26 Cdo 2467/2002
Datum rozhodnutí: 20.02.2003
Dotčené předpisy: § 238 odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 238 odst. 2 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 2467/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobců A) B. B., B) Ing. O. K., C) A. Ř., D) S. Ř., E) A. V., a F) M. M., proti žalovanému ČZS, základní organizaci S., o nájemné, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 3 C 129/93, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. září 2000, č. j. 20 Co 264/98-155, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 24. 2. 1998, č. j. 3 C 129/93-135 (poté, co jeho rozsudek ze dne 30. 3. 1994, č. j. 3 C 129/93-39, byl k odvolání žalobců zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 10. 1995, č. j. 14 Co 610/94-51), výrokem I. uložil žalovanému zaplatit každému ze žalobců A) a B) částku 4.659,80 Kč s příslušenstvím, výrokem II. uložil žalovanému zaplatit každému ze žalobců C), D), E), a F) částku 2.329,90 Kč s příslušenstvím, výrokem III. zamítl žalobu na zaplacení částky 16.710,20 Kč s příslušenstvím každému ze žalobců A) a B), a žalobu na zaplacení částky 8.355,10 Kč s příslušenstvím každému ze žalobců C), D), E), a F), a konečně výrokem IV. a V. rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobců, směřujícímu do zamítavého výroku III. a do výroků IV. a V. rozsudku okresního soudu, Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6. 9. 2000, č. j. 20 Co 264/98-155, rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, pokud tento dovodil, že žalobcům (podílovým spoluvlastníkům) přísluší za užívání jejich pozemků žalovaným nájemné ve výši stanovené v souladu s ustanovením § 22 odst . 3 resp. odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., zákona o půdě, ve znění pozdějších předpisů, a tehdy platných vyhlášek, citovaná ustanovení provádějících; takto vypočtené nájemné bylo žalobcům přiznáno.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a v němž uplatnili dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýkají, že uplatněný nárok posoudil podle zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a nikoli jako nárok z bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. obč. zák., a že nestanovil výši náhrady za užívání pozemků žalovaným podle znaleckého posudku znalce V. B. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno (6. 9. 2000) po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenými advokátkou (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanoveních § 237, § 238 odst. 1 písm. b) a § 239 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti (každému) rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v odstavci druhém), jestliže řízení trpí některou z vad, taxativně vyjmenovaných v § 237 odst. 1 pod písmeny a) až g), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti. Vady tohoto druhu nebyly v dovolání namítány a jejich existence se z obsahu spisu nepodává.

Dovolatelé dovozují přípustnost dovolání z ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

Podle citovaného ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Ve smyslu § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. však dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč.

Při posouzení toho, zda dovoláním dotčeným výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím částky uvedené v ustanovení § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. se k příslušenství uplatněného nároku nepřihlíží, ledaže by samostatně (tj. bez současného uplatnění nároku samotného) tvořilo předmět řízení (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, pod pořadovým číslem 62).

V souzené věci rozhodoval odvolací soud ve věci samé o odvolání žalobců směřujícímu proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalovaného zaplatit každému ze žalobců A) a B) částku 16.710,20 Kč s příslušenstvím, a každému ze žalobců C), D), E), a F) částku 8.355,10 Kč s příslušenstvím. Dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně. Výrokem, který je jejich dovoláním dotčen, bylo tedy rozhodnuto o částce nepřevyšující 20.000,- Kč, a přípustnost dovolání proto není možno z ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť to ustanovení § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. výslovně vylučuje.

Na uvedeném závěru ničeho nemění to, že součet jednotlivých částek požadovaných žalobci je vyšší než 20.000,- Kč; v dané věci se totiž jedná o podílové spoluvlastníky pozemkových parcel, kteří vůči žalovanému uplatňovali samostatné nároky, odpovídající výši jejich spoluvlastnických podílů. I když o těchto nárocích bylo jednáno v jednom řízení a rozhodnuto o nich bylo týmž rozsudkem, nemohlo to nic změnit na skutečnosti, že šlo o samostatné nároky rozdílných oprávněných subjektů (žalobců), kteří měli v řízení postavení samostatných společníků; přípustnost dovolání z hlediska ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak bylo nutno u každého posuzovat samostatně. (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1029/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 21/1998, pod pořadovým číslem 157).



Dovolání pak nelze shledat přípustným ani podle § 239 o. s. ř., když odvolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku nevyslovil, a žalobci odpovídající návrh na připuštění dovolání neučinili; ostatně i v případě dovolání, jehož přípustnost se opírá o ustanovení § 239 o. s. ř. platí omezení, stanovené v § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (§ 239 odst. 3 o. s. ř.).

Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž by se zabýval jeho důvodností.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 146 odst. 2 (per analogiam) o. s. ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelům právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. února 2003

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu