26 Cdo 2441/2004
Datum rozhodnutí: 16.12.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 2441/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně městské části P., proti žalovanému V. V., zastoupenému advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 33/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2004, č. j. 15 Co 27/2004-51, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 3 (dále též jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 9. září 2003, č. j. 17 C 33/2003-31, ve znění opravného usnesení ze dne 21. září 2004, č. j. 17 C 33/2003-70, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 56, o velikosti 1+1, II. kategorie, ve 2. podlaží domu č. p. 1756 v P., katastrální území V. (dále jen předmětný byt , resp. byt ), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvního dne měsíce následujícího po právní moci rozsudku, uložil žalovanému povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. března 2004, č. j. 15 Co 27/2004-51, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Po provedeném dokazování vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že žalovaný (nájemce předmětného bytu) dlouhodobě a opakovaně porušoval povinnosti nájemce bytu tím, že nezaplatil žalobkyni (pronajímateli vlastníku domu, v němž se předmětný byt nachází) nájemné a úhrady za služby v období od listopadu 2001 do června 2002 (za květen 2002 část nájemného zaplatil), že dlužné nájemné uhradil až po podání žaloby (8. září 2003) a že ve vztahu k žalovanému byla z důvodů neplacení nájemného již v dřívější době podána žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, která však byla po zaplacení dlužných částek vzata zpět. Na tomto skutkovém základě především dovodily, že je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen obč. zák. ). Dále také dovodily, že uplatněnou výpověď z nájmu bytu nelze pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., neboť žalovaný tímto způsobem své povinnosti nájemce bytu porušoval opakovaně. Vyklizovací povinnost žalovaného z bytu vázaly na zajištění náhradního ubytování, ačkoliv v odůvodnění svých rozhodnutí s odkazem na ustanovení § 712 odst. 5 věty první obč. zák. zmínily pouhé přístřeší.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ). V dovolání především namítl, že ve vztahu k tvrzenému dluhu na nájemném soud I. stupně zkoumal předložené doklady velmi zjednodušeně a mechanicky, nezabýval se námitkami žalovaného, že nájemné bylo účtováno nesprávně . Dále z důvodů v dovolání zmíněných polemizoval se způsobem, jakým soud prvního stupně hodnotil důkazy, na nichž své rozhodnutí založil. Zdůraznil, že soud I. stupně postupoval procesně při dokazování dle § 120 odst. 1 o.s.ř. a nikoliv dle § 120 odst. 2 o.s.ř., jak mu zákon ukládá , přičemž soud odvolací bez ohledu na zanedbání procesní povinnosti soudu I. stupně rozsudek soudu I. stupně potvrdil a tím chyboval . Nakonec uvedl, že v době podání žaloby ani před tím tvrzený dluh na nájemném neexistoval . Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání mimo jiné uvedla, že vzhledem k dlouhodobému, hrubému porušování nájemních povinností ze strany žalovaného je rozhodnutí o přivolení k výpovědi nájmu bytu po právu a důvody k dovolání žalovaného dány nejsou .

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel žalobce) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

V projednávané věci jak je patrno z obsahu dovolání je výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Navíc rovněž namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Přitom jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), stejně jako vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, namítá, že řízení je postiženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěru o naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).

Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalovanému právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. prosince 2004

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu