26 Cdo 2420/2002
Datum rozhodnutí: 24.02.2004
Dotčené předpisy: § 667 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 241a odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 2420/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce M. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice Ministerstvu obrany (Vojenskému úřadu pro zastupování se sídlem v Praze 6, nám. Svobody 471), o zaplacení částky 400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp.zn. 3 C 132/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. června 2002, č.j. 14 Co 397/2002-276, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. června 2002, č.j. 14 Co 397/2002-276, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Domažlicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 11. 2001, č.j. 3 C 132/94-246 (poté, co jeho rozsudky ze dne 14. 1. 1999, č. j. 3 C 132/94-89, ze dne 27. 5. 1999, č.j. 3 C 132/94-109, a ze dne 29. 3. 2001, č.j. 3 C 132/94-213, byly k odvolání žalovaného zrušeny usneseními Krajského soudu v Českých Budějovicích /soudu odvolacího/ ze dne 31. 3. 1999, č.j. 14 Co 256/99-96, ze dne 27. 3. 2000, č.j. 14 Co 1084/2000-129, a ze dne 30. 8. 2001, č.j. 14 Co 349/2001-229, a věc byla vždy vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), zamítl žalobu na zaplacení zhodnocení nemovitosti posádkového domu armády v Domažlicích ve výši 400.000,-Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a ve vztahu ke státu.

K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. 6. 2002, č.j. 14 Co 397/2002-276, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že napadený rozsudek je opět nepřezkoumatelný, neboť soud prvního stupně nerespektoval při jeho odůvodnění ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. , že však vzhledem k délce soudního řízení odvolací soud nepostupoval podle § 221 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a sám na základě opakování dokazování listinnými důkazy a jejich hodnocením dospěl ke skutkovým zjištěním , jež dále v odůvodnění rozsudku rekapituloval. Odvolací soud vzal mimo jiné za prokázáno, že žalobce užíval objekt Posádkového domu armády v D. (dále předmětná nemovitost ) na základě hospodářské smlouvy o dočasném užívání nebytových prostor, uzavřené 22. 1. 1992 s Vojenskou ubytovací a stavební správou v P. jako pronajímatelem (dále předmětná smlouva ), v níž (bod III.) se žalobce zavázal provést opravu a údržbu budovy každoročně ve výši ročního nájemného (druh a rozsah prací měl být každoročně určen pronajímatelem), jakož i uvést po ukončení nájmu objekt do původního stavu na vlastní náklad nebo po vzájemné dohodě s pronajímatelem provést úpravy dle požadavků pronajímatele (bod VII.), a že ve smlouvě (bod VI.) bylo též dohodnuto, že veškeré stavební úpravy podléhající ohlášení nebo vydání stavebního povolení ve smyslu stavebního zákona budou odsouhlaseny a povoleny příslušným orgánem po předchozím odsouhlasení pronajímatelem. Dále vzal odvolací soud za prokázáno, že pronajímatel stanovil žalobci přípisem ze dne 20. 2. 1992 konkrétně specifikované opravy a údržbu na rok 1992, že přípisem ze dne 18. 8. 1992 pronajímatel vyslovil souhlas s provedením oprav, o které požádal žalobce přípisem ze dne 8. 8. 1992, že pronajímatel dal žalobci dne 25. 8. 1993 výpověď z nájmu nebytových prostor s tím, že nájemní vztah skončí uplynutím měsíční výpovědní lhůty - ke dni 30. 9. 1993, že na svoji pohledávku na nájemném k uvedenému datu ve výši 558.135,28 Kč započetl žalobcem vynaložené náklady na předmětnou nemovitost ve výši 505.833,80 Kč, a vyzval jej k úhradě dluhu na nájemném ve výši 52.301,48 Kč, že žalobce požádal pronajímatele přípisem ze dne 26. 5. 1993 o souhlas s provedením stavebních prací v přípise uvedených, že pronajímatel na tuto žádost nereagoval, že žalobce uplatnil vůči pronajímateli nárok na náhradu nákladů, které vynaložil na předmětnou nemovitost, vyčíslených znaleckým posudkem ze dne 31. 8. 1993 částkou 571.804,- Kč a znaleckým posudkem ze dne 2. 3. 1994 částkou 160.700,-Kč, a že mezi účastníky proběhlo před zahájením řízení v dané věci bezúspěšně jednání o uspokojení tohoto nároku žalobce. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce sice provedl práce specifikované v uvedených posudcích, avšak neprokázal, že by k nim pronajímatel dal souhlas; v této souvislosti uvedl, že jde o práce vyjmenované v žádosti žalobce ze dne 26. 5. 1993, na kterou pronajímatel nereagoval, a nedal k nim souhlas ani dodatečně. Odvolací soud, vycházeje z toho, že zákon č. 116/1990 Sb. neobsahuje výslovnou úpravu o změnách na pronajaté věci, aplikoval na projednávanou věc ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák. a dovodil, že pronajímatel (žalovaná) není povinen nahradit žalobci náklady vynaložené na předmětnou nemovitost (žalobou uplatněné ve výši 400.000,-Kč), neboť jde o náklady na práce, k nimž nedal pronajímatel souhlas. Neshledal opodstatněnou námitku žalobce, že jeho nárok je nutno posoudit podle ustanovení § 451 a násl. obč. zák. o bezdůvodném obohacení s odůvodněním, že jejich aplikace je vyloučena speciální úpravou obsaženou v § 667 odst. 1 obč. zák.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uvedl, že v dané věci jde o řízení, které bylo vedeno podle o.s.ř. ve znění platném před účinností od 1. 1. 2001 , a že dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 a § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.; uplatněné dovolací důvody označil odkazem na ustanovení § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř. . Namítá, že žalobci nebylo v rozporu s ust. § 212 odst. 4 dovoleno odkázat na jiné skutečnosti, než na ty, které uvedl v dřívějším písemném podání , čímž mu bylo znemožněno, aby v rámci odvolacího řízení mohla být přezkoumána zejména platnost uzavřené hospodářské smlouvy ze dne 22. 1. 1992 . z hlediska ustanovení zák. č. 116/1990 Sb. . V této souvislosti poukazuje na to, že smlouva byla uzavřena bez předchozího souhlasu národního výboru, a že takovýto souhlas ani nemohl být dán, neboť předmětné nebytové prostory byly stavebně určeny jako tělocvična a kulturní činnost pro potřebu armády, nikoliv pro provozování obchodu a služeb . Dovolatel považuje za neúplný a nesprávný postup soudu při hodnocení znaleckých posudků a listin na ně navazujících a namítá, že v řízení byla prokázána výše uplatněného nároku, tj. konkrétní práce a náklady na ně vynaložené, a že žalovaný je akceptoval. S poukazem na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacímu soudu vytýká, že rozsudek soudu prvního stupně přes jeho nepřezkoumatelnost nezrušil a provedl sám dokazování, které navíc trpí nedostatky, na které je v dovolání poukazováno. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že pominul skutečnosti rozhodné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva a že nesprávně aplikoval pouze ustanovení § 667 občanského zákoníku a nikoli též ustanovení obč. zákoníku o dobrých mravech a bezdůvodném obohacení . Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém dovolacím vyjádření vyvracela naplnění uplatněných dovolacích důvodů a ztotožnila se s právním posouzením věci odvolacím soudem. V této souvislosti poukázala na to, že předmětná nemovitost byla pronajata se souhlasem Obecního úřadu města D. v souladu se stavebním určením, a to pro obchodní, kulturní a společenskou činnost, a namítla, že soudy obou stupňů předmětnou smlouvu neposuzovaly z toho hlediska, zda jde o smlouvu o nájmu nebytových prostor (řídící se zákonem č. 116/1990 Sb.) nebo o smlouvu nájemní (řídící se občanským zákoníkem); rovněž tak namítla, že žalobce neprokázal právní důvod uplatněného nároku. Navrhla, aby dovolání bylo jako bezdůvodné odmítnuto nebo aby bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2001 (dále též o.s.ř.), bylo-li rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem odvolacího soudu, vydáno dne 8. 11. 2001, tedy za účinnosti zákona č. 99/1963 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (tj. ve znění účinném po 1. 1. 2001).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o.s.ř.).. Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (nikoliv jak dovolatel mylně uvádí podle § 239 odst. 1 a § 238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001).

Podle ustanovení § 242 odst. 1 a odst. 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden, a to jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Podle názoru dovolacího soudu je řízení před odvolacím soudem posléze uvedenými vadami postiženo.

Z ustanovení § 221 odst. 1 písm. c) o.s.ř. vyplývá, že podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže rozsudek soudu prvního stupně není přezkoumatelný pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů. V případech, kdy je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, neboť soud nerespektoval principy uvedené v ustanovení § 157 a § 132 o.s.ř., musí odvolací soud takové rozhodnutí zrušit (§ 221 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.); jestliže tak neučiní a přijme rozhodnutí ve věci samé, zatíží řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp.zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2001, pod pořadovým číslem 14, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2003, sp.zn. 21 Cdo 1945/2002).

V projednávané věci odvolací soud, ačkoliv v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že napadený rozsudek je opět nepřezkoumatelný, neboť soud prvního stupně nerespektoval při jeho odůvodnění ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. , toto rozhodnutí přezkoumal, přičemž v odvolacím řízení učinil skutková zjištění, na nichž založil svoje rozhodnutí. S tímto postupem odvolacího soudu nelze souhlasit, a to ani s přihlédnutím k okolnosti, jíž byl takový postup zdůvodněn, tj. délkou soudního řízení, neboť není přípustné, aby projednání věci, které již tak trvalo po nepřiměřeně dlouhou dobu, bylo poznamenáno (dalším) porušením zákona a bylo tak ve svých důsledcích příčinou dalších průtahů v řízení.

Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud, který nepostupoval podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (a případně i podle ustanovení § 221 odst. 3 o.s.ř.), a přijal rozhodnutí ve věci samé, zatížil odvolací řízení vadou, který mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Vadu řízení lze spatřovat i v tom, že odvolací soud tím, že na základě doplnění dokazování došel k vlastnímu zjištění skutkového stavu, nedbal zásady, že nemá soud prvního stupně nahrazovat a zbavovat účastníka možnosti domáhat se přezkoumání skutkových a právních závěrů prostřednictvím řádného opravného prostředku.

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 část věty za středníkem, věta druhá o.s.ř.).

Vzhledem k důvodu, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, bylo předčasné zabývat se dalšími uplatněnými dovolacími důvody, tj. i námitkou nesprávného právního posouzení platnosti předmětné smlouvy i z hlediska ustanovení § 3 odst. 2 věty první a druhé zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném před novelou, provedenou zákonem č. 302/199 Sb. (dále jen zákon č. 116/1990 Sb.). Touto námitkou se bude soud zabývat v dalším řízení, přičemž nepřehlédne právní názor vyjádřený v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod pořadovým číslem 73, podle kterého předchozí souhlas obecního (městského) úřadu podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., musel být dán i v případě, byla-li pronajata budova jako celek, nacházely-li se v ní místnosti určené k provozování obchodu a služeb, byť se režim takového nájmu neřídil ustanoveními zákona č. 116/1990 Sb., nýbrž ustanoveními § 663 a násl. obč. zák.; dále právní názor, podle kterého pokud je smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřena bez předchozího souhlasu obecního (městského) úřadu, je absolutně neplatná (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1502/97, a ze dne 31. 5. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1928/97, uveřejněné v příloze č. I. časopisu Soudní judikatura, ročník 2000, pod pořadovými čísly 8 a 11, rozsudky ze dne 21. 10. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1548/97, a ze dne 28. 6. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod pořadovým číslem 73, a ročník 2002, pod pořadovým číslem 12, jakož i rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp.zn. 31 Cdo 1895/2002); jakož i právní názor, že rozhodování o tom, zda bude udělen předchozí souhlas ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., je rozhodováním o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti státní správy, přičemž předpokladem rozhodnutí správního orgánu ve smyslu uvedeného ustanovení je žádost o udělení souhlasu, podaná v souladu s požadavky zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1999, sp.zn. 20 Cdo 1582/98, uveřejněný v příloze časopisu Soudní judikatura I/2000, pod pořadovým číslem 12, dále např. jeho rozsudky ze dne 29. 2. 2000, sp.zn. 20 Cdo 1832/99, a ze dne 26. 4. 2001, sp.zn. 26 Cdo 306/2000).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek

V Brně dne 24. února 2004

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.

předsedkyně senátu