26 Cdo 2405/2010
Datum rozhodnutí: 21.09.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 30.06.2009, § 3 odst. 1 obč. zák.




26 Cdo 2405/2010


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně PARA BELUM, spol. s r. o. , se sídlem v Hodoníně, bří. Čapků 3222/9, IČ: 26938430 (právní nástupkyně původních žalobkyň Marie Geidlové a Ludmily Kabeláčové), zastoupené JUDr. Ivo Panákem, advokátem se sídlem v Brně, Mezírka 1, proti žalované P. V., zastoupené Mgr. Reginou Komárkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pekařská 18, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 62/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. září 2009, č. j. 19 Co 120/2009-230, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. října 2004, č. j. 61 C 62/2002-161, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 25. ledna 2006, č. j. 61 C 62/2002-185, vyhověl žalobě a uložil žalované a původně žalovanému K. V. povinnost vyklidit a vyklizený předat původním žalobkyním M. G. a L. K. do třiceti dnů od právní moci rozsudku byt č. 2 o velikosti 1+1 v prvním nadzemním podlaží domu na Hoblíkově ulici č. 31 v B. (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům , resp. dům ); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.

Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že předmětný dům byl (v době jeho rozhodování) v podílovém spoluvlastnictví se spoluvlastnickými podíly původní žalobkyně M. G. v rozsahu tří ideálních osmin, původní žalobkyně L. K. v rozsahu jedné ideální osminy a R. H. (dcery žalované) v rozsahu jedné ideální poloviny, že v roce 1986 se žalovaná s původně žalovaným K. V. (svým synem) nastěhovala se souhlasem předchozích většinových spoluvlastníků do předmětného bytu, a to bez rozhodnutí o přidělení bytu vydaného příslušným národním výborem, že v bytě měla bydlet jen dočasně do doby, než jí bude povoleno vystěhovat se za manželem do Kanady, že povolení k vystěhování jí uděleno nebylo a že i poté zůstala v předmětném bytě bydlet. Vzal rovněž za zjištěno, že v předmětném domě je šest bytů (dva třípokojové, dva jednopokojové menších rozměrů a dva jednopokojové větších rozměrů), že jeho dřívější spoluvlastníci (M. Š., M. G. a manželé J. a H. H.) uzavřeli písemnou dohodu o rozdělení a užívání bytů v domě datovanou dnem 1. července 1996 (dále jen Dohoda ), že podle ní mimo jiné byt č. 1 v přízemí domu (z něhož se odstěhovala nájemkyně M. H.) připadl do dispozice spoluvlastnice M. Š. (matky žalované a babičky původně žalovaného K. V.) a předmětný byt zůstal v dispozici zbývajících spoluvlastníků, že Dohoda předpokládala, že žalovaná a původně žalovaný K. V. uvolní předmětný byt a nastěhují se právě do bytu č. 1, že ti sice tento byt (byt č. 1) obsadili, avšak předmětný byt neuvolnili, že ohledně něj odmítli uzavřít písemnou nájemní smlouvu a že dřívější spoluvlastnice M. Š. převedla svůj spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné ideální poloviny na R. H. (dceru žalované a sestru původně žalovaného K. V.). Učinil také skutkové zjištění, že před rokem 1997 žalovaná za užívání předmětného bytu nic neplatila.

Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že žalované nevzniklo k předmětnému bytu právo osobního užívání ve smyslu § 152 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 1991 (dále jen obč. zák. ve znění do 31. prosince 1991 ) a v krajním případě mohlo jít o pouhé přenechání nemovitosti k dočasnému užívání podle § 397 obč. zák. ve znění do 31. prosince 1991 (jehož předpokladem nebyla úplatnost). V době od 1. ledna 1992 jí však nemohlo vzniknout ani nájemní právo, jelikož písemná smlouva o nájmu bytu nebyla uzavřena a na její uzavření nelze usoudit ani konkludentně, byť v době od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1994 to v úvahu připadalo. Vzhledem k tomu, že mezi spoluvlastníky předmětného domu byla posléze uzavřena dohoda o hospodaření se společnou věcí ve smyslu § 139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), na jejímž základě byla dispozice s předmětným bytem svěřena nyní výhradně původním žalobkyním M. G. a L. K., nemají žalovaná a původně žalovaný K. V. právní titul k jeho užívání. Za této situace soud prvního stupně žalobě s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. vyhověl.

Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali žalovaná a původně žalovaný Karel Veliš odvolání.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací nejprve usnesením ze dne 22. května 2006, č. j. 19 Co 108/2005-196, připustil (podle § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.), aby do řízení vstoupila na místo dosavadních žalobkyň M. G. a L. K. obchodní společnost PARA BELUM spol. s.r.o., se sídlem v H., bří Čapků č. 3222/9 (která na základě kupní smlouvy ze dne 18. srpna 2005 nabyla spoluvlastnické podíly k domu od těchto dosavadních žalobkyň).

Poté rozsudkem ze dne 16. srpna 2006, č. j. 19 Co 108/2005-203, odmítl odvolání původně žalovaného K. V. (výrok I.) a změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu proti žalované zamítl (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu (výroky III. až VII.).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, avšak na jeho základě dospěl ve vztahu k žalované k odlišným právním závěrům. Uzavřel, že v době od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1994 uzavřeli spoluvlastníci domu a žalovaná konkludentně smlouvu o nájmu bytu, která brání tomu, aby se spoluvlastnice domu mohla domáhat vyklizení žalované z předmětného bytu.

K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 28. ledna 2009, č. j. 26 Cdo 975/2007-216, citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušil ve výrocích II., III., dále v části výroku V., kterou bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi státem a žalovanou, a dále ve výroku VI., a věc mu v tomto rozsahu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení.

Následně odvolací soud rozsudkem ze dne 30. září 2009, č. j. 19 Co 120/2009-230, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II. v části, v níž byla žalované uložena povinnost vyklidit předmětný byt, tak, že žalované uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování (výrok I.), změnil ho rovněž ve výroku o nákladech řízení účastníků v poměru mezi žalobkyní a žalovanou (výrok II.) a potvrdil ho ve výroku o nákladech řízení státu ohledně částky 1.508,50 Kč (výrok III.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic (výrok IV.).

Odvolací soud při nezměněném skutkovém stavu shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalované nesvědčí žádný právní důvod k užívání předmětného bytu, a proto se žalobkyně opodstatněně domáhá ochrany svého vlastnického práva, do něhož žalovaná neoprávněně zasahuje. K tomu dodal, že ochrany vlastnického práva podle § 126 odst. 1 obč. zák. se může domáhat kterýkoli ze spoluvlastníků věci. Za této situace rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že vyklizovací povinnost žalované vázal za použití § 3 odst. 1 obč. zák. na zajištění náhradního ubytování (v této souvislosti přihlédl k délce užívání předmětného bytu žalovanou a dále k tomu, že je invalidní důchodkyní a že podle jeho názoru byla subjektivně v dobré víře, že jí svědčí právo byt užívat ).

Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen o.s.ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání především s odkazem na tam uvedené okolnosti dovozovala, že v daném případě byla v období od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1994 konkludentním způsobem uzavřena dohoda o předmětu užívání a době trvání smluvního vztahu . Namítla, že pokud odvolací soud dospěl k opačnému závěru, měl se zabývat posouzením otázky vzniku užívacího vztahu k předmětnému bytu z pohledu ustanovení § 155 odst. 2 a § 493 z. č. 40/1964 Sb. ve znění po nabytí účinnosti z. č. 87/1991 Sb. , jak tuto možnost naznačil Nejvyšší soud v odůvodnění rozsudku ze dne 28. ledna 2009, č. j. 26 Cdo 975/2007-216. Dále uvedla, že se neztotožňuje s argumentací odvolacího soudu ve vztahu k aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák., byť zdůraznila, že si uvědomuje, že je užití ustanovení § 3 soudy vyšších stupňů zapovídáno při zamítnutí žaloby o vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu . Odvolacímu soudu také vytkla, že překročil rozsah žalobního návrhu v rozporu s ustanovením § 153 odst. 2 ve spojení s § 81 odst. 1 občanského soudního řádu , neboť v daném případě v souvislosti s řešením otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně bez návrhu rozhodl o sporné otázce (o oprávnění disponovat s předmětným bytem). Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a eventuálně i soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení odvolacímu soudu, popřípadě soudu prvního stupně.

V doplňku dovolání ze dne 7. června 2010 (podanému osobně u soudu prvního stupně dne 9. června 2010) dovolatelka s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 4894/2007 namítla, že v dané věci není pasivně věcně legitimována.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas (k doplňku dovolání však nepřihlížel, neboť byl podán až dne 9. června 2010, tj. po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty k podání dovolání), osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Při řešení otázky přípustnosti dovolací soud neopomenul, že napadeným rozsudkem odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé pouze ve výroku o bytové náhradě pro žalovanou, tj. ve výroku, proti němuž dovolání s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) evidentně nesměřuje (byť jinak by bylo proti němu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., a to i vzhledem k tomu, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Dovoláním opět s přihlédnutím k jeho obsahu nebyly napadeny ani výroky o lhůtě k plnění a o nákladech řízení účastníků. Ve výroku o uložení vyklizovací povinnosti, tj. ve výroku, proti němuž dovolání směřuje, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve skutečnosti potvrdil (dále jen potvrzující výrok ) a je nerozhodné, že i ve vztahu k tomuto výroku uvedl, že jej mění (viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 v sešitě č. 9 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zbývá dodat, že usoudí-li dovolací soud, že závěr týkající se vyklizovací povinnosti je nesprávný a dovolání je proto důvodné, neobstojí (protože nemůže samostatně nabýt právní moci) rozhodnutí ani v části týkající se bytové náhrady, a musí být proto zrušeno (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) jako celek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. ze dne 29. července 2007, sp. zn. 26 Cdo 3430/2007).

Dovolání proti potvrzujícímu výroku není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené ve výroku o uložení vyklizovací povinnosti rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř., který dovolatelka s přihlédnutím k obsahu dovolání rovněž uplatnila, se nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 větu za středníkem o.s.ř.). Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. 1edna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10).

Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. dovolatelka vzhledem k obsahu dovolání uplatnila dovolací námitkou, že odvolací soud z příčin rozvedených v dovolání a popsaných na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí překročil rozsah žalobního návrhu v rozporu s ustanovením § 153 odst. 2 ve spojení s § 81 odst. 1 občanského soudního řádu . Zmíněná dovolací námitka však k výkladu procesního předpisu nesměřovala (byť se v ní dovozuje porušení konkrétních ustanovení občanského soudního řádu); navíc s přihlédnutím k tomu, že odvolací soud v souzené věci nerozhodl (ani předběžně) o žádné (sporné) otázce týkající se hospodaření spoluvlastníků s předmětným domem (§ 139 odst. 2 obč. zák.) není ani opodstatněná, a proto jejím prostřednictvím nelze přípustnost dovolání založit.

Potvrzující výrok napadeného rozhodnutí spočívá především na právním názoru, že dovolatelce nesvědčí žádný právní důvod k užívání předmětného bytu a že tudíž neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobkyně k předmětnému domu (§ 126 odst. 1 obč. zák.).

Jde-li o otázku právního důvodu užívání předmětného bytu, dovolací soud se ani v současné fázi řízení neodklání od právních názorů vyjádřených ve zrušujícím rozsudku ze dne 28. ledna 2009, č. j. 26 Cdo 975/2007-216 (a v rozhodnutích, na která Nejvyšší soud v citovaném rozsudku odkázal), tj. od názorů, že závěr o uzavření nájemní smlouvy konkludentním způsobem nutně předpokládá, že zde byl v době od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1994 dán konkludentní projev vůle směřující k uzavření nájemní smlouvy k předmětnému bytu jak na straně pronajímatele, tak také na straně nájemce, že na takový konkludentní projev vůle na straně pronajímatele i nájemce však nelze usoudit z jejich mlčení či faktického užívání bytu (obzvlášť za situace, kdy za jeho užívání nájemce nic neplatil), že ještě před přijetím zákona č. 509/1991 Sb. byl smluvní princip při vzniku tehdejšího práva osobního užívání bytu ve vztahu k bytům v domech v soukromém vlastnictví obnoven na základě ustanovení § 33 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jímž byl novelizován § 493 odst. 1 obč. zák. v tehdy platném znění ve vztahu k majitelům domů v soukromém vlastnictví, že uvedené změny se s účinností od 1. dubna 1991 projevily v tom, že vlastník domu v soukromém vlastnictví mohl přenechat byt k bydlení jinému občanovi na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu, aniž by této dohodě muselo předcházet rozhodnutí o přidělení bytu vydané příslušným orgánem (§ 154 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. prosince 1991), že pro dohodu o odevzdání a převzetí bytu nepředepisoval občanský zákoník v tehdy účinném znění písemnou formu a že pouze stanovil, že o dohodě se sepíše zápis (§ 155 odst. 2 věta první obč. zák. ve znění do 31. prosince 1991), že dohoda mohla být tedy platně uzavřena i ústně, případně i mlčky konkludentně (například předáním klíčů od bytu uživateli, který se do bytu nastěhoval) a že i v tomto případě ovšem platilo, že na konkludentní projev vůle na straně vlastníka domu i uživatele bytu směřující k uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu nebylo možno usoudit z jejich mlčení či faktického užívání bytu.

Odvolací soud se od uvedené judikatury neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak výrazem ustálené soudní praxe), jestliže na základě zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř.) vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vyklizení bytu potvrdil, neboť dovolatelce nesvědčí žádný právní důvod k užívání předmětného bytu (založený nájemní nebo jinou smlouvou /dohodou/).

Uvedla-li pak dovolatelka v dovolání, že se neztotožňuje s argumentací ve vztahu k užití § 3 odst. 1 obč. zák., nelze bez dalšího přehlédnout, že nespecifikovala, které (zjištěné) okolnosti měly být významné pro (v dovolání zmiňované) zamítnutí žaloby podle citovaného ustanovení. Z uvedené a tudíž příliš vágní obsahové konkretizace dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. proto nelze dovozovat, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu v tomto ohledu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pro úplnost dovolací soud konstatuje, že zamítnutí žaloby na vyklizení bytu na základě § 3 odst. 1 obč. zák. současná judikatura připouští pouze ve zcela mimořádných případech (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6 v sešitě č. 1-2 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O takový případ se však v souzené věci s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu nejedná.

Zbývá dodat, že na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani nesprávné poučení (připojené v závěru napadeného rozsudku), podle něhož je dovolání přípustné proti citovanému rozhodnutí jako celku (tedy jakoby bez dalšího i proti jeho potvrzujícímu výroku), neboť takovéto poučení přípustnost dovolání nestanoví-li ji zákon nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod č. 140 v sešitě č. 7 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).

Se zřetelem k řečenému dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. září 2011 JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu