. října 1965, č. j. Pls 6/1965, Komentář k občanskému zákoníku, díl I, Panorama 1987, strana 613, Komentář k občanskému zákoníku, Linde 1994, strana 522) je třeba zájmy nezletilých dětí ve smyslu § 705 odst. 3 obč. zák. vyložit tak, že dalším nájemcem bytu bude určen ten z rozvedených manželů, kterému byly svěřeny do výchovy nezletilé děti. Jen ve výjimečných případech, např. u zdravotně závadného bytu, bude možno prospěch dětí shledat naopak v tom, že byt bude ponechán tomu z rozvedených manželů, jemuž nebyly svěřeny do výchovy nezletilé děti. Dále uvedla, že podle citované judikatury se k dalším hlediskům, tj. hlediskům neuvedeným v ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák., přihlíží teprve tehdy, nemají-li rozvedení manželé děti. V naznačených souvislostech obsáhle zdůraznila význam předmětného bytu pro zdárný vývoj obou nezletilých dětí. Namítla rovněž, že ponechal-li pronajímatel otázku dalšího nájmu bytu na úvaze soudu, měl z toho soud dovodit, že pronajímatel nemá vůbec žádný zájem na tom, aby dalším nájemcem bytu byl určen žalovaný, kterému nebyly svěřeny do výchovy nezletilé děti. Současně uvedla, že byt nezískal žalovaný pro jakési blíže nespecifikované zásluhy příslušníka Městské policie v P., nýbrž jej získali oba účastníci s ohledem na dvě nezletilé děti. Za příčinu rozvratu manželství označila opakovanou nevěru žalovaného a domácí násilí, kterého se vůči ní dopouštěl. Dále uvedla, že v R. nezískala pracovní uplatnění odpovídající její kvalifikaci, že takové pracovní zařazení na trvalý zaměstnanecký poměr má přislíbeno v P., že žalovaný, který původně v bytě bydlel, nyní bydlí v bytě matky jejich společného dítěte , že předmětný byt užívá k jiným důvodům , že zmařil její pokusy o návrat do předmětného bytu výměnou zámků a že dlouhou dobu neplatil ani nájemné z bytu. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a aby věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost dovolání opřela žalobkyně, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže při rozhodování uplatnit své názory. Tam, kde není takový vliv na odlišné pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.

V posuzovaném případě bylo sice druhým (vyhovujícím) rozsudkem soudu prvního stupně, tj. rozhodnutím, které bylo napadeným rozsudkem potvrzeno, rozhodnuto jinak než v dřívějším rozsudku (prvním /zrušeným/ rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 27. dubna 2001, č. j. 5 C 571/2000-15, byla žaloba zamítnuta), avšak nestalo se tak v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, jak to pro účely založení přípustnosti dovolání v tomto případě normuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. První rozhodnutí soudu prvního stupně totiž odvolací soud zrušil proto, že ke zjištění skutkového stavu věci bylo třeba provést další důkazy, které s ohledem na princip dvouinstančnosti řízení nemohly být provedeny v odvolacím řízení (§ 221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Zrušující usnesení odvolacího soudu ze dne 30. srpna 2001, č. j. 64 Co 318/2001-57, proto neobsahovalo a logicky vzato ani obsahovat nemohlo závazný právní názor, jímž by bylo následné nezávislé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé vyloučeno nebo omezeno tak, jak je naznačeno výše. Ostatně ani soud prvního stupně se v následném řízení po zrušení v pořadí prvního rozsudku necítil být při posouzení otázky zániku práva společného nájmu bytu v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti omezen závazným právním názorem odvolacího soudu, byť ve svém druhém (vyhovujícím) rozsudku uvedl, že odvolací soud vrátil věc k novému projednání se závazným právním názorem, že k posouzení otázky, zda žalobkyně měla v úmyslu sporný byt trvale opustit, je nezbytné dalším dokazováním zjistit . Nelze proto hovořit o tom, že právní názor odvolacího soudu byl určující pro pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatelka se proto mylně domnívá, že přípustnost dovolání lze opřít o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

Dovolatelka v posuzovaném případě použila vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojí proti skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly). Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatelka zpochybňuje rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

V projednávané věci jde o úpravu práv a povinností účastníků k předmětnému bytu po rozvodu manželství. Podle § 705 odst. 1 obč. zák. nedohodnou-li se rozvedení manželé o nájmu bytu, soud na návrh jednoho z nich rozhodne, že se zrušuje právo společného nájmu bytu. Současně určí, který z manželů bude byt dále užívat jako nájemce. Při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme soud zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele (§ 705 odst. 3 obč. zák.). Podle § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. v případech podle § 705 odst. 1 a odst. 2 věty druhé (obč. zák.) má rozvedený manžel právo na náhradní byt (srov. § 712 odst. 2 věta první obč. zák.); soud může, jsou-li proto důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování (srov. § 712 odst. 4 obč. zák.).

Výklad ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák., jenž je pro výsledek sporu určující, se v soudní praxi ustálil. Ustálená soudní praxe je jednotná v tom, že ustanovení § 705 odst. 3 (ve spojení s ustanovením § 705 odst. 1 věty druhé) obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Jestliže soud při rozhodování o dalším nájmu bytu z tohoto předem neomezeného okruhu okolností vymezí v konkrétní věci ta hlediska, jež považuje za podstatná, vyloží, kterým hlediskům dal přednost a proč, pak kritika tohoto jeho postupu, založená na výtce, že nesprávně zhodnotil význam hledisek ve věci zkoumaných, je kritikou nesprávného právního posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněný pod č. 27 v sešitě č. 5 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K naznačeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 29. dubna 1999, sp. zn. 26 Cdo 866/98, uveřejněném pod č. 36 v sešitě č. 4 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, a dále např. v usnesení ze dne 7. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 1346/2000, či v rozsudcích ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 26 Cdo 2039/2000, a ze dne 20. prosince 2001, sp. zn. 26 Cdo 2546/2000. Přitom vedle hledisek výslovně uvedených v § 705 odst. 3 obč. zák. (zájem nezletilých dětí, stanovisko pronajímatele), k nimž je soud povinen přihlédnout a s nimi se vypořádat vždy, tak ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí, soud podle okolností konkrétního případu přihlédne jako k dalším hlediskům zejména k příčinám rozvratu manželství účastníků, k možnosti uspořádání jejich bytových poměrů, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu apod. Soudní praxe doposud nezaznamenala odklon ani od závěru, že hledisko zájmu nezletilých dětí může převážit nad stanoviskem pronajímatele a stejně tak mohou další hlediska (v zákoně výslovně neuvedená) převážit nad hledisky zákonnými. Hodnocení těchto dalších hledisek, pokud jde o jejich důležitost pro rozhodnutí o určení výlučného nájemce za situace, kdy účastníci, jako v projednávané věci, mají nezletilé děti, je však nutno činit v kontextu s hledisky v zákoně přímo uvedenými, zejména s hlediskem zájmu nezletilých dětí, které zákon vzhledem k jeho povaze vytyčuje jako prvořadé. Soudní praxe se ustálila rovněž v názoru, že stanovisko pronajímatele, k němuž soud přihlíží podle § 705 odst. 3 obč. zák., není sdělením, které je povinen podle § 128 o.s.ř. na dotaz soudu učinit, a proto je nelze vynucovat (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 1999, sp. zn. 26 Cdo 866/98, uveřejněné pod č. 36 v sešitě č. 4 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura).

Vzal-li při rozhodování podle § 705 odst. 1 věty druhé ve spojení s ustanovením § 705 odst. 3 obč. zák. odvolací soud stejně jako soud prvního stupně v úvahu vedle zákonných hledisek (s nimiž se v napadeném rozhodnutí vypořádal) i další v zákoně výslovně neuvedená hlediska a dovodil-li, že hlediska prospívající žalovanému převažují nad hledisky svědčícími žalobkyni, neodchýlil se od ustáleného řešení těchto otázek.

Lze stejně jako v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 2482/99, uveřejněném pod č. 6 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura uzavřít, že z toho, jak se obecně správná právní východiska uplatněná odvolacím soudem při rozhodnutí o dalším nájmu bytu podle § 705 odst. 1 a 3 obč. zák. prosadila v konkrétní věci, na zásadní význam rozhodnutí po právní stránce usuzovat nelze. Dovolací soud tudíž nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).

Žalobkyně z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobkyni právo, nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. března 2004



JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu