26 Cdo 2388/2010
Datum rozhodnutí: 16.11.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009




26 Cdo 2388/2010


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a/ J. L. a b/ I. L. , zastoupených JUDr. Ing. Pavlem Novákem, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 7, Komunardů 36, proti žalované J. K. , zastoupené JUDr. Hanou Ružarovskou, advokátkou se sídlem v Rudné, Jižní 1425/36, o zaplacení částky 166.522,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha západ pod sp. zn. 4 C 257/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2010, č. j. 22 Co 426/2009-136, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:

Žalobci se domáhali (osmi žalobami podanými v roce 2007, které byly spojeny ke společnému řízení), aby jim žalovaná zaplatila částku 166.522,- Kč, neboť se v období od března 2003 do února 2005, od března 2005 do května 2005 a od července 2005 do října 2005 bezdůvodně obohatila o žalovanou částku užíváním jejich bytu bez právního důvodu.
Okresní soud Praha západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. dubna 2009, č. j. 4 C 257/2007-106, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky II. a III.).
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. ledna 2010, č. j. 22 Co 426/2009-136, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil v části zamítavého výroku I. tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku částku 7.830,- Kč (z titulu dlužné úhrady za užívání bytu v částce 783,- Kč měsíčně za dobu od prosince 2004 do května 2005 a od července 2005 do října 2005) dále jen měnící výrok ; ve zbylém rozsahu zamítavý výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (dále jen potvrzující výrok ), neboť v předchozí době žalovaná úhradu v uvedené výši žalobcům platila. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů (výroky II., III., IV. a V.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které s přihlédnutím k obsahu (§ 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. dále jen o.s.ř. ) směřuje proti jeho potvrzujícímu výroku.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku nemůže být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. (jak se dovolatelé mylně domnívají), neboť nejde o měnící výrok; není ovšem přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. pak přichází v těchto případech v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10).
Dovolatelé uplatnili především nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., a to dovolacími námitkami, že považují skutkové závěry soudů obou stupňů za nesprávné , že žalovaná užívala byt žalobců již v době vzniku společenství vlastníků jednotek , že za užívání bytu žalobců nikdy nájemné neplatila , že platby ( na něž v dovolání poukázali ) jsou platby odlišné od nájemného (úplaty za fyzické užívání konkrétně vymezených prostor bytu) , že tyto platby jsou platbami nikoliv za užívání konkrétního bytu, ale za užívání společných prostor bytového domu , že nedostali od žalované nikdy za užívání bytu nic zaplaceno , že žalovaná jakékoli platby odmítá a že skutkové zjištění soudů obou stupňů o tom, že by za užívání bytu žalobců bylo někdy stanoveno nájemné ve výši 783,- Kč měsíčně, nemá oporu v provedeném dokazování .
Současně uplatnili rovněž dovolací důvod § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., a to dovolací námitkou, že se soudy vůbec nezabývaly tvrzením o tom, že částka 783,- Kč, kterou žalovaná hradila do provozního fondu a do fondu oprav, není nájemným . Uvedená dovolací námitka však k výkladu procesního předpisu nesměřovala a už proto jí nelze přípustnost dovolání založit.
K dovolacím námitkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je zapotřebí uvést následující. V ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že má-li účastník byt vyklidit po zajištění bytové náhrady, svědčí mu podle § 712 odst. 6 obč. zák. právo zde bydlet do zajištění odpovídající bytové náhrady a účastník stojící proti němu (účastník, v jehož prospěch bylo rozhodnuto o vyklizení) má tomu odpovídající povinnost výkon tohoto práva strpět. Obsahově je uvedený vztah vymezen ustanovením § 712a obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. dubna 2010, sp. zn. 26 Cdo 827/2009). Soudní praxe se ustálila rovněž v názoru, že právní vztah mezi osobou, které nikdy nesvědčilo právo nájmu bytu, avšak je podle pravomocného soudního rozhodnutí oprávněna v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, a vlastníkem bytu, je obdobný vztahu mezi bývalým pronajímatelem a bývalým nájemcem, který čeká na zajištění bytové náhrady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Odo 438/2001, uveřejněný pod C 1112 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Ustálená soudní praxe také dovodila, že osoba, jíž po skončení nájmu bytu svědčí právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady (§ 712a obč. zák.), má povinnost platit úhradu za užívání bytu ve výši, která odpovídá výši nájemného sjednaného za trvání nájemního poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2002, sp. zn. 26 Cdo 492/2001, uveřejněný pod C 1053 ve svazku 21 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Soudní praxe se ustálila také v názoru, že nedošlo-li ohledně výše nájemného k dohodě mezi účastníky právního vztahu nájmu bytu, pak při absenci pozitivní právní úpravy v době do 30. března 2006 byl obecný soud oprávněn zasáhnout do obsahu nájemního vztahu a nájemné z bytu zvýšit (stanovit), avšak nikoli zpětně, nýbrž konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze 7. července 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006, z 30. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1013/2005, z 31. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1039/2006, z 10. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 1924/2006, z 24. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 2106/2006, z 21. března 2007, sp. zn. 26 Cdo 1598/2006, a z 27. dubna 2007, sp. zn. 33 Odo 541/2005. V rozsudku ze dne 29. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 3663/2007, pak Nejvyšší soud s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. července 2007, sp. zn. II. ÚS 361/06 dovodil, že tento postup je ústavně konformní do doby účinnosti platné právní úpravy, řešící od 1.1.2007 právní vztah mezi pronajímatelem a nájemcem . Zbývá dodat, že usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 14. srpna 2008, sp. zn. Pl. ÚS 7/07, byl odmítnut návrh Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích na zrušení části první zákona č. 107/2006 Sb. Navíc plénum Ústavního soudu České republiky přijalo pod sp. zn. Pl.ÚS-st 27/09 dne 28. dubna 2009 stanovisko k náhradě za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny ve věcech protiústavní regulace nájemného (uveřejněno pod č. 136/2009 Sb.). V citovaném stanovisku se plénum Ústavního soudu odchýlilo od právních názorů vyslovených v nálezech z 9. září 2008, sp. zn. IV. ÚS 175/08, a ze 4. prosince 2008, sp. zn. III. ÚS 3158/07, a mimo jiné dovodilo, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. prosince 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. ledna 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští § 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb. (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 8. července 2009, sp. zn. 26 Cdo 1366/2008, z 20. října 2009, sp. zn. 26 Cdo 1819/2009, z 10. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 5408/2008, a z 9. února 2011, sp. zn. 26 Cdo 3903/2010, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 26 Cdo 2489/2007, či nález Ústavního soudu ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. IV. ÚS 1431/09). Dovolací soud zastává názor, že neexistuje žádný rozumný důvod, pro který by uvedené názory nebyly využitelné i ve vztahu k úhradě za užívání bytu (ve výši, která odpovídá výši nájemného sjednaného za trvání nájemního poměru), kterou je povinna platit osoba, jíž svědčí právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady (§ 712a obč. zák.).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 16. listopadu 2011

JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu