26 Cdo 2421/2013
Datum rozhodnutí: 18.11.2013
Dotčené předpisy: § 711 písm. b,d) obč. zák., § 205 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




26 Cdo 2421/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce L. Č. , bytem v P., zastoupeného JUDr. Martinem Soukupem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 16, proti žalované městské části Praha 10 , se sídlem v Praze 10, Vršovická 1429/68, IČO 00063941, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 185/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2013, č. j. 30 Co 460/2012-72, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2013, č. j. 30 Co 460/2012-72, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:


Dopisem ze dne 22. 6. 2011, zn. P10-070880/2011, dala žalovaná žalobci výpověď z nájmu bytu č. 6, o velikosti 2+1, s příslušenstvím, ve 3. podlaží domu v katastrálním území S. (dále jen předmětný byt , resp. byt ) z důvodu podle ustanovení § 711 odst. 2 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 10. 2011 (dále jen obč. zák. ), jenž specifikovala tak, že žalobce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu předmětného bytu tím, že nesplnil povinnost danou mu ustanovením § 689 odst. 2 a 3 obč. zák. písemně oznámit pronajímateli ve lhůtě 15 dnů změnu v počtu osob, které žijí v tomto bytě, a že bez souhlasu pronajímatele tento byt přenechává k užívání dalším osobám, neboť dle zjištění pronajímatele v bytě bydlí T. L. a M. H., a dále z důvodu podle ustanovení § 711 odst. 2 písm. d) obč. zák., který je dán tím, že žalobce předmětný byt bez vážných důvodů neužívá.
Žalobou podanou dne 26. 8. 2011 u Obvodního soudu pro Prahu 10 se žalobce domáhal určení neplatnosti této výpovědi, která mu byla doručena dne 12. 7. 2011. Žalobu odůvodnil zejména tím, že předmětný byt řádně užívá, bydlí zde sám, T. L. a M. H. se zde zdržovaly vždy jen krátkodobě a jejich pobyt nepřesáhl režim obvyklé návštěvy.
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 7. 2012, č. j. 17 C 185/2011-36, žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. Uvedl, že úřední záznam Policie ČR, č. j. ORIV-5524-11/TČ-2011-001420, ze dne 31. 3. 2011, jímž žalovaná dokládala existenci výpovědních důvodů, není způsobilý tyto skutečnosti prokázat, neboť jeho obsah nebyl potvrzen žádným jiným důkazem. Naopak z výpovědí svědků K. S., L. P., Z. Č. a R. T. lze dovodit, že žalobce byt užíval, a z výpovědi svědkyň M. H. a P. L. plyne, že T. L. a M. H. se v bytě příležitostně zdržovaly a přespávaly zde, ale bydlely v roce 2011 každá u své matky. Proto uzavřel, že žádný z uplatněných výpovědních důvodů není dán.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 12. 2. 2013, č. j. 30 Co 460/2012-72, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu předmětného bytu zamítl, a současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. Odvolací soud doplnil dokazování výpověďmi svědků V. S., P. L. a T. L., které byly navrženy již před soudem prvního stupně, a spisem Policie ČR, Obvodní ředitelství policie Praha IV, Vnější služba, Místní oddělení Strašnice, č. j. ORIV-5524-11/TČ-2011-001420, jenž shledal jako nový důkaz přípustným, neboť byl žalovanou navržen po výzvě odvolacího soudu (§ 118a odst. 3 o. s. ř.) k prokázání pravosti úředního záznamu ze dne 31. 3. 2011, kterou žalobce v řízení před soudem prvního stupně zpochybnil . Na základě obsahu tohoto policejního spisu vzal odvolací soud za zjištěné, že T. L. a M. H. bydlely v předmětném bytě v období nejméně od března 2011 do dubna 2011. Proto na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že byl dán výpovědní důvod uvedený v ustanovení § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák. spočívající v tom, že žalobce jako nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu předmětného bytu tím, že bez souhlasu žalované jako pronajímatelky tento byt přenechává k užívání dalším osobám. Dalšími uplatněnými výpovědními důvody se odvolací soud pro nepotřebnost nezabýval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném
od 1. 1. 2013 (dále jen o. s. ř. ) a odůvodnil jej ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku platnosti výpovědi, neboť dle jeho názoru je výpověď neplatná z důvodu její neurčitosti, kterou spatřuje v nedostatečné specifikaci časového období, ve kterém měly oba výpovědní důvody nastat. Dále má žalobce za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže v odvolacím řízení k ověření pravosti úředního záznamu ze dne 31. 3. 2011 provedl důkaz policejním spisem č. j. ORIV-5524-11/TČ-2011-001420 , neboť šlo o nepřípustný důkaz po koncentraci řízení před soudem prvního stupně . Navrhl, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu nebo aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že žalobce jako účastník řízení podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolání považoval podle ustanovení § 237 o. s. ř. za přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel mimo jiné zpochybnil možnost odvolacího soudu provést důkaz policejním spisem č. j. ORIV-5524-11/TČ-2011-001420 k ověření věrohodnosti úředního záznamu ze dne 31. 3. 2011, tedy namítá, že odvolací soud porušil zásadu neúplné apelace zakotvenou v ustanovení § 205a o. s. ř.
Podle ustanovení § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé - nejde-li o věc uvedenou v ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř. - odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně.
V posuzovaném případě nejde o věc uvedenou v ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř., neboť odvolací soud odvolání projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. článek II, bod 2 a 4 přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb.).
Soudní praxe se při výkladu ustanovení § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. ustálila na tom, že přípustnou z hlediska ustanovení § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. je jen taková skutečnost, kterou má být zpochybněn alespoň jeden z důkazních prostředků, na němž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně. Nepostačuje, aby uplatněná skutečnost směřovala ke zpochybnění jen tvrzení účastníka (druhé strany). Musí jít současně o takový důkazní prostředek, na němž soud prvního stupně založil své závěry o skutkovém stavu věci, neboť jen v tomto případě na něm spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně. Důkazní prostředek, který soud prvního stupně považoval při zjišťování skutkového stavu za nerozhodný (a proto ho ani nehodnotil), netvoří, byť byl v řízení před soudem prvního stupně proveden, podklad pro rozhodnutí soudu prvního stupně, a není proto ani pojmově možné zpochybňovat jeho věrohodnost.
Zpochybněním věrohodnosti důkazních prostředků se v první řadě rozumí tvrzení a pomocí důkazů prokázání takových skutečností, které vyvrací závěry soudu prvního stupně o tom, že určitý důkazní prostředek je nevěrohodný (a že proto z něj nelze při zjišťování skutkového stavu věci vycházet) nebo že je věrohodný (a že tedy je třeba na něm vybudovat zjištění skutkového stavu), popřípadě které vedou k závěru, že důkazní prostředek měl být správně z hlediska své věrohodnosti hodnocen soudem prvního stupně jinak. Zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků může spočívat i na takových skutečnostech, které - kdyby byly prokázány - mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi jen vliv na hodnocení provedených důkazních prostředků, z nichž vychází rozhodnutí soudu prvního stupně, z hlediska jejich věrohodnosti. Věrohodnost důkazního prostředku může být zpochybněna například tehdy, bude-li tvrzeno a prokázáno, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky (tedy "křivě"), že listina je ve skutečnosti falzifikátem apod. Nejde však o zpochybnění věrohodnosti důkazního prostředku, jestliže účastník uvede v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení skutečnosti či navrhne důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Uvedením skutečností a označením důkazů o věci samé totiž účastník nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, ale požaduje zjištění skutkového stavu soudem jinak, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně na základě před ním uvedených skutečností a provedených důkazů; takový postup neodpovídá požadavkům ustanovení § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod č. 175, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2529/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 520/2010).
V projednávané věci soud prvního stupně provedl mimo jiné i důkaz úředním záznamem Policie ČR, č. j. ORIV-5524-11/TČ-2011-001420, ze dne 31. 3. 2011, při svých skutkových závěrech z něj však nevycházel, neboť v něm obsažené údaje nebyly podpořeny žádným z dalších provedených důkazů (výpověďmi svědků), na nichž založil své rozhodnutí. Žalovaná ve svém odvolání věrohodnost úředního záznamu (ani dalších důkazů) nezpochybňovala, naopak soudu prvního stupně vytýkala, že z obsahu úředního záznamu nevycházel a že neprovedl další důkazy, které v řízení před ním navrhovala (zejména výslech svědkyně T. L.). Jestliže za tohoto stavu odvolací soud provedl důkaz policejním spisem č. j. ORIV-5524-11/TČ-2011-001420 s odůvodněním, že jím má být prokázána zpochybněná věrohodnost policejního úředního záznamu ze dne 31. 3. 2011, porušil zásadu neúplné apelace vyplývající z ustanovení § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť na tomto úředním záznamu rozhodnutí soudu prvního stupně založeno nebylo, žalovaná jako odvolatelka věrohodnost tohoto důkazu nezpochybnila (okolnost, že tak učinil žalobce v řízení před soudem prvního stupně, je nerozhodná) a provedení tohoto důkazu proto směřovalo pouze k tomu, aby odvolací soud na jeho podkladě zjistil skutkový stav jinak, než jak byl zjištěn před soudem prvního stupně z výpovědí svědků, ale nebylo způsobilé zpochybnit žádný z důkazních prostředků, na nichž spočívá rozsudek soudu prvního stupně.
Vzhledem k závěru o přípustnosti dovolání přihlédl dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. i k tomu, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže z výpovědi svědků (zejména z výpovědi M. H.) učinil jiná skutková zjištění než soud prvního stupně, aniž je zopakoval (§ 213 odst. 2 o. s. ř.).
Z výše uvedených důvodů není rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, proto jej dovolací soud podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a podle ustanovení § 243e odst. 2 věta první o. s. ř. věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Při novém rozhodnutí ve věci bude odvolací soud vycházet ze skutkového stavu zjištěného v souladu s ustanoveními § 205a a § 211a o. s. ř. a kromě skutečnosti, zda jsou dány uplatněné výpovědní důvody (k tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 3. 1993, sp. zn. 9 Co 734/92, uveřejněný pod č. 7/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2007, sp. zn. 26 Cdo 3492/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3407/2011), se bude zabývat i námitkou o neurčitosti dané výpovědi, při jejímž řešení lze přihlédnout i k dosavadní judikatuře dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4548/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2950/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2024/2010).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. listopadu 2013

JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu