26 Cdo 2467/2004
Datum rozhodnutí: 08.09.2005
Dotčené předpisy: § 712 odst. 5 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 2467/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města K. V., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) K. M., a 2) Z. M., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.zn. 17 C 231/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. září 2003, č.j. 18 Co 405/2003-52, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč, k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 4. 2003, č.j. 17 C 231/2002-35, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu č. 6, I. kategorie, o velikosti 1+3, ve III. podlaží domu č.p. 600, or.č. 35 (dále předmětný byt nebo byt ), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která začne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a žalovaným uložil byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování; dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalovaní (společní nájemci předmětného bytu) nezaplatili žalobci (pronajímateli) nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (říjen až prosinec 2001, leden až květen 2002, červenec a srpen 2002), že do dne vyhlášení rozsudku uhradili dlužné nájemné, avšak dluží na poplatku z prodlení částku 37.000,-Kč. Na základě toho dovodil, že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč.zák. je naplněn a žalobě na přivolení k výpovědi vyhověl, když neshledal na straně žalovaných žádné okolnosti, které by odůvodňovaly aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. Povinnost žalovaných k vyklizení vázal na zajištění náhradního ubytování, přičemž přihlédl k tomu, že mají nezletilé dítě, že sice neuváženě investovali finanční prostředky a nedocenili prioritu závazku platit nájemné, avšak dluh na nájemném (který nebyl příliš vysoký) uhradili, jakož i k tomu, že problémy s placením nájemného vznikly v souvislosti s výpadky příjmu z podnikání.

K odvolání žalobce, směřujícímu do výroku o bytové náhradě, Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne 10. 9. 2003, č.j. 18 Co 405/2003-52, rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že soud přivoluje k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která začne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a žalovaným uložil byt vyklidit do 15 dnů po zajištění přístřeší; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o existenci výpovědního důvodu, na rozdíl od něho však dovodil, že v dané věci nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání bytové náhrady ve formě náhradního ubytování ve smyslu ustanovení § 712 odst. 5 věty druhé obč.zák. Poukázal na to, že žalovaní neplatili nájemné dlouhodobě, že nejsou vedeni v evidenci sociálně potřebných občanů, že soukromě podnikají a nejsou nemajetní, když vlastní osobní automobil a jsou spoluvlastníky rekreačního objektu, a že ačkoliv získali finanční prostředky ve vyšší výši, nepoužili je na zaplacení dlužného příslušenství, i když probíhalo řízení o přivolení k výpovědi.

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní ve výroku o bytové náhradě dovoláním, jehož přípustnost odůvodnili ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a v němž namítli nesprávnost právního posouzení věci. Vyjadřují nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o neexistenci důvodů zvláštního zřetele hodných pro přiznání náhradního ubytování a poukazují v prvé řadě na to, že se přechodně dostali do obtížné situace v důsledku rodinných událostí, které se jim podařilo překonat, aniž by využili záchranou sociální síť, na nemoc matky a situaci s tím souvisící , jakož i na to, že uhradili dlužnou jistinu nájemného, takže závazky z minula jsou vyrovnány . Dále uvádějí, že předmětný byt užívají 20 let, od doby, kdy jejich rodinný domek byl vyvlastněn na základě územního plánu, a že v důsledku přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu ztrácejí právo podílet se na jeho privatizaci. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen.

Žalobce ve svém dovolacím vyjádření především namítl, že dovolání trpí vadami a že obsahuje nové tvrzení (o nemoci matky), k němuž nelze v dovolacím řízení přihlížet. Poukázal na to, že žalovaní dosud neuhradili celé dlužné příslušenství a že ostatní okolnosti jimi uváděné nejsou pro právní posouzení věci rozhodné. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 10. 9. 2003, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., je rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).

Výše označený rozsudek odvolacího soudu je tedy v části, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných vyklidit předmětný byt do patnácti dnů po zajištění přístřeší, rozhodnutím, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, proti němuž je dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné; ostatně dovolatelé proti ostatním výrokům rozsudku odvolacího soudu nebrojí.

Podle ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny.

Vzhledem k tomu, že obligatorně posuzované vady nebyly ve vztahu k měnícímu výroku v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají, zabýval se dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.

O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 712 odst. 5 věty první obč.zák. skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele mimo jiné z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d), stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi, může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt (§ 712 odst. 5 věta druhá obč.zák.).

Z uvedených ustanovení vyplývá, že právo na náhradní ubytování či náhradní byt může v případě skončení nájemního poměru k bytu výpovědí pronajímatele pro neplacení nájemného soud nájemci přiznat jedině za současného splnění dvou podmínek - že jde o rodinu s nezletilými dětmi a že jde o důvody zvláštního zřetele hodné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2001, sp.zn. 26 Cdo 636/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 642, svazek 8).

Ustanovení § 712 odst. 5 věty druhé obč.zák. umožňující soudu, aby vázal povinnost k vyklizení na jinou formu bytové náhrady než pouze přístřeší, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp.zn. 20 Cdo 2004/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 699, svazek 9). Jestliže soud neprovede toto vymezení správně a nepřihlédne ke všem rozhodným okolnostem, je odůvodněn závěr, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V projednávané věci nebylo dovoláním zpochybněno skutkové zjištění, že žalovaní neuhradili poplatek z prodlení, ačkoliv získali vyšší částku peněz, kterou použili na jiné účely, a to i přesto, že probíhalo řízení o přivolení k výpovědi, ani jejich majetkové poměry, na něž poukázal odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku. Za tohoto stavu lze přisvědčit odvolacímu soudu, pokud tyto okolnosti považoval za významné při posouzení nároku žalovaných na bytovou náhradu ve formě přístřeší. Nelze totiž přehlédnout, že řádné a včasné placení nájemného (úhrad za služby) je jednou ze základních povinností nájemce bytu. V této souvislosti lze poukázat i na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2002, sp.zn. 26 Cdo 1486/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1421, svazek 20, podle kterého pro posouzení, zda výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná nájemci z důvodu neplacení nájemného je či není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.zák.), je právně významná okolnost, že nájemce ke dni rozhodování soudu nezaplatil pronajímateli dluh na poplatku z prodlení. Uvedený závěr lze vztáhnout i na posouzení nároku nájemce na bytovou náhradu (§ 712 odst. 5 věta druhá obč.zák.) v případě přivolení k výpovědi dané z uvedeného výpovědního důvodu.

Pokud pak dovolatelé poukazují na to, že důvodem neplacení nájemného byla nemoc matky a situace s tím související , je třeba uvést, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem věci tak, jak byla zjištěn odvolacím soudem, a nemůže přihlížet k novým skutečnostem, uplatněným v dovolání (§ 241a odst. 4 o.s.ř.). Rovněž tak nelze přihlédnout k dalším okolnostem uváděným v dovolání (doba, po kterou žalovaní byt užívají, důvod, pro který se do něho nastěhovali, účast na privatizaci bytového fondu), neboť nejde o okolnosti, jež by bylo možno považovat za právně relevantní při posouzení jejich nároku na bytovou náhradu ve smyslu ustanovení § 712 odst. 5 věty druhé obč.zák.

Se zřetelem k uvedenému nelze odvolacímu soudu vytýkat pochybení při vymezení okolností, jež jsou v dané věci z hlediska ustanovení § 712 odst. 5 věty druhé obč.zák. podstatné.

Protože rozsudek odvolacího soudu je ve výroku o bytové náhradě z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. , a žalobci byla s ohledem na výsledek dovolacího řízení přiznána náhradu nákladů dovolacího řízení, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.900,-Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 8. září 2005

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.

předsedkyně senátu