26 Cdo 2458/2007
Datum rozhodnutí: 17.06.2008
Dotčené předpisy: § 706 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 708 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 2458/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně I.-I. s.r.o., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) L. V. a 2) J. V., zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 94/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2006, č. j. 13 Co 245/2006-235, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2006, č. j. 13 Co 245/2006-235, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. března 2006, č. j. 30 C 94/2001-209 (poté, co jeho zamítavé rozsudky ze dne 26. května 2003, č. j. 30 C 94/2001-114, a ze dne 25. listopadu 2004, č. j. 30 C 94/2001-162, byly k odvolání žalobkyně zrušeny usneseními Městského soudu v Praze /odvolacího soudu/ ze dne 22. dubna 2004, č. j. 20 Co 118/2004-147, a ze dne 17. června 2005, č. j. 14 Co 244/2005-193, a věc mu byla vždy vrácena k dalšímu řízení), vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizené předat žalobkyni prostory sestávající z jedné místnosti a z příslušenství mimo tuto místnost, tj. z koupelny a z WC pod uzamčením, vše nacházející se ve 4. NP uprostřed mezi dvěma byty situovanými v tomtéž NP, přístupné ze společné chodby, prostoru za vchodovými dveřmi naproti hlavnímu schodišti, domu čp. 1072 v P. 1, k. ú. S. M., ulice Haštalská č. 6 (dále jen předmětné prostory , resp. předmětný byt a předmětný dům , resp. dům ). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastnic.

V posuzovaném případě řešil soud prvního stupně otázku, zda se první žalovaná stala nájemkyní předmětného bytu v důsledku přechodu nájmu podle § 706 odst. 1 věty druhé ve spojení s ustanovením § 708 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb., tj. ve znění účinném do 30. března 2006 (dále jen obč. zák. ). Při posuzování předpokladu žití s nájemcem ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před jeho trvalým opuštěním společné domácnosti, tj. jednoho ze dvou předpokladů, za jejichž současného naplnění dochází k přechodu nájmu bytu podle § 706 odst. 1 věty druhé ve spojení s ustanovením § 708 obč. zák., vyšel především ze skutkových zjištění, že žalobkyně je vlastnicí předmětného domu, že předmětný byt užíval k bydlení V. M. (jako jeho uživatel a posléze nájemce na základě přechodu dřívějšího práva osobního užívání bytu po A. O.), že v lednu 1993 se zde začala objevovat první žalovaná, že první žalovaná po vzájemné dohodě obstarávala pro V. M. hrazení nájemného a nákupy a současně mu uklízela a vařila, že po amputaci nohy zajišťovala pro V. M. veškeré potřeby včetně osobní hygieny, že vzornou péči o V. M. potvrdili jeho lékařka, sociální pracovnice a přátelé žalované strany, že s péčí o V. M. první žalované pomáhali manželé K., kteří tam docházeli, že dne 4. září 1996 odešel V. M. do domova důchodců a že druhá žalovaná začala v předmětných prostorách žít se souhlasem první žalované v roce 1996 po odchodu V. M. do domova důchodců. Dále však zjistil (zejména z výpovědi svědkyně MUDr. M. Z., jejíž byt bezprostředně sousedí s předmětnými prostorami), že první žalovaná (ačkoliv se o V. M. starala a o předmětný byt pečovala) s V. M. v předmětném bytě nežila a společně spolu náklady na své potřeby neuhrazovali. Soud prvního stupně pak rozhodující význam přisoudil právě svědecké výpovědi MUDr. M. Z. (která navíc neměla žádný zájem na výsledku sporu), a zejména s přihlédnutím k této svědecké výpovědi dovodil, že první žalovaná o V. M. příkladně pečovala, avšak nežila s ním ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před jeho odchodem do domova důchodců; protože za této situace na ni nájem bytu ve smyslu § 706 odst. 1 věty druhé ve spojení s ustanovením § 708 obč. zák. nepřešel, žalobě na vyklizení předmětného bytu s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. vyhověl, a to i ve vztahu k druhé žalované žijící v předmětném bytě se souhlasem první žalované.

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. října 2006, č. j. 13 Co 245/2006-235, citovaný (v pořadí třetí) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud mimo jiné konstatoval, že soud prvního stupně pouze na základě doplnění výpovědi svědkyně Z. a na základě zjištění, v kterém období byl původní nájemce V. M. umístěn do domova důchodců, dospěl ke zcela opačnému závěru než ve svých předchozích rozhodnutích, aniž by ovšem z doplnění výpovědi uvedené svědkyně bylo možno zjistit nějaké převratné a zásadní skutečnosti, jež při předchozích rozhodnutích nebyly známy . Dále uvedl, že v řízení byla slyšena řada svědků navržených žalovanými, přičemž jednotlivé výpovědi si zcela korespondovaly a na jejich základě lze jednoznačně dovodit, že první žalovaná žila s předchozím nájemcem V. M. ve společné domácnosti, jakož i to, že o společnou domácnost i o něho samotného pečovala nejen po dobu tří let před jeho umístěním do domova důchodců , ale dokonce již od počátku roku 1993. V její prospěch v tomto směru vypovídaly nejen její matka a dvě přítelkyně, nýbrž i sociální pracovnice a ošetřující lékařka i její bývalý přítel, s nímž již několik let neudržuje kontakty a u něhož by tedy bylo možno jen obtížně dovozovat nějakou neobjektivitu či nevěrohodnost. Výpověď svědkyně Z. zůstala důkazně zcela osamocena, stála v opozici proti většině ostatních důkazů je snížena a zeslabena již tím, že její mateřská dovolená skončila 31.8.1993, zatímco rozhodné období pro přechod nájmu započalo až 4.9.1993 . S přihlédnutím k uvedenému odvolací soud dovodil, že u první žalované jsou naplněny předpoklady normované pro účely přechodu nájmu bytu ustanovením § 706 odst. 1 věty druhé obč. zák. Protože první žalované za této situace svědčí ve vztahu k předmětnému bytu právo nájmu a druhá žalovaná ho užívá odvozeně od ní (s jejím souhlasem), je žaloba na jeho vyklizení nedůvodná.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ). V dovolání poukázala na to, že soud prvního stupně sice zjistil, že první žalovaná se o V. M. od roku 1993 starala, avšak přesto dovodil, že s ním nežila ve společné domácnosti, tj. ve spotřebním společenství. Tento závěr opřel zejména o skutková zjištění, která čerpal ze svědecké výpovědi MUDr. M. Z.; přitom řadu svědeckých výpovědí pokládal za nevěrohodné. Naproti tomu odvolací soud považoval svědeckou výpověď MUDr. Z. za nevěrohodnou, zatímco výpovědi svědků navržených žalovanými označil za věrohodné a na jejich základě dovodil, že žalovaná žila s V. M. ve společné domácnosti nejen po dobu tří let před jeho umístěním v domově důchodců, nýbrž již od počátku roku 1993. Z toho dovolatelka dovozuje, že odvolací soud nevyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, důkazy nesprávně zhodnotil a v důsledku toho spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Poté dovolatelka podrobně zrekapitulovala jednotlivé výpovědi svědků slyšených v daném řízení. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož

i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci

(§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Zatímco vady podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebyly namítány a z obsahu spisu nevyplynuly, dospěl dovolací soud k závěru, že řízení je postiženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., tedy vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Podle § 213 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, a může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li

o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se může v odvolacím řízení změnit i v důsledku odchylného hodnocení důkazů provedených už soudem prvního stupně. Přitom je odvolací soud omezen zásadně v jediném směru. Má-li totiž ke změně skutkového stavu dojít jen v důsledku odchylného hodnocení důkazů, musí v závislosti na povaze důkazů rozhodné důkazy sám opakovat, popřípadě řízení doplnit jinými důkazy, tj. musí postupovat v souladu s § 122 odst. 1 a § 123 o.s.ř. a dokazování provést (důkazy opakovat či doplnit) způsobem, který pro jednotlivé důkazní prostředky stanoví § 125 a násl. o.s.ř. Jestliže odvolací soud uvedeným způsobem nepostupuje a přesto se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně odchýlí, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a je dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Přitom povaha důkazů sama o sobě určuje, zda možnost poznání výsledků dokazování je u obou soudů stejná či nikoliv. Typicky je tento rozdíl v možnostech poznání dán u důkazů výslechem účastníků řízení či svědků. Při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (například způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod.), které ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Má-li tedy odvolací soud jiný názor na věrohodnost výpovědi účastníků nebo svědků než soud prvního stupně, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně (a ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní), jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení jinými důkazy sám nedoplnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura).

Pro úplnost zbývá dodat, že jiná je situace u důkazu listinou, který se podle

§ 129 odst. 1 o.s.ř. provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah. Protože obsah listiny se opětovným přečtením při odvolacím jednání nemění, může odvolací soud, aniž důkaz listinou znovu provedl při odvolacím jednání (způsobem upraveným v ustanovení § 129 odst. 1 o.s.ř., který je ve spojení s ustanovením § 211 o.s.ř. použitelný rovněž v odvolacím řízení), tento důkaz jinak hodnotit a dojít tak i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně (srov. rovněž Občanský soudní řád, Komentář, 3. vydání 1997, nakladatelství C. H. BECK, bod 2. na straně 634).

V projednávané věci šlo o přechod nájmu bytu podle § 706 odst. 1 věty druhé ve spojení s ustanovením § 708 obč. zák., podle nichž jestliže nájemce opustí trvale společnou domácnost a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) také ti, kteří pečovali o společnou domácnost zemřelého nájemce nebo na něho byli odkázáni výživou, jestliže prokáží, že s ním žili ve společné domácnosti alespoň po dobu tří let před trvalým opuštěním společné domácnosti

a nemají vlastní byt.

Soud prvního stupně vyšel při posuzování naplněnosti předpokladu žití první žalované s nájemcem předmětného bytu (V. M.) ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před jeho trvalým opuštěním společné domácnosti především ze skutkových zjištění (čerpaných z výpovědi svědkyně MUDr. M. Z.), že první žalovaná (ačkoliv se o V. M. starala a o předmětný byt pečovala) s V. M. v předmětném bytě nežila a společně spolu náklady na své potřeby neuhrazovali. Naproti tomu odvolací soud se při posuzování naplněnosti tohoto předpokladu od uvedených skutkových zjištění soudu prvního stupně odchýlil (nevyšel z nich); vzal totiž za zjištěno, že první žalovaná žila s předchozím nájemcem V. M. v předmětném bytě a pečovala o domácnost i o něho samotného nejen po dobu tří let před jeho umístěním do domova důchodců, ale dokonce již od počátku roku 1993. Přitom v odvolacím řízení neprovedl (neopakoval a ani nedoplnil) dokazování v takovém rozsahu, aby mohl postupem podle § 132, § 211, § 213 odst. 1 a 2 o.s.ř. zmíněná skutková zjištění soudu prvního stupně zvrátit a vyjít z jiného skutkového stavu věci. Lze uzavřít, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej aniž se, zejména z důvodů předčasnosti, zabýval dalšími námitkami dovolatelky zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že podle konstantní judikatury (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod pořadovým číslem 34, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky

z 30. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1826/96, ze 14. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 71/99,

z 15. listopadu 2000, sp. zn. 26 Cdo 719/99, z 16. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000 a ze 14. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 557/99) se z hlediska naplnění předpokladu společné domácnosti podmínka spotřebního společenství vyplývající jinak z ustanovení § 115 obč. zák. k přechodu práva nájmu bytu nevyžaduje pouze u osob uvedených v § 706 odst. 1 větě první obč. zák. (nikoli také u osob podle § 706 odst. 1 věty druhé obč. zák.). Kromě toho také neopomene, že ustálená soudní praxe dovodila, že jak v případech osob podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák. tak také v případech osob podle věty druhé citovaného ustanovení je třeba, aby jejich soužití v bytě s nájemcem mělo charakter trvalosti. Přitom soužití se považuje za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o souhlasné vůli nájemce bytu a osoby žijící s ním v jeho bytě žít v trvalém životním společenství. Nestačí tedy, aby taková osoba nájemce jen občas navštěvovala, poskytovala mu přechodnou nebo příležitostnou pomoc v domácnosti nebo aby dokonce byla v nájemcově bytě pouze hlášena k trvalému pobytu (srov. R 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe do současné doby nezaznamenala odklon, dále kupříkladu Občanský zákoník - Komentář, 2. vydání 1994, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 1994, strana 501 502, a poté např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000 viz rozhodnutí pod č. 37 publikace Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, nakladatelství ASPI Publishing s. r. o.).

V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu

i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. června 2008

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu