26 Cdo 2401/2000
Datum rozhodnutí: 26.07.2001
Dotčené předpisy:




26 Cdo 2401/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce P. L. proti žalovanému MUDr. Z. N., o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 57/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2000, č.j. 53 Co 58/2000-119, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í.

Obvodní soud pro Prahu 10 v pořadí prvním rozsudkem ze dne 10. července 1998, č.j. 23 C 57/97-58, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vyklizení žalovaného ze tří místností nacházejících se v suterénu v P., N. 1772/15, situovaných v suterénu domu vpravo od vchodu, které žalovaný užívá", a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky. Dospěl totiž k závěru, že žalovaný užívá předmětné prostory právem, když v řízení nebylo prokázáno, že předmětné prostory jsou nebytové", nýbrž bylo prokázáno, že od roku 1951 jsou prostory užívány jako byt, a to byt, který je předmětem smlouvy o nájmu bytu, a že žalovaný splnil předpoklady stanovené v § 708 obč. zák., a bylo by proto v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), kdyby soud žalobě vyhověl."

Městský soud v Praze jako soud odvolací (poté, co doplnil dokazování listinným důkazem - sdělením Obvodního úřadu městské části P., stavebního odboru, ze dne 3.2.1999, z něhož zjistil, že se v archivu stavebního úřadu nachází ověřený doklad ze dne 25.11.1998 - správně 9. 1. 1924 - dokazující kolaudovaný stav suterénních prostor, podle něhož se suterénní místnosti vylučují z obývání) usnesením ze dne 18. března 1999, č.j. 29 Co 484/98-80, zrušil rozsudek soudu I. stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že soud I. stupně nezjistil úplně a správně skutkový stav věci, t.j. charakter sporných prostor, který má zásadní význam pro rozhodnutí. Je proto nutné, aby soud I. stupně doplnil dokazování dalšími důkazy. Usnesení obsahovalo pokyny, ve kterých směrech je třeba dokazování v dalším řízení doplnit.



Obvodní soud pro Prahu 10 v pořadí druhým rozsudkem ze dne 26. října 1999, č.j. 23 C 57/97-92 uložil žalovanému povinnost do tří měsíců od právní moci rozsudku vyklidit jím užívané prostory sestávající ze 3 místností v suterénu domu v P., N. 15, č.p. 1772, situované v suterénu domu vpravo od vchodu", a rozhodl o nákladech řízení. Poté, co doplnil dokazování spisem Stavebního úřadu Obvodního úřadu městské části P., učinil zjištění, že předmětné prostory nejsou bytem, a dospěl k závěru, že tyto prostory jsou nezpůsobilé být předmětem smlouvy o nájmu bytu podle § 685 obč. zákoníku (dříve smlouvy o osobním užívání bytu podle § 155 obč. zák. před novelou), že takto uzavřené smlouvy jsou podle § 39 obč. zákoníku absolutně neplatné, a proto je i vyloučen postup podle § 708 obč. zákoníku. Žalobce se tak právem domáhal ochrany svého vlastnického práva, protože žalovaný prostory užívá bez právního důvodu. Dále soud prvního stupně uvedl, že lhůtu k vyklizení nepodmínil zajištěním bytové náhrady, jelikož se v dané věci nejedná o žádný z případů předvídaných v § 712 - 714 obč. zák., ani postup podle § 3 obč. zák. nepřipadá v úvahu, neboť aktem aplikace práva nelze konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníka (viz. nález Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 190/94), a pokud žalovaný argumentoval rozhodnutím Nejvyššího soudu sp.zn. 3 Cdom (správně Cdon) 51/96, jde o rozhodnutí týkající se neplatné smlouvy o nájmu bytu, kde však byl užíván byt, nikoliv nebytový prostor, jak je tomu v tomto případě.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. března 2000, č.j. 53 Co 58/2000-119, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu I. stupně i s jeho právním posouzením věci a shodně s ním dovodil, že žalovaný užívá předmětné prostory, které nejsou bytem, bez právního důvodu.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Uplatnil dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř. a uvedl, že napadený rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Konkrétně však pouze namítá, že není sice schopen prokázat existenci rozhodnutí o kolaudaci předmětných prostor na byt, jsou ale dány pochybnosti o tom, že došlo ke změně kolaudovaného stavu, které jsou podloženy reálným důkazem (přípisem Obvodního národního výboru v P. ze dne 21.12.1965 - č.l. 40 spisu). Proto, za situace, kdy se nikoliv vlastní vinou ocitl v důkazní nouzi.... a jeho vyklizení by po dvaceti letech řádného užívání představovalo vážný problém jeho holé existence...., bylo by v rozporu s dobrými mravy žalobci výkon jeho práva přiznat." V doplnění dovolání ze dne 13. 2. 2001 pak žalovaný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky publikované pod č. 5, v sešitě č. 1, ročník 2000, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s tím, že i v dané věci je třeba zvážit, zda vyklizení má být s poukazem na § 3 obč. zák. vázáno na zajištění bytové náhrady. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Současně navrhl odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963

Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27.3.2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen "o.s.ř.").

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) se předně zabýval otázkou přípustnosti dovolání, protože pouze na základě dovolání které je přípustné lze napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumat z hlediska námitek uplatněných v dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti (každému) rozhodnutí odvolacího soudu - s výjimkami uvedenými v § 237 odst. 2 o.s.ř., jestliže trpí vadami uvedenými v § 237 odst. 1 písm. a) až g) o.s.ř., k nimž dovolací soudu přihlíží, i když nebyly dovoláním uplatněny (§ 242 odst. 3, věta druhá o.s.ř.). Vady tohoto druhu dovolatel nenamítá a jejich existence se z obsahu spisu nepodává.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu - jako je tomu v dané věci - je upravena v ustanoveních § 238 a § 239 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.).

Podle § 239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V dané věci žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž byla vyslovena přípustnost dovolání (§ 239 odst. 1 o.s.ř.), a - jak se podává ze spisu - návrh na vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. nebyl před vyhlášením napadeného rozsudku učiněn. Z hlediska § 238 odst. 1 písm. a) a § 239 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř. není tedy dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání není ve věci dána ani podle § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.,na které poukazuje dovolatel. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že dovolání je přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor byl jedině určujícím pro nové rozhodnutí ve věci soudem prvního stupně. Tak je tomu u názoru na právní posouzení věci (tj. jaký právní předpis má být aplikován, popř. jak má být vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. však nejsou pokyny k doplnění dokazování, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost, či nesprávnost skutkových zjištění. Odvolací soud neaplikoval na právní vztah účastníků jiný právní předpis či jiné zákonné ustanovení a ani je nevykládal jinak, než soud prvního stupně, nýbrž rozsudek soudu I. stupně zrušil podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř., tedy z důvodu, že ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další důkazy (§ 120 o.s.ř.), které nemohou být provedeny v odvolacím řízení (§ 213 odst. 2 o.s.ř.), a to za účelem řádného zjištění charakteru sporných prostor užívaných žalovaným, to znamená, zda jsou předmětné prostory bytem, či prostorami nebytovými. Soud I. stupně poté dospěl k odlišnému novému rozhodnutí na základě dalších skutkových zjištění, která vyplynula z důkazů provedených v dalším řízení po jejich zhodnocení, a nikoliv následkem vázanosti právním názorem odvolacího soudu.

Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání v dané věci proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu nelze vyvozovat ani z ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.

Za daného stavu dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání žalovaného podle § 243b odst. 4, věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítnout, aniž se mohl zabývat přezkoumáním věcné správnosti napadeného rozhodnutí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 (per analogiam) o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci v dovolacím řízení nevznikly prokazatelné náklady na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalovanému, který po procesní stránce zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. července 2001

JUDr. Michal M i k l á š, v.r.

předseda senátu