26 Cdo 2427/2004
Datum rozhodnutí: 19.01.2006
Dotčené předpisy: § 706 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 2427/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce Ing. D. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. S. (právnímu nástupci původně žalovaného J. S., zemřelého dne 22. 9. 1998), Venezuela, zastoupenému advokátkou, o určení přechodu nájemního práva a vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 210/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. února 2004, č.j. 31 C 210/97-133, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2004, č.j. 19 Co 155/2004-152, takto:

I. Řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. února 2004, č.j. 31 C 210/97-133, pokud jím byla zamítnuta žaloba na vyklizení žalobce z bytu č. 4, sestávajícího ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, ve 2. nadzemním podlaží domu čp. 120 v P., P. 12, se zastavuje.

II. Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2004, č.j. 19 Co 155/2004-152, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. února 2004, č.j. 31 C 210/97-133, v zamítavém výroku o vyklizení žalobce z bytu č. 4, sestávajícího ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, ve 2. nadzemním podlaží domu čp. 120 v P., P. 12, se odmítá.



III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 2. 2004, č.j. 31 C 210/97-133 (poté, co jeho rozsudek ze dne 20. 12. 2000, č.j. 31 C 210/97-51, byl zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2001, č.j. 18 Co 127/2001-66, a jeho rozsudek ze dne 9. 4. 2003, č.j. 31 C 210/97-102, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2003, č.j. 19 Co 379/2003-124, a věc mu byla vždy vrácena k dalšímu řízení), výrokem I. rozhodl, že se určuje, že na žalobce přešlo nájemní právo k bytu sestávajícímu ze dvou pokojů a kuchyně II. kategorie s příslušenstvím, situovanému ve 2. nadzemním podlaží domu čp. 120 v P., P. 12 (dále předmětný byt nebo byt a předmětný dům ) po O. K. zesnulém dne 16. 8. 1995 , výrokem II. zamítl vzájemnou žalobu na vyklizení žalobce z předmětného bytu a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že nájemcem předmětného bytu byl O. K., dědeček žalobce, který zemřel dne 16. 8. 1995 na chatě v S., kde pobýval s paní J. S., že v nájemní smlouvě ze dne 6. 1. 1994 uzavřené mezi jmenovaným a městskou části P. byl žalobce uveden jako osoba spolužijící a že je na adrese předmětného bytu hlášen k trvalému pobytu od 16. 12. 1987. Dále vzal za prokázáno (z výpovědí svědků Jičínských, s jejichž bytem má předmětný byt společnou předsíň, z výpovědí svědkyně J. S., přítelkyně dědečka žalobce, a jejího syna L. S., majitele chaty v S., z výpovědi Ing. H., předsedy družstva ustaveného v předmětném domě a podpůrně též z výpovědí rodičů žalobce), že žalobce žil se svým dědečkem v předmětném bytě od roku 1987 ve společné domácnosti až do jeho smrti, že jeho dědeček se stýkal se svojí přítelkyní, která ho v předmětném bytě navštěvovala, avšak nehospodařili spolu a v jejím bytě, ani na chatě v S., neměl svoje věci. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce unesl svoje důkazní břemeno ohledně splnění zákonných podmínek pro přechod práva nájmu předmětného bytu ve smyslu ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák. a že byt užívá právem. Vzhledem k tomu, že shledal existenci naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení, žalobě vyhověl. Vzájemný návrh žalovaného (který do řízení vstoupil namísto původního žalovaného J. S., zemřelého dne 22. 9. 1998) na vyklizení předmětného bytu soud prvního stupně zamítl s odůvodněním, že není aktivně věcně legitimován vzhledem k existenci nájemního vztahu žalobce k bytu.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 26. 5. 2004, č.j. 19 Co 155/2004-152, potvrdil rozsudek soudu v zamítavém výroku II. o vyklizení a změnil ho ve vyhovujícím výroku I. o určení, že na žalobce přešlo právo nájmu tak, že žalobu zamítl; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť určení, že na něj v minulosti přešlo právo nájmu, ničeho nevypovídá o jeho současném právu a jeho postavení vůči pronajímateli by se tak nezlepšilo; na základě toho změnil rozsudek soudu ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu zamítl. Pokud jde o zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud se ztotožnil s jeho závěrem, že žalovaný není aktivně věcně legitimován k podání žaloby na vyklizení; shledal přitom správnými a úplnými skutková zjištění, z nichž soud prvního stupně vycházel, a konstatoval, že nepochybil ani při hodnocení jím provedených důkazů. Podle názoru odvolacího soudu je nutno v dané věci posuzovat úmrtí nájemce bytu (dědečka žalovaného) na chatě v S. obdobně jako případ, kdy nájemce zemře mimo byt např. z důvodu rekreačního či léčebného pobytu a nelze dovodit, že tato okolnost vylučuje přechod nájmu bytu na žalobce podle § 706 odst. 1 obč. zák., bylo-li v řízení prokázáno, že dědeček žalobce na chatě nepobýval s úmyslem žít zde trvale. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalovaného vytýkající soudu prvního stupně nesprávné právní posouzení věci (výklad ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák.) a poukázal na to, že soud prvního stupně zcela jednoznačně vycházel z toho, že důkazní břemeno ohledně splnění zákonných podmínek pro přechod nájmu tíží žalobce, a z tohoto pohledu věc posuzoval; v této souvislosti též uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně není v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1447/97.

Žalovaný napadl dovoláním výslovně rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek odvolacího soudu, a to v zamítavých výrocích o vyklizení žalobce z předmětného bytu; jeho přípustnost neodůvodnil odkazem na příslušné zákonné ustanovení. Uvádí, že jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci, a to ust. § 706 odst. 1 obč. zákoníku, zejména pak není respektován právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 393/96, podle kterého institut přechodu nájmu je svým charakterem nájmem vnuceným, neboť omezuje pronajímatele, a to ve prospěch taxativně určeného okruhu osob, jež odvozují své bydlení od práva nájmu zemřelého nájemce, v právu po smrti byt volně pronajmout . Vyjadřuje názor, že důkazní břemeno ohledně splnění podmínek přechodu nájmu uvedených v § 706 odst. 1 obč. zák. tíží žalobce, a uvádí, že žalobce v den smrti ani dlouhou dobu předtím s nájemcem ve společné domácnosti nežil, že žil se svojí družkou, která tuto skutečnost potvrdila, a že je proto vyloučeno, aby žil s nájemcem. Dovolatel má za to, že správně měla být věc po právní stránce posouzena podle ust. § 706 odst. 1 obč. zák. tak, že žalovaný (míněno zřejmě žalobce) nesplnil podmínky v tomto ustanovení uvedené, neprokázal, že vedl společnou domácnost se zemřelým nájemcem a nestal se nájemcem bytu, a že žalobě mělo proto být vyhověno. Závěrem dovolatel poukazuje na čistě pozitivistickou aplikaci ust. § 706 odst. 1 obč. zák., která vede k porušení ústavnosti. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 26. května 2004, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb., (dále opět jen o.s.ř. ).

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 2. 2004, č.j. 31 C 210/97-133, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně; ostatně dovolatel to v dovolání ani nezpochybnil. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání. Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 14/1997, pod č. 112). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 2. 2004, č.j. 31 C 210/97-133, zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 243c odst. 1 o.s.ř.).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá již z toho důvodu, že soud prvního stupně rozhodl ve svém rozsudku potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu stejně, jako ve svých předchozích rozhodnutích, zrušených odvolacím soudem.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

V projednávané věci dovolatel výslovně neoznačuje právní otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Jak je patrno z obsahu dovolání, je jeho nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu o naplnění zákonných předpokladů přechodu nájmu bytu především založen na skutkových námitkách zpochybňujících soužití žalobce s jeho dědečkem, zemřelým nájemcem bytu. Ve skutečnosti tak dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dovolatel tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Jestliže tedy dovolatel zpochybňuje skutková zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, jakož i jejich skutkový závěr o existenci trvalého soužití žalobce a jeho dědečka v předmětném bytě v den smrti nájemce a předkládá vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu věci, z níž dovozuje nesprávnost právního závěru o naplnění předpokladů pro přechod práva nájmu bytu (ve smyslu § 706 odst. 1 věty první obč. zák.), nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Námitku dovolatele, že napadené rozhodnutí je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 393/96, nelze shledat opodstatněnou. Nehledě na to, že uvedené rozhodnutí vycházelo z odlišného skutkového základu, než jaký je v projednávané věci, je třeba uvést, že právní názor v něm obsažený, který dovolatel cituje, sdílí dovolací soud nejen v této věci, ale i v jiných rozhodnutích (srov. rozsudek ze dne 24. 7. 2000, sp.zn. 20 Cdo 1653/98 uveřejněný pod č. 20 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, dále např. rozhodnutí ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1201/2003 a ze dne 14. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 507/2004). Jak je patrno z odůvodnění napadeného rozsudku, vycházel z něj i odvolací soud, který taktéž přesvědčivě jeho význam při aplikaci (interperetaci) ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák. vyložil.

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v této fází řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči žalovanému.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. ledna 2006

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.

předsedkyně senátu