26 Cdo 2460/2000
Datum rozhodnutí: 24.07.2002
Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 2460/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce města R. n. L., proti žalovanému K. U., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 18/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. června 1998, č. j. 9 Co 309/97 34, takto:

I. Dovolací řízení se zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 575,-Kč k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 29. 1. 1997, č. j. 10 C 18/96 18, zavázal žalovaného, aby vyklidil a vyklizený odevzdal žalobci byt č. 3 o velikosti 4 + 1 s příslušenstvím, v 1. poschodí domu čp. 1573 v ulici A.17. l. v R. n. L. (dále též jen předmětný byt nebo byt ) do patnácti dnů ode dne zajištění přístřeší. Zároveň žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že předmětný byt je ve vlastnictví žalobce a že žalovaný jej užívá se svou družkou; dovodil zároveň, že žalovanému nevzniklo právo nájmu bytu, a to ani po smrti J. K. (nevlastního otce žalovaného), neboť ten užíval byt protiprávně . Formu bytové náhrady soud odůvodnil dobou, po kterou žalovaný byt užíval a jeho současnými poměry.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. 6. 1998, č. j. 9 Co 309/97 34, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o bytové náhradě potud, že patnáctidenní lhůta ke splnění povinnosti vyklidit předmětný byt počne plynout ode dne, kdy bude žalovanému zajištěno náhradní ubytování; jinak napadený rozsudek potvrdil a žalovaného zavázal nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů. Krajský soud se ztotožnil s většinou závěrů soudu prvního stupně, na rozdíl od něho ale dovodil, že ačkoli žalovaný užívá předmětný byt bez právního důvodu a tedy i bez nároku na zajištění bytové náhrady při jeho vyklizení, bylo by jeho vystěhování z bytu po zajištění pouhého přístřeší v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. a § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Kromě tvrzení, že u soudu prvního stupně rozhodovala vyloučená soudkyně (dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), uplatnil i dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) při rozhodování o povaze bytové náhrady. V dovolání pak podrobně argumentoval ve prospěch svých tvrzení o existenci výše uvedených dovolacích důvodů a navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Litoměřicích.

Žalobce se v dovolacím vyjádření zabýval přípustností dovolání, polemizoval s dovolatelovými tvrzeními a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Písemným podáním ze dne 8. 7. 2002, které došlo Nejvyššímu soudu dne 9. 7. 2002, vzal žalovaný své dovolání zpět s odůvodněním, že dne 28. 6. 2002 byla mezi ním a žalobcem uzavřena smlouva o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou. Požádal, aby Nejvyšší soud při rozhodování o nákladech řízení přihlédl k tomu, že dovolání je vzato zpět výlučně pro chování žalobce .

V souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, bylo nutno dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, vydanému dne 30. 6. 1998, tj. přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, projednat a rozhodnout o něm podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 dále opět jen o. s. ř. ). Nejvyšší soud proto aplikoval ustanovení § 243b odst. 4 věty druhé o. s. ř. a dovolací řízení v důsledku zpětvzetí podaného dovolání zastavil.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 146 odst. 2 věty prvé o. s. ř., neboť dovolatel nese procesní zavinění na tom, že řízení o jeho dovolání bylo zastaveno. Skutečnost zdůrazněná ve zpětvzetí dovolání, že s časovým odstupem téměř čtyř let od právní moci rozsudku, jímž byl žalovaný zavázán předmětný byt vyklidit došlo mezi účastníky k uzavření smlouvy o nájmu tohoto bytu, nemůže být považována za okolnost podřaditelnou ustanovení § 146 odst. 2 větě druhé o. s. ř. (z písemností připojených ke zpětvzetí dovolání se ostatně podává, že v souvislosti s uzavřením výše zmíněné nájemní smlouvy bylo dne 28. 6. 2002 také dohodnuto, že žalovaný náklady řízení ponese na své náklady ); rovněž tak nejsou naplněny předpoklady pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. ve prospěch dovolatele. Výše nákladů, na jejichž náhradu má žalobce právo, činí 575,- Kč (500,- Kč jako odměna advokáta za sepis dovolacího vyjádření podle § 7, § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, 75,- Kč jako paušální náhrada hotových výdajů advokáta podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 24. července 2002

JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.

předsedkyně senátu