26 Cdo 2395/2005
Datum rozhodnutí: 30.05.2007
Dotčené předpisy:




26 Cdo 2395/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobce L. b. d. P., zast. advokátem, proti žalované D. Z., zast. advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 82/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2005, čj. 17 Co 517/2004-132, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2005, čj. 17 Co 517/2004-132, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 22. 10. 2004, čj. 7 C 82/2003-114, uložil žalované vyklidit byt, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, ve 3. nadzemním podlaží domu na náměstí H. v P. a vyklizený předat žalobci do 15 dnů od zajištění přiměřeného náhradního bytu.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 2. 2005, čj. 17 Co 517/2004-132, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, a to ve lhůtě k vyklizení bytu tak, že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit a předat žalobci do 31. 12. 2006; jinak rozsudek soudu prvního stupě potvrdil.

V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že odvolání podal jak žalobce, který především nesouhlasil s tím, že žalované byla povinnost vyklidit byt podmíněna zajištěním přiměřeného náhradního bytu, tak i žalovaná, která navrhovala, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu a zamítl žalobu; odvolací soud shledal, že odvolání žalované není důvodné a důvodným shledal odvolání žalobce.

Odvolací soud v odůvodnění rozsudku dále uvedl, že žaloba byla dostatečná a splňovala náležitosti uvedené v § 79 o. s. ř., a proto nebyla důvodná námitka žalované, že soud jedná o neprojednatelné žalobě (§ 205 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.). Taktéž neshledal důvodnou námitku, že důkazní řízení nebylo úplné (§ 205 odst. 2 písm. d/ o. s. ř.) proto, že nebyly provedeny žalovanou navržené důkazy listinami objasňujícími její užívání bytu, které měly být v držení žalobce, který však uvedl, že tyto listiny nemá k dispozici a nebyly získány ani z archivu obvodního úřadu, popř. archivu LBD.

Odvolací soud se dále neztotožnil s námitkou žalované, že věc nesprávně skutkově posoudil, neboť nebylo prokázáno, že by žalované vzniklo v roce 1992 právo nájmu předmětného bytu transformací práva užívání bytu, které mělo být založeno v roce 1977 nebo 1978 uzavřením dohody o převzetí bytu na základě předchozího rozhodnutí o přidělení bytu. Rozhodnutí o přidělení bytu žalované, popř. jiný doklad, který by toto rozhodnutí prokazoval, žalovaná nepředložila a její tvrzení o zničení těchto dokladů při povodni v roce 2002 pokládal odvolací soud za málo věrohodné. Šetřením v archivu obvodního úřadu nebyly zjištěny žádné doklady o tom, že žalovaná byla vedena v pořadníku, že by bylo hlášeno uvolnění bytu, žalovaná o svém zařazení do pořadníku nehovořila a odporuje tomu i dopis žalované z roku 1975, kdy žádala o přidělení jiného bytu a o zařazení do pořadníku se nezmínila.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno založení nájemního vztahu jiným způsobem. Nájemní vztah nemohla založit skutečnost, že žalované bylo vyměřováno nájemné, byl vypsán evidenční list a nájemní vztah nemohl být založen ani konkludentně v letech 1992-1995, neboť účastníci neprojevili vůli založit tento vztah, neboť měli za to, že nájemní vztah existuje. Nájemní vztah nemohla založit ani skutečnost, že žalovaná užívá byt 27 let, popř. že byla v roce 1992 přijata za člena družstva, a důvodná není ani námitka, že nájemní právo bylo vydrženo, neboť právní předpisy institut vydržení tohoto práva neznají.

Odvolací soud k námitce žalované, že jí předmětný byt byl možná přidělen jako služební, v odůvodnění rozsudku uvedl, že tato námitka byla vznesena až v odvolacím řízení, proto k ní nemohl s ohledem na ust. § 205a o. s. ř. přihlédnout; v řízení před soudem prvního stupně založila svoji obranu na tvrzení, že jí byt byl přidělen rozhodnutím národního výboru.

Odvolací soud shledal odvolání žalobce, který nesouhlasil s tím, že povinnost vyklidit předmětné nemovitosti včetně bytu byla podmíněna zajištěním přiměřeného náhradního bytu, důvodným. Dospěl k závěru, že postup žalobce, domáhajícího se ochrany vlastnického práva, není v rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák. a tento rozpor nelze spatřovat v tom, že žalovaná užívá byt dlouho (27 let) a plní povinnosti nájemce. V řízení nebyla prokázána skutečnost, že žalovaná neobsadila byt protiprávně a že by byla po celou dobu užívání bytu přesvědčena o tom, že je nájemkyní bytu, resp. že by o nesprávnosti svého bydlení nevěděla, popř. že by v bytě bydlela na základě neplatného aktu o přidělení bytu apod. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že postup žalobce, který se domáhá vyklizení bytu (byť po 27 letech), není v rozporu s dobrými mravy, žalovaná obývá byt bez právního důvodu, a proto není namístě vázat vyklizení bytu na zajištění náhradního bytu. Vzhledem k uvedeným skutečnostem zejména dlouhodobému bydlení žalované v předmětném bytě s rodinou, stanovil odvolací soud k vyklizení delší lhůtu, a to do konce roku 2006.

Odvolací soud dále nepovažoval odvolání žalobce proti rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně za důvodné (žádnému z účastníků nebyly tyto náklady přiznány) a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, který aplikoval ust. § 150 o. s. ř. a úspěšnému žalobci výjimečně právo na náhradu řízení nepřiznal.

Dovoláním ze dne 11. 5. 2005 napadla žalovaná uvedený rozsudek odvolacího soudu s tím, že přípustnost dovolání proti měnícímu výroku se řídí ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku je dána podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

V odůvodnění dovolání žalovaná zejména uvedla, že právní otázka výkladu konkludentních projevů vůle, na jejichž základě byla v období od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1994 uzavřena nájemní smlouva, má zásadní význam, nebyla dovolacím soudem dosud řešena a je odvolacími soudy řešena rozdílně; otázku dovolenosti uzavření nájemní smlouvy na základě konkludentních projevů vůle účastníků v uvedeném období Nejvyšší soud vyřešil kladně, např. v rozsudku ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96. Při aplikaci tohoto právního názoru odvolacími soudy dochází však k pochybnostem při výkladu konkludentních projevů vůle zúčastněných stran. Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne z 1. 4. 1998, čj. 8 Co 762/98-78, ze skutečnosti, že osoba žila v rozhodném období v předmětném bytě a pronajímatel nečinil žádné kroky k vystěhování, dovodil, že na základě tohoto chování vznikl nájemní vztah dohodou uzavřenou konkludentně. Oproti tomu Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 9. 6. 1996, sp. zn. 14 Co 891/94, vycházel z toho, že na uzavření konkludentní dohody o nájmu bytu lze usuzovat tehdy, jsou-li si účastníci smlouvy vědomi toho, že nevlastník bytu nemá právo jej užívat, a proto smlouvu takto uzavírají.

Dovolatelka považuje druhý názor za nesprávný, neboť nezohledňuje při výkladu konkludentního projevu vůle obě hlediska uvedená v § 35 odst. 3, 2. věta obč. zák. (vůle jednajícího a ochrana dobré víry toho, komu byl právní úkon určen).

Dovolatelka dále v dovolání uvedla, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, a především namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. V podrobnostech pak uvedla, že soud nevyslechl tehdejšího předsedu družstva žalobce k prokázání skutečnosti, že nájemní poměr k bytu vznikl konkludentním jednáním poté, co se dovolatelka stala členkou družstva; jeho výpověď by osvětlila, k čemu směřovala vůle žalobce, když např. vyměřoval dovolatelce nájemné, vypsal evidenční list k bytu a nečinil nic proti setrvání dovolatelky v bytě. Žádný ze soudů fakticky vůli žalobce nezkoumal, a proto, aby mohlo být potvrzeno či vyloučeno uzavření nájemní smlouvy konkludetním způsobem, je třeba prokazovat skutečnou vůli obou stran. Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, dospěl k závěru, že na vznik nájemní smlouvy konkludetním způsobem nelze usuzovat jen z chování jedné smluvní strany, a přesto soud prvního stupně vyslechl pouze dovolatelku. Dále nebyly k této skutečnosti zohledněny výpovědi svědkyň H. a D., ze kterých lze na chování a vůli usuzovat. Dále soudy pochybily tím, že žalobce nevyzvaly k předložení listin, které by osvědčovaly právní titul bydlení dovolatelky, zejména listinu o členské agendě LBD P. a evidenční listy k předmětnému bytu z let 1992-1995.

Nesprávné právní posouzení věci podle dovolatelky spočívá v nesprávném výkladu správné právní normy, neboť projev žalobce, který vyměřoval novou výši nájemného, a chování žalované, která nájemné akceptovala a ve lhůtě splatnosti platila, nelze vykládat jinak, než jako nevýslovné vyjádření vůle, aby mezi nimi existoval nájemní vztah. Odvolací soud dále na toto faktické jednání účastníků ani neaplikoval výkladové pravidlo obsažené v ust. § 35 odst. 3 obč. zák.

Odvolací soud dále podle dovolatelky pochybil i při aplikaci ust. § 3 ost. 1 obč. zák., neboť při změně rozsudku soudu prvního stupně nepodmínil vyklizení bytu zajištěním bytové náhrady, ale poskytl pouze delší lhůtu k vyklizení a své rozhodnutí odůvodnil tím, že postup žalobce, který požaduje vyklizení bytu po 27 letech, není v rozporu s dobrými mravy, ale přesto prodloužil lhůtu k vyklizení bytu. Dovolatelka je toho názoru, že zjištěný skutkový stav svědčí o tom, že chování žalobce je v rozporu s dobrými mravy, neboť dovolatelka v bytě bydlí 27 let, nemá jinou možnost bydlení, právní předchůdce žalobce ji umožnil užívat byt, žalobce ji neupozornil na nedostatky titulu bydlení, vyměřoval ji nájemné, které platila, žalobce nezpochybňoval, že dovolatelka je členkou družstva a při tom nebylo prokázáno, že by dovolatelka předmětný byt obsadila protiprávně, že by věděla o nedostatku titulu bydlení a tento nedostatek způsobila, popř. že žalobce potřebuje byt pro jiného ze svých členů. Dále odvolací soud nezhodnotil ani investice vložené dovolatelkou do bytu. Dovolatelka je toho názoru, že při pečlivém zhodnocení je třeba, nebude-li prokázána existence nájemní smlouvy, podmínit vyklizení předmětného bytu zajištěním bytové náhrady, neboť výkon práva žalobce by byl v rozporu s dobrými mravy.

Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V podání ze dne 26. 7. 2005 se k dovolání vyjádřil žalobce. Ve vyjádření zejména uvedl, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalované vzniklo v roce 1992 právo nájmu k předmětnému bytu transformací původního práva užívání bytu a v řízení nebyla prokázána vůle ani dobrá víra žalované ohledně práv k bytu. Výpovědi svědkyň H. a D. nemohou být významné, neboť podle jejich výpovědi se práva k bytům nikdy na domovních schůzích neprojednávala. Žalobce taktéž dovolatelku neudržoval v přesvědčení, že ji svědčí platný nájem bytu, a delší lhůta k vyklizení bytu byla odvolacím soudem odůvodněna tím, že žalovaná s rodinou v bytě bydlí dlouhou dobu a aby si svoji bytovou situaci mohla zařídit.

Žalobce proto navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto či zamítnuto.

V podání ze dne 12. 12. 2006 žalovaná navrhla, aby dovolací soud podle § 243 o. s. ř. odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání podle ust. § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 o. s. ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.

Dovolací soud v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí o odložení vykonatelnosti nerozhodoval.

V projednávané věci je zřejmé, že dovolání směřuje jednak proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil odpovídající výrok soudu prvního stupně o povinnosti žalované vyklidit předmětný byt a jednak proti výroku, jímž odvolací soud změnil výrok soudu prvního stupně tak, že žalované nepřiznal právo na bytovou náhradu, ale stanovil delší lhůtu k vyklizení bytu.

V případě potvrzujícího výroku o povinnosti byt vyklidit přichází v úvahu přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř., přičemž dovolatelka odkázala v dovolání na ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho první rozhodnutí ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud s vyjímkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejich posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

V dovolání uplatněným dovolacím důvodem, ve vztahu k výroku o povinnosti vyklidit byt, je podle dovolatelky nesprávný výklad konkludentních projevů vůle , na jejichž základě měl podle jejího názoru vzniknout nájemní vztah k předmětnému bytu.

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000, byl mj. vysloven názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění a pokud dovozuje z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o právní posouzení.

Z uvedeného je zřejmé, že takto vymezeným dovolacím důvodem je napadáno skutkové zjištění a teprve následně jeho právní posouzení, tj. zda konkludentním způsobem vznikla nájemní smlouva a poté jaká práva a povinnosti z ní vyplývají.

Jestli tedy posuzována přípustnost dovolání ve vztahu k potvrzujícímu výroku o povinnosti vyklidit byt a to z důvodu shora uvedeného, nejde o způsobilý dovolací důvod, jenž by mohl založit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Dovolatelka dále v dovolání namítala, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, neboť odvolací soud neprovedl důkazy navrhované dovolatelkou, zejména nevyslechl předsedu družstva z roku 1992 k čemu směřovala vůle žalobce, když vyměřoval dovolatelce nájemné, vypsal evidenční list k bytu a nečinil nic proti jejímu užívání bytu, popř. nezohlednil svědecké výpovědi svědkyň H. a D. a nevyslechl referentku žalobce a fakticky skutečnou vůli účastníků nezjišťoval, a to z hlediska vzniku nájemní smlouvy konkludentním způsobem.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelka tím uplatnila dovolací důvod uvedený v ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. tzv. jinou vadu řízení. Tento dovolací důvod, jak vyplývá ze shora uvedeného nemůže založit přípustnost dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve vztahu k potvrzujícímu výroku o povinnosti vyklidit byt.

V případě výroku, jímž byl odvolacím soudem změněn výrok o bytové náhradě, je dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Dovolatelka ve vztahu k tomuto výroku zejména odvolacímu soudu vytýkala, že pochybil při aplikaci ust. § 3 odst. 1 obč. zák., neboť nevázal vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady, ale pro vyklizení bytu stanovil delší lhůtu.

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihující podstatné historické tendence sdílené rozhodující částí společnosti, a mající povahu norem základních (R 16/98).

Má-li být z důvodu rozporu s dobrými mravy odepřen výkon práva, musí být tento závěr podložen důkladnými skutkovými zjištěními a tato zjištění musí dovolovat závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu. Přiznání náhrady za byt musí vycházet z posouzení důvodů na straně toho, kdo má byt vyklidit (např. jeho rodinnými a sociálními poměry, délkou užívání bytu apod.) a na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, popř. musí být doloženo, že lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana práva na vyklizení bytu takto podmínila či odložila.

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je zastáván názor, že povinnost vyklidit byt, užívá-li ho někdo bez právního důvodu, nelze zásadně vázat na zajištění bytové náhrady. Pokud by v těchto situacích realizací práva na vyklizení bytu mohla vzniknout nepřiměřená tvrdost, lze ji zmírnit aplikací § 3 odst. 1 obč. zák., přitom je třeba zejména posuzovat, zda vyklizovaný žije v bytě dlouhodobě v přesvědčení, že mu svědčí platný titul k bydlení a že nedostatek tohoto titulu nezpůsobil a tyto okolnosti nemohou být opomenuty (viz např. R 5/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000). Od těchto závěrů se dovolací soud nemá důvod odchýlit ani v této věci.

Odvolací soud se při aplikaci ust. § 3 odst. 1 obč. zák. těmito zásadami neřídil, a proto je jeho právní posouzení neúplné a proto nesprávné.

Nejvyšší soud proto podle ust. § 243b odst. 2 o. s. ř. rozhodl s ohledem na nedělitelnost výroku o vyklizení bytu a výroku o bytové náhradě (R 16/1998) tak, že rozsudek odvolacího soudu zrušil v celém rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude podle § 243d odst. 1, 2. věta o. s. ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. května 2007

JUDr. Ing. Jan H u š e k, v. r.

předseda senátu