26 Cdo 2481/2003
Datum rozhodnutí: 13.10.2004
Dotčené předpisy: § 710 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 35 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 516 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 570 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 2481/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce L. O., zastoupeného advokátkou, proti žalované A. C., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 4 C 116/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. května 2003, č.j. 44 Co 144/2002-62, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Blansku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 2. 2002, č.j. 4 C 116/2000-24, uložil žalované povinnost vyklidit byt 2+1 č. 1814/4 v B. (dále předmětný byt ) do 30 dnů od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se předmětný byt nachází, že právní předchůdce žalobce jako pronajímatel a žalovaná a její posléze zemřelý manžel jako nájemci uzavřeli dne 30. 10. 1995 smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou a dne 17. 12. 1998 další smlouvu o nájmu téhož bytu, v níž bylo obsaženo ujednání, že nájem bytu zaniká dnem 31. 12. 1999. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pozdější smlouva nahradila smlouvu předchozí, touto smlouvou se nájem změnil na dobu určitou, poté zanikl ve smyslu § 710 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) uplynutím sjednané doby dne 31. 12. 1999, a proto se žalobce důvodně domáhá vyklizení žalované z předmětného bytu.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 26. 5. 2003, č.j. 44 Co 144/2002-62, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na vyklizení předmětného bytu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, avšak vyjádřil právní názor, že pozdější smlouva, zčásti se lišící od smlouvy předchozí, týkající se však téhož předmětu, nenahrazuje sama o sobě automaticky smlouvu původní, nýbrž musí být zřejmé z projevu vůle účastníků, že buďto zákonem stanoveným způsobem původní smluvní ujednání končí a okamžitě navazují jiné, nebo že původní smluvní ujednání mění. Jelikož nic takového ze smlouvy ze dne 17. 12. 1998 není patrno, odvolací soud uzavřel, že smlouva o nájmu ze dne 30. 10. 1995 nebyla ani změněna, ani nahrazena jinou, a účastníci jsou proto nadále vázáni touto původní smlouvou. Žalované tak nadále svědčí právo nájmu a není dán důvod pro její vyklizení z předmětného bytu. Odvolací soud podotkl, že se mu jako správná jeví verze žalované, že zmíněnou pozdější smlouvu uzavřela v důsledku lstivého jednání předchůdce žalobce, neboť je nelogické, proč by nájemce bytu měl měnit ve svůj neprospěch smlouvu o nájmu z doby neurčité na určitou, aniž by mu např. byla nabídnuta finanční kompenzace.

Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (zastoupen advokátkou) dovolání, jehož přípustnost ani důvody nepodřadil ustanovením občanského soudního řádu (dále o.s.ř. ). Nesouhlasil s právním posouzením věci odvolacím soudem. Namítal, že jestliže účastníci uzavřeli zcela svobodně novou nájemní smlouvu, pak sám tento úkon vypovídá o tom, že měli zájem původní smlouvu změnit. Pouhá skutečnost, že nová nájemní smlouva neobsahuje písemné sdělení, že se smlouva původní mění, nemůže být dle dovolatele důvodem pro závěr, že účastníci smlouvu měnit nechtěli. Zdůraznil, že s ohledem na ustanovení § 35 odst. 2, 3 obč. zák. je nutné právní úkon vykládat nejen podle jeho jazykového vyjádření, ale také podle vůle toho, kdo právní úkon učinil. V daném případě účastníci zcela jasně směřovali ke změně právního úkonu, když ujednání o době, na níž se nájemní poměr uzavírá, změnili z doby neurčité na dobu určitou. Žalovaná nyní dle mínění žalobce zcela účelově tvrdí, že si této skutečnosti nebyla vědoma. Žalobce podotkl, že po celou dobu trvání nájemního vztahu žalovaná nikdy platnost nájemní smlouvy nezpochybnila. Závěr krajského soudu o tom, že verze žalované ohledně lstivého chování právního předchůdce žalobce je správná, nemá dle názoru dovolatele oporu v provedených důkazech a žalovaná toto tvrzení (opět účelově) uplatnila až v rámci odvolacího řízení. Dovolatel uzavírá, že byl rozsudkem odvolacího soudu poškozen na svých právech vlastníka, a navrhuje, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 o.s.ř.), je přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), a je v něm uplatněn způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Obsahově posuzováno však dovolatel (pokud zpochybňuje závěr o tom, k čemu směřovala vůle účastníků smlouvy ze dne 17. 12. 1998, a pokud namítá, že úvaha o lstivém chování právního předchůdce nemá oporu v provedených důkazech) zároveň namítá nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, a uplatňuje tak rovněž dovolací důvod podřaditelný pod ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.

Z ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyplývá, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení; k vadám vyjmenovaným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží, i když nebyly v dovolání namítány. Vady tohoto druhu však tvrzeny nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř. považovat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř. Může jít o situaci, kdy soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, anebo naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

O nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) jde v případě, že soud použil nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V projednávané věci opřel odvolací soud své zamítavé rozhodnutí o závěr, že nájemní smlouva ze dne 17. 12. 1998 nevyvolala právní následek v podobě změny stávajícího nájemního vztahu žalované a jejího manžela k předmětnému bytu na dobu neurčitou v nájemní vztah na dobu určitou. Rozhodujícím skutkovým zjištěním, jež bylo významné pro právní posouzení věci odvolacím soudem (pro dovození konkrétních práv a povinností účastníků), bylo tudíž zjištění o obsahu smlouvy, tj. zjištění, k čemu směřovala vůle účastníků tohoto právního úkonu. Naproti tomu rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na skutkovém závěru o lstivém jednání právního předchůdce žalobce (jednalo se pouze o podpůrnou poznámku nad rámec vlastního právního posouzení věci), proto námitka týkající se této skutečnosti není způsobilá správností napadeného rozhodnutí otřást.

Podle § 516 odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném ke dni 17. 12. 1998) mohou subjekty závazkového vztahu dohodou změnit vzájemná práva a povinnosti, tj. obsah daného vztahu (tzv. kumulativní novace). Mohou se též dohodnout, že dosavadní závazek zaniká a nahrazuje se závazkem novým - § 570 obč. zák. (tzv. privativní novace).

Ustanovení § 516 odst. 1 a § 570 obč. zák. jsou obecnými ustanoveními o závazcích a uplatní se i v právních vztazích nájmu bytu, neboť speciální ustanovení občanského zákoníku daný vztah upravující (§ 685 a násl.) neobsahují zvláštní úpravu ani jejich použití nevylučují (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2352/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 10, pod č. C 753).

Institut změny závazku (kumulativní novace) pojmově předpokládá, že k němu dochází za trvání stávajícího závazkového vztahu; také privativní novace jako právní skutečnost současně působící jak zánik závazku stávajícího, tak i vznik závazku nového, vychází z předpokladu, že zde existuje závazkový vztah, který má být nahrazen novým (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2352/99).

Podle § 686 odst. 1 věty druhé obč. zák. smlouva o nájmu bytu musí mít písemnou formu. Podle § 40 odst. 2 obč. zák. písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně. Podle § 570 odst. 2 věty první obč. zák. nahrazuje-li se (tzv. privativní novací) závazek zřízený písemnou formou, musí být dohoda o zřízení nového závazku uzavřena písemně.

Pro rozlišení, zda jde o kumulativní či privativní novaci je rozhodná vůle jeho účastníků. Při zjišťování jejího obsahu se uplatní i výkladové pravidlo vyjádřené v § 35 odst. 2 obč. zák., podle něhož právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Obsah právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí, sv. 23, pod č. C 1627). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí, sv. 15, pod č. C 1108).

Součástí skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, bylo zjištění o obsahu listiny - písemné smlouvy, uzavřené dne 17. 12. 1998, z níž nevyplývá žádné ujednání účastníků o tom, že by tato smlouva měnila či rušila stávající nájemní vztah žalované a jejího manžela k předmětnému bytu. Uvedené skutkové zjištění je podloženo důkazy, které byly v řízení provedeny, a v jejich hodnocení není logický rozpor.

Odvolací soud tedy nepochybil, když dospěl k závěru, že předmětná nájemní smlouva nebyla způsobilá vyvolat právní následek (tvrzený žalobcem) - změnu stávajícího nájemního vztahu žalované k předmětnému bytu, nesměřovala-li vůle účastníků projevená v listině obsah smlouvy zachycující k vyvolání takovéhoto právního následku. Správná je též úvaha odvolacího soudu, že předmětná smlouva nebyla ani dohodou o zániku stávajícího závazku (nájemního vztahu na dobu neurčitou) a jeho nahrazení závazkem novým (nájemním vztahem na dobu určitou), neboť uvedená skutková zjištění o obsahu smlouvy neskýtají pro takový závěr oporu. (Srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2628/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí, sv. 16, pod č. C 1174).



Za tohoto stavu je správný i právní závěr odvolacího soudu, že žalované nadále svědčí právo nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou, když existence jiné právní skutečnosti, která by mohla způsobit jeho změnu či zánik, nebyla v řízení tvrzena ani prokázána. Pokud dovolatel argumentuje námitkou, že žalovaná platnost smlouvy nezpochybňovala, nelze takovou námitku považovat za přiléhavou, neboť žalovaná (v souladu s logikou její obranné argumentace) předpokládala, že jí svědčí nájemní právo k předmětnému bytu, a neměla tedy rozumný důvod platnost nájemní smlouvy zpochybňovat.

Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce (dovolatel) nebyl v dovolacím řízení úspěšný, a byl by proto povinen nahradit účelně vynaložené náklady tohoto řízení procesně úspěšné žalované, jíž však v dovolacím řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. října 2004

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu