26 Cdo 2449/2009
Datum rozhodnutí: 25.11.2010
Dotčené předpisy: § 126 odst. 1 obč. zák., § 3 odst. 1 obč. zák.




26 Cdo 2449/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně Ing. Š. D. , zastoupené JUDr. Jitkou Benešovou, advokátkou se sídlem Ústí nad Labem, Revoluční 8, proti žalované M. Š. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Grusem, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Resslova 1754/3, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 7 C 438/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. ledna 2009, č. j. 10 Co 620/2008-114, takto:


I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í

Krajský soud v Ústí nad Labem (soud odvolací) rozsudkem ze dne 12. 1. 2009, č. j. 10 Co 620/2008-114, potvrdil rozsudek ze dne 7. 2. 2008, č. j. 7 C 438/2007-67, kterým Okresní soud v Ústí nad Labem (soud prvního stupně) uložil žalované vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku byt č. 1762/2 v ulici R., v Ú. (dále předmětný byt , resp. byt ), a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.


Vycházel ze závěru, že žalobkyně (vlastnice předmětného bytu) se právem podle § 126 odst. 1 obč. zák. domáhá vyklizení žalované, které nesvědčí žádný právní důvod užívání bytu, neboť ho obývala jako družka předchozího vlastníka (otce žalobkyně), a jeho smrtí tento právní důvod zanikl. Žalované nevzniklo tvrzené právo společného nájmu bytu na základě dohody o společném nájmu ze dne 22. 10. 1997, neboť jejím účastníkem nebyl tehdejší pronajímatel bytu město Ú., a nebylo ani prokázáno, že by byla účastnicí kupní smlouvy, na základě níž obec převedla byt do vlastnictví otce žalobkyně. Odvolací soud se rovněž v odůvodnění svého rozsudku obsáhle zabýval odvolacími námitkami žalované a dospěl z důvodů zde uvedených k závěru, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně nedošlo k porušení jejích procesních práv. Se zřetelem k okolnostem případu (neplacení nájemného ani ostatních úhrad spojených s užíváním bytu /jež hradí žalobkyně/, dezolátní stav bytu, okolnost, že žalobkyně v bytě bydlela až do rozvodu svých rodičů, doba trvání sporu, po niž měla žalovaná dostatečný časový prostor pro vyřešení své bytové situace, nedostatek její dobré víry ohledně právního důvodu bydlení) neshledal důvody pro to, aby byla žalobkyni podle § 3 odst. 1 obč. zák. odepřena ochrana jejího práva domáhat se vyklizení žalované, nebo aby bylo vyklizení žalované podmíněno zajištěním bytové náhrady.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolacímu soudu vytýká, že nepostupoval v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 o. s. ř., když v řízení vyšlo najevo, že by měly být provedeny další důkazy, a že nenapravil pochybení soudu prvního stupně, který ji řádně nepoučil podle § 119 odst. 1 o. s. ř., takže nevěděla, že na svou obranu musí tvrdit další skutečnosti a navrhovat další důkazy (s posléze uvedenou námitkou spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí). Uvádí rovněž, že rozhodnutí odvolacího soudu je stiženo vadou neúplně provedeného dokazování , a že dle jejího názoru došlo k přechodu nájmu bytu; pokud by tomu tak nebylo, měla být její povinnost k vyklizení vázána na zajištění bytové náhrady. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 12. ledna 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).


Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.

Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu; nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolatelkou označená otázka přípustnost dovolání nezakládá. Jak vyplývá z obsahu spisu, i z odůvodnění napadeného rozsudku, dostalo se jí potřebného poučení a dovolatelka ostatně i využila v průběhu řízení možnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat k nim důkazy. Okolnost, že výsledky provedeného dokazování nevyzněly v její prospěch, nečiní z napadeného rozhodnutí rozhodnutí zásadního právního významu. Dovolatelka ani neuvádí, v jakém směru se jí mělo dostat poučení; je-li tím míněno tvrzení (navržení důkazů), že na ni mělo přejít právo nájmu předmětného bytu, lze opět odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku, z něhož vyplývá, že otec žalobkyně byl od roku 1997 vlastníkem předmětného bytu, nikoliv jeho nájemce, takže úvaha o přechodu nájmu nebyla vůbec na místě.


Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka bytové náhrady pro žalovanou, kterou odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2010). Z ustálené judikatury (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, a ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004) rovněž vyplývá, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly (dle obsahu spisu) náklady, na jejich náhradu by měla právo vůči dovolatelce.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. listopadu 2010

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu