26 Cdo 2392/2015
Datum rozhodnutí: 01.12.2015
Dotčené předpisy: čl. 229 odst. 1 předpisu č. 280/2009Sb., čl. 183 odst. 1 předpisu č. 280/2009Sb., čl. 183 odst. 2 předpisu č. 280/2009Sb., čl. 232 odst. 1 předpisu č. 280/2009Sb., čl. 179 odst. 1 předpisu č. 280/2009Sb., čl. 175 odst. 2 předpisu č. 280/2009Sb., čl. 177 odst. 1 předpisu č. 280/2009Sb., čl. 243d písm. a) o. s. ř., čl. 243c odst. 3 o. s. ř.



26 Cdo 2392/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v právní věci oprávněného Generální finanční ředitelství Specializovaný finanční úřad se sídlem v Praze 7, nábřeží Kapitána Jaroše č. 1000/7, identifikační číslo osoby 72080043, proti povinné BALNEO RELAX, s. r. o. , se sídlem v Praze 3, Kubelíkova č. 1224/42, identifikační číslo osoby 61943002, za účasti vydražitele ROBITAL, s. r. o., se sídlem v Ostravě, Na Bunčáku č. 1092/5, identifikační číslo osoby 26881969, a přihlášené věřitelky DRACAR CZ a. s. se sídlem v Ostravě, Sadová č. 553/8, identifikační číslo osoby 26821397, zastoupené Mgr. Ivetkou Magnuskovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, Ó. Lysohorského č. 702, pro 420 004 304,58 Kč s příslušenstvím, o návrhu na provedení rozvrhového řízení výtěžku z daňové exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 Nc 4416/2013, o dovolání přihlášené věřitelky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2014, č. j. 16 Co 431/2014-76, takto:

I. Dovolání přihlášené věřitelky se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
K návrhu oprávněného na provedení rozvrhového řízení výtěžku z daňové exekuce ze dne 19. listopadu 2013 Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 3. června 2014, č. j. 11 Nc 4416/2013-37, rozhodl, že z rozdělované podstaty ve výši 1 333 334 Kč se uspokojí pohledávka oprávněného, který je správcem daně ve smyslu ustanovení § 10 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen daňový řád ), na nákladech řízení souvisejících s prováděním dražby ve výši 1 008 190 Kč hotovým proplacením a pohledávka přihlášené věřitelky zajištěná zástavním právem ve výši 325 144 Kč hotovým proplacením, čímž bude rozdělovaná podstata zcela vyčerpána. Na zástavním právem zajištěnou vymáhanou pohledávku oprávněného v celkové výši 580 892 904,58 Kč, přihlášenou pohledávku oprávněného z přerušené exekuce ve výši 2 866 587,06 Kč, nezajištěnou vymáhanou pohledávku oprávněného ve výši 580 892 904,58 Kč, nezajištěnou přihlášenou pohledávku oprávněného z přerušené exekuce ve výši 2 866 587,06 Kč a na nezajištěnou přihlášenou daňovou pohledávku připadne částka 0,00 Kč. Uvedl, že dovolatelka v průběhu rozvrhového řízení proti navrhovanému způsobu rozdělení rozvrhované podstaty podala námitky, v nichž rozporovala výši náhrady nákladů za nařízení daňové exekuce ve výši 500 000 Kč a výši náhrady nákladů za výkon prodeje nemovitých věcí povinné rovněž ve výši 500 000 Kč, které podle jejího názoru mimo jiné nebyly uplatněny proporcionálně. Dospěl k závěru, že na daňovou exekuci se primárně použije daňový řád a teprve subsidiárně zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ). Při stanovení pořadí pohledávek proto vycházel z ustanovení § 229 odst. 1 daňového řádu, podle kterého se z výtěžku dražby nejprve uspokojí exekuční náklady. Přiměřenost těchto nákladů nemůže přezkoumávat, neboť jednak byly stanoveny kogentním způsobem v souladu s ustanovením § 183 odst. 1 a 2 daňového řádu, které vylučuje použití správní úvahy, a dále obě rozhodnutí, jimiž byla v řízení o daňové exekuci výše exekučních nákladů stanovena, nabyly právní moci. Soud v řízení o rozvrhu z výtěžku dražby již není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí vydaných v řízení o daňové exekuci.

K odvolání přihlášené věřitelky Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. prosince 2014, č. j. 16 Co 431/2014-76, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že pohledávka na nákladech daňové exekuce, jestliže je vedena prodejem nemovitých věcí povinné, je při rozvrhu rozdělované podstaty uspokojována v první skupině v prvním pořadí, obdobně jako jsou takto uspokojovány náklady státu, resp. soudního exekutora v případě výkonu rozhodnutí, resp. exekuce vedené podle občanského soudního řádu či zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ex. řád ). Výše nákladů v případě daňové exekuce je upravena v ustanovení § 183 odst. 1 a 2 daňového řádu a činí vždy 2 % z vymáhané pohledávky, nejméně však 500 Kč a nejvýše 500 000 Kč. V tomto případě byla za povinnou vymáhána pohledávka ve výši přesahující 580 000 000 Kč, z uvedeného důvodu proto náklady exekuce podle ustanovení § 183 odst. 1 daňového řádu činily 500 000 Kč a náklady prodeje nemovitých věcí podle ustanovení § 183 odst. 2 daňového řádu částku ve výši 500 000 Kč. Použitá ustanovení přitom nejsou v rozporu s ústavním pořádkem. Není proto dán důvod pro podání návrhu Ústavnímu soudu na zrušení ustanovení § 183 odst. 1 a 2 daňového řádu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky ve spojení s ustanovením § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Usnesení odvolacího soudu napadla přihlášená věřitelka v celém rozsahu dovoláním. Namítá, že povinností správce daně je mimo jiné šetřit práva a právem chráněné zájmy daňových subjektů a třetích osob, což se v této věci nestalo. Oprávněný jako správce daně zvolil takový způsob exekuce, že z vymožené částky byly uspokojeny jen náklady na daňovou exekuci a pouze velmi malá část vymáhané pohledávky. Kdyby oprávněný zvolil vymáhání prostřednictvím soudního exekutora, náklady exekutora by činily 15 % z vymožené částky, nikoliv 2 % z vymáhané částky, jako je tomu v případě daňové exekuce. Výše (exekučních) nákladů oprávněného správce daně v této věci pokrývá více než tři čtvrtiny rozvrhované částky a je tudíž nepřiměřená a nehospodárná, nehledě na to, že převyšuje skutečné náklady oprávněného správce daně vynaložené na provedení exekuce. Argumentace, podle které byla výše nákladů určena v souladu s kogentní právní úpravou obsaženou v daňovém řádu, podle dovolatelky neobstojí. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, kterým byla zrušena tzv. přísudková vyhláška a v němž byla mimo jiné judikována myšlenka, že ačkoliv je nárok na tyto náklady zakotven v právním předpise, neznamená to automaticky, že takové náklady mohou být po účastnících požadovány . Paušalizace nákladů daňové exekuce a nákladů prodeje bez ohledu na počet úkon provedených správcem daně bez ohledu na jejich časovou náročnost a účelnost vymáhání, tj. bez ohledu na konkrétní aspekty věci, je v rozporu se zásadou proporcionality. Ustanovení § 183 odst. 1 a 2 daňového řádu je proto podle dovolatelky protiústavní a mělo by být k návrhu soudu zrušeno Ústavním soudem. Dodává, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku přezkumu věcné správnosti rozhodnutí o nákladech, která byla podkladem pro rozhodnutí o rozvrhu výtěžku z dražby, protože proti tomuto rozhodnutí dovolatelka neměla možnost podat odvolání, které mohla podat pouze povinná. Dovolatelka mohla do řízení poprvé zasáhnout až v rozvrhovém řízení. Z toho vyvozuje, že soud v následném řízení, jehož účastníkem již je i zástavní věřitelka, má povinnost k její námitce zkoumat věcnou správnost rozhodnutí, která jsou podkladem pro rozhodnutí o rozvrhu výtěžku z dražby. Navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2014, č. j. 16 Co 431/2014, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. června 2014, č. j. 11 Nc 4416/2013-37, zrušil a věc vrátil k novému rozhodnutí s pokynem k podání návrhu na zrušení ustanovení § 183 odst. 1 a 2 daňového řádu Ústavním soudem.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) dále jen o. s. ř. , a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která nebyla doposud v judikatuře Nejvyššího soudu rozhodována, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle ustanovení § 177 odst. 1 daňového řádu nestanoví-li tento zákon jinak, postupuje se při daňové exekuci podle občanského soudního řádu.

Podle ustanovení § 232 odst. 1 daňového řádu v případě, že podal přihlášku oprávněný z exekuce přerušené podle jiného právního předpisu a jeho přihláška nebyla odmítnuta, rozhodne na základě návrhu správce daně, který daňovou exekuci provedl, o rozvrhu výtěžku dražby soud.

Podle ustanovení § 274 odst. 2 o. s. ř. se ustanovení § 337 až 337h o. s. ř. použijí i pro potřeby rozvrhového řízení o výtěžku z daňové exekuce prováděného na základě návrhu správce daně.

Podle ustanovení § 336q o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 337 odst. 2 o. s. ř. soud provede jednání o rozvrhu rozdělované podstaty a rozhodne a o jejím rozdělení rovněž na návrh správce daně. Rozdělení podstaty provede správce daně, který návrh podal po právní moci rozhodnutí vydaného soudem.

Ze shora citovaných ustanovení vyplývá, že v případě souběžně probíhajících imobiliárních exekucí zákon č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že se provede ta, která byla nařízena nejdříve, ostatní exekuce se ohledně dotčené nemovité věci přerušují. Oprávnění z přerušených exekucí však mohou přistoupit se svými pohledávkami do probíhající nepřerušené exekuce. Je-li touto nepřerušenou exekucí daňová exekuce, řídí se přistoupení oprávněných ustanovením § 197 odst. 2 daňového řádu, podle kterého je pohledávky dalších oprávněných nutné přihlásit do daňové exekuce nejpozději do zahájení dražby. Později přihlášené pohledávky budou správcem daně odmítnuty. Rozvrh výtěžku v rámci daňové exekuce v zásadě provádí správce daně. Jestliže se však do daňové
nepřerušené exekuce přihlásí se svými pohledávkami i oprávnění z jiných přerušených
exekucí (jako tomu bylo v této věci), o rozvrhu výtěžku bude na základě návrhu správce daně rozhodovat civilní soud povinné, který bude postupovat podle ustanovení § 337 až 337h o. s. ř. (§ 232 odst. 1 daňového řádu). Správce daně pak pouze realizuje pravomocné usnesení soudu o výsledku rozvrhového řízení (§ 232 odst. 4 daňového řádu).

S ohledem na výše uvedené proto v posuzované věci oprávněný jako správce daně návrhem ze dne 19. listopadu 2013 správně požádal ve smyslu ustanovení § 232 odst. 1 o. s. ř. o provedení rozvrhu výtěžku, protože jeho rozhodnutím ze dne 26. června 2013, č. j. 237907/13/4000-27901-204971, byl udělen příklep na nemovitých věcech povinné, které byly vydraženy za cenu 1 333 334 Kč, představující rozdělovanou podstatu, a přihláškou ze dne 20. května 2013 se dovolatelka z přerušené exekuce vedené u soudního exekutora Mgr. Františka Gajdoše, Exekutorský úřad Vsetín, pod sp. zn. 0138 EX 1071/2011, přihlásila se svou pohledávkou ve výši 2 286 602,06 Kč, pro kterou bylo zřízeno dne 9. března 2011 soudcovské zástavní právo na základě usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 1. června 2011, č. j. 5 E 46/2011-16, do daňové exekuce. Nejednalo se ze strany oprávněného jako správce daně o svévolnou volbu způsobu provádění exekuce, jak se mylně domnívá dovolatelka, a to ani v tom směru, že oprávněný jako správce daně přistoupil k provedení daňové exekuce místo exekuce prováděné soudním exekutorem. V případě, že má povinná vůči oprávněnému (správci daně) nedoplatek, může jej správce daně vymáhat v zásadě dvěma hlavními způsoby - buď sám prostřednictvím daňové exekuce, nebo prostřednictvím soudního exekutora. Správce daně při volbě způsobu vymáhání nedoplatku dbá na to, aby zvolil takový, při němž by výše nákladů spojených s vymáháním nebyla ve zjevném nepoměru k výši nedoplatku (§ 175 odst. 1 a 2 daňového řádu). Jiná kritéria jako například, zda jsou proti povinné vedena další exekuční řízení, zda pohledávky vymáhané v těchto exekučních řízení mají lepší pořadí apod., zákon nestanoví a správce daně tudíž nemá výslovnou povinnost tyto okolnosti zohledňovat (nezřídka mu tyto okolnosti nejsou a nebudou vůbec známy). Jediným kritériem tak zůstává poměr nákladů spojených s vymáháním k výši vymáhaného nedoplatku. V této věci činila výše nedoplatku vyčíslená ke dni 4. listopadu 2013 částku 580 892 904.58 Kč, tzn. částku zhruba 577 krát vyšší, než jaká byla výše nákladů daňové exekuce. Zvolený způsob vymáhání daňového nedoplatku tak z pohledu oprávněného jako správce daně nebyl způsobem (zjevně) nepřiměřeným. Skutečnost, že se nepřiměřeným jeví jiným věřitelům povinné, nelze připustit jako relevantní argument.

Řízení o výkon rozhodnutí (exekuce, daňová exekuce) prodejem nemovitých věcí povinné (spoluvlastnického podílu k nemovitým věcem) obecně - je rozděleno do několika relativně samostatných fází (nařízení výkonu rozhodnutí, daňové exekuce, exekuce; určení ceny nemovitosti a jejího příslušenství; vydání dražební vyhlášky; prodej nemovitosti v dražbě a rozvrh rozdělované podstaty), v nichž se řeší vymezený okruh otázek, přičemž pravomocné rozhodnutí, jímž je ukončen určitý úsek, je předpokladem pro další pokračování v řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2008, sp. zn. 20 Cdo 2769/2006).

V rozvrhovém řízení, tj. při rozvrhovém jednání, jakož i před jeho zahájením, mohou oprávněný a ti, kdo do řízení přistoupili jako další oprávnění, další věřitelé a povinná, popírat přihlášené (vyčíslené) pohledávky, avšak pouze co do jejich pravosti, výše, zařazení do skupiny a pořadí [§ 336 odst. 4 písm. b) o. s. ř.]. Jestliže lze o popíraných pohledávkách rozhodnout bez provádění důkazů, na které alespoň z části připadá úhrada z rozdělované podstaty, rozhodne o nich soud v rozvrhovém usnesení (§ 337e písm. 1 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 337c odst. 1 o. s. ř., jímž se při rozvrhování rozdělované podstaty v rámci daňové exekuce řídí civilní soud, který rozvrh podle ustanovení § 232 odst. 1 daňového řádu provádí, se z rozdělované podstaty v první skupině uspokojují pohledávky nákladů vzniklých státu v tomto řízení, tzn. náklady daňové exekuce (§ 182 odst. 2 daňového řádu). Uvedené ostatně vyplývá i z ustanovení § 229 odst. 1 daňového řádu, podle něhož se nejprve z výtěžku z dražby uspokojí exekuční náklady a až následně pohledávky věřitelů zajištěné zadržovacím právem a ostatní pohledávky podle svého pořadí. Jestliže dovolatelka namítá, že shora citované pořadí (skupin), v jakém jsou jednotlivé pohledávky oprávněného, dalších oprávněných a přihlášených věřitelů v rozvrhovém řízení uspokojovány (stejně jako zvolený způsob provedení exekuce), je nespravedlivé, nelze její námitce přisvědčit, neboť každé (daňové) exekuční řízení ve fázi rozvrhového řízení je ve své podstatě vůči některému z věřitelů, jehož pohledávky jsou zařazeny v co do pořadí, v jakém jsou konkrétní skupiny pohledávek uspokojovány, nižší skupině či mají ve stejné skupině horší pořadí, nespravedlivé a tuto nespravedlnost nelze bez dalšího eliminovat, aniž by tím na úkor zákonem stanoveného postupu nebyli znevýhodněni jiní věřitelé. Soud prvního stupně, obdobně jako odvolací soud, v této věci při posuzování zařazení jednotlivých pohledávek do skupin a při posuzování pořadí těchto pohledávek ve stejných skupinách postupoval zcela v souladu s příslušnými ustanoveními zákona a tomuto postupu nelze nic vytknout. Nehledě na to, že dovolatelka ve své argumentaci ani nepopírá pravost, pořadí či zařazení pohledávky oprávněného (správce daně) do určité skupiny, namítá toliko nespravedlnost pořadí pohledávek a jejich zařazení do skupiny. Jediné, co tudíž dovolatelka v zásadě popírá, je výše pohledávky oprávněného (správce daně) na náhradě nákladů daňové exekuce, což odůvodňuje tím, že náhrada nákladů daňové exekuce, konkrétně náhrada nákladů za nařízení daňové exekuce a náhrada nákladů za výkon prodeje nekorespondují se skutečnými náklady oprávněným správcem daně vynaloženými na provedení exekuce, protože byly určeny podle ustanovení § 183 odst. 1 a 2 daňového řádu, které jsou v rozporu s ústavním pořádkem a měly by být, obdobně jako tzv. přísudková vyhláška č. 484/2000 Sb., Ústavním soudem zrušeny.

Podle ustanovení § 182 odst. 2 daňového řádu exekuční náklady spočívají v náhradě nákladů za nařízení daňové exekuce , v náhradě nákladů za výkon prodeje a v náhradě hotových výdajů vzniklých při provádění daňové exekuce.

Podle ustanovení § 183 odst. 1 a 2 daňového řádu 1) náklady za nařízení daňové exekuce činí 2 % z částky, pro kterou je daňová exekuce nařízena, nejméně však 500 Kč a nejvýše 500 000 Kč; povinnost jejich úhrady vzniká dlužníkovi vydáním exekučního příkazu nebo vydáním samostatného rozhodnutí, kterým správce daně stanoví výši exekučních nákladů; 2) náklady za výkon prodeje činí 2 % z částky, pro kterou je daňová exekuce nařízena, nejméně však 500 Kč a nejvýše 500 000 Kč; povinnost jejich úhrady vzniká dlužníkovi zahájením dražby nebo zpeněžením předmětu daňové exekuce mimo dražbu.

V posuzované věci bylo o náhradě nákladů za nařízení daňové exekuce rozhodnuto exekučním příkazem vydaným Finančním úřadem pro Prahu 3 ze dne 31. ledna 2012, č. j. 23176/12/003941108308, který nabyl právní moci dne 24. února 2012, jímž byla mimo jiné nařízena daňová exekuce na prodej nemovitých věci povinné, a to tak, že náhrada nákladů za nařízení daňové exekuce činí částku ve výši 500 000 Kč (§ 183 odst. 1 daňového řádu), tj. zhruba 0,086 % z částky, pro kterou je daňová exekuce nařízena. Rozhodnutím oprávněného (správce daně) ze dne 31. července 2013, č. j. 307174/13/4000-274971, které nabylo právní moci dne 27. srpna 2013, bylo rozhodnuto o náhradě nákladů za výkon prodeje nemovitých věci povinné (§ 183 odst. 2 daňového řádu) ve výši rovněž 500 000 Kč, tj. rovněž zhruba 0,086 % z částky, pro kterou je daňová exekuce nařízena. Kromě toho oprávněný jako správce daně rozhodl i o náhradě hotových výdajů ve výši 8 190 Kč, které vznikly správci daně při provádění daňové exekuce, a to rozhodnutím ze dne 11. března 2013, č. j. 6925/13/4000-27901-204971.

Shora citované ustanovení § 183 odst. 1 a 2 daňového řádu určuje výši nákladů za nařízení daňové exekuce a za výkon prodeje (nemovitých věci povinné), které je třeba striktně odlišovat od reálně vynaložených náhrad hotových výdajů. Jedná se o náklady paušální povahy, které oprávněnému (správci daně) přísluší bez dalšího, jakmile jsou splněny zákonné podmínky pro jejich přiznání. Tyto náklady jsou určeny procentuální částkou (2 % z částky, pro kterou byla daňová exekuce nařízena) a navíc ohraničeny spodní a horní hranicí. Náhrada nákladů za nařízení daňové exekuce, stejně jako náhrada nákladů za výkon prodeje nemovitých věcí povinné, v této věci činila shodně pouze 0,086 %. Ani zdaleka tak nedosahovala zákonem stanovené 2 % hranice. Argumentaci dovolatelky o nepřiměřenosti výše nákladů daňové exekuce tak lze považovat za účelovou, tj. nezakládající důvod k popření pohledávky oprávněného co do její výše, neboť tato byla zcela evidentně stanovena v souladu s příslušnou právní úpravou. Zmíněná právní úprava výši nákladů daňové exekuce (jak nákladů za nařízení daňové exekuce, tak nákladů za výkon prodeje) stanovuje tak, aby jí byl chráněn jak povinný, jemuž primárně vzniká povinnost náklady daňové exekuce nahradit, a dále i oprávněný. Ochrana povinného je zajišťována tím, že náklady daňové exekuce mohou být uplatněny u jednoho daňového nedoplatku pouze jedenkrát, i kdyby oprávněný správce daně daňovou exekuci opakoval či ji prováděl několika způsoby, a současně stanovením spodní a horní hranice, které náklady daňové exekuce mohou minimálně a maximálně dosahovat. Existenci těchto hranic (limitů) však lze vnímat nejen jako ochranu povinného, ale rovněž i jako zmiňovanou ochranu oprávněného (dalšího oprávněného, resp. dalších oprávněných), kterému tím zákon vždy garantuje alespoň určitou výši náhrady nákladů daňové exekuce, a v zásadě i jako ochranu přihlášeného věřitele (přihlášených věřitelů), kterému zaručuje, že výše jednotlivých částí nákladů daňové exekuce (s výjimkou hotových výdajů) za žádných okolností nebude přesahovat částku 500 000 Kč, i kdyby například 2 % z částky, pro kterou byla daňová exekuce nařízena, tuto částku reálně i výrazně přesahovala či exekuce byla prováděna více než jedním způsobem. Právní úprava horní (maximální) výše nákladů daňové exekuce přitom byla do právního řádu zavedena až s účinností od 1. ledna 2011 daňovým řádem. Zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. prosince 2010, který daňový řád nahradil, ve svém ustanovení § 73a odst. 3 a 4 tuto možnost ochrany povinného neznal, stanovoval pouze spodní hranici, pod kterou daňové exekuční náklady nemohly klesnout, nikoliv však horní hranici.

Nejvyšší soud je oprávněn posuzovat toliko soulad ostatních právních předpisů se zákony, nikoli se zákony ústavními. S ohledem na výše uvedené však ani on neshledal důvod k předložení věci Ústavnímu soudu. Existence horní limitace výše nákladů daňové exekuce podle ustanovení § 183 odst. 1 a 2 daňového řádu má své důvody a stíhá nejen oprávněného, který by jinak mohl mít nárok na náhradu vyšších nákladů daňové exekuce, ale i povinného (zde povinné), který by jinak byl povinen tyto vyšší náklady nahradit, a přiměřeným způsobem pochopitelně i další přihlášené věřitele, včetně dovolatelky.

Z uvedeného proto vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu je správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání přihlášené věřitelky podle ustanovení § 243d písm. a) části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Vzhledem k tomu, že přihlášená věřitelka v dovolacím řízení neměla úspěch, by podle ustanovení § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. měla mít povinnost nahradit náklady dovolacího řízení účastníkům řízení, kterým však prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok shora uvedený.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. prosince 2015


JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu