26 Cdo 2383/2005
Datum rozhodnutí: 04.07.2006
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 2383/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně Z. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému SBD N. d., za účasti vedlejších účastníků na straně žalovaného 1) J. J., 2) J. J., a 3) V. P., o určení nájemního vztahu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 203/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. dubna 2005, č. j. 19 Co 152/2001-253, takto:



Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. dubna 2005, č.j. 19 Co 152/2001-253, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 11. 1999, č.j. 33 C 203/92-170, ve znění doplňujících usnesení ze dne 14. 2. 2001, č.j. 33 C 203/92-211, a ze dne 9. 4. 2004, č.j. 33 C 203/92-234 (poté, do jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne 7. ledna 1993, č.j. 33 C 203/92-32, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 1994, č.j. 15 Co 181/93-49, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), určil, že žalobkyni vůči žalovanému přísluší od 6. 8. 1985 právo nájmu k družstevnímu bytu č. 5, sestávajícího (správně sestávajícímu ) z kuchyně a dvou pokojů, nacházejícího se (správně nacházejícímu se ) ve 3. podlaží domu číslo popisné (správně číslo orientační srov. smlouva o převodu vlastnictví družstevního bytu na č. l. 150 spisu) 3 v B. (dále jen předmětný byt ) a rozhodl o nákladech řízení. Podle zjištění soudu prvního stupně žalobkyně jako uživatelka bytu na ul. A. uzavřela dohodu o výměně bytu s A. K., uživatelkou bytu na ul. H. M., dohoda byla sepsána na formulářích obou družstev, přičemž dohoda datovaná dnem dne 15. 4. 1985 byla dne 16. 5. 1985 schválena představenstvem SBD P. a dohoda doručená žalovanému družstvu dnem 12. 6. 1985 byla schválena dne 25. 6. 1985 představenstvem SBD N. d. Dne 6. 8. 1985 pak A. K. převzala byt na A. a žalobkyně byt na H. M., o čemž byly vyhotoveny zápisy o odevzdání a předání bytu. Součástí rozhodnutí SBD P. a SBD N. d. bylo ujednání, že převod členských práv a povinnosti na základě dohody o výměně bytu nastane dnem uskutečnění výměny bytů. Soud prvního stupně na základě uvedených zjištění dovodil, že byly v daném případě splněny všechny náležitosti, které zákon (§ 155 odst. 1, 2 a § 188 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991, dále jen obč. zák. před novelou ) požadoval pro vznik užívacího práva žalobkyně k bytu na ul. H. M. a A. K. k bytu na ul. A. Ke smlouvě o převodu vlastnického práva k předmětnému bytu ze dne 14. 11. 1998, uzavřené mezi žalovaným jako převodcem aj. J. jako nabyvatelem, soud prvního stupně uzavřel, že podle § 23 odst. 1, 2 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, byla podmínkou uzavření takové smlouvy skutečnost, že budoucí vlastník byl členem družstva i nájemcem bytu. Protože v daném případě probíhal spor o určení nájemního práva k předmětnému bytu, kde se jako předběžná otázka řešila platnost výměny bytů, nemohlo dle názoru soudu prvního stupně třetí osobě současně vzniknout k předmětnému bytu nájemní právo, neboť taková smlouva odporovala zákonu ve smyslu § 39 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).

Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 27. 4. 2005, č.j. 19 Co 152/2001-253, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalobu na určení zamítl, změnil rozsudek i ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu nevyvodil soud prvního stupně z dostatečně zjištěného skutkového stavu správný právní závěr, neboť měl v souladu s § 80 písm. c/ občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) zkoumat, byl-li na určení nájemního vztahu naléhavý právní zájem, který však podle názoru odvolacího soudu v daném případě dán nebyl. Z předloženého aktuálního výpisu z katastru nemovitostí totiž vyplynulo, že ode dne 27. 11. 1998 je vlastníkem předmětného bytu J. J. Rozhodnutí o určení nájemního práva vůči žalovanému by proto žalobkyni nepřineslo žádnou změnu, ani nevyřešilo její právní postavení.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadá v jeho měnícím výroku žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. a uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Odvolací soud podle dovolatelky bez předcházejícího zkoumání dospívá k podivuhodnému závěru, že vlastníkem bytu je vedlejší účastník J. J. a zcela ignoruje předcházející kasační rozhodnutí ze dne 22. 2. 1994 jiného senátu odvolacího soudu v téže věci, podle kterého je v projednávaném případě naléhavý právní zájem na určení právního vztahu dán. Dovolatelka dále poukazuje na to, že žalovaný převedl vlastnictví předmětného bytu na J. J., přestože mu muselo být jasné, že otázka jeho členství je již od roku 1992 sporná, a proto je uvedený právní úkon neplatný stejně jako úkon, jímž nesvéprávná A. K. převedla svůj neexistující členský podíl prostřednictvím matky J. J. na jejího syna. Odvolací soud si tak svévolně mění skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, proto jeho rozhodnutí nemůže obstát. Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.



Podle vyjádření 1. vedlejší účastnice je soudu známo, že žalobkyně má byt v penzionu v B., dále byt na ulici A., který pronajímá, a přitom žaluje SBD N. D. o určení nájemního vztahu k předmětnému bytu, ze kterého jí byla v dědictví po matce (A. K.) vyplacena ¼ a jenž je ve vlastnictví J. J., proto žalobkyně ani nemůže mít naléhavý právní zájem na tomto určení a z těchto důvodů 1. vedlejší účastnice navrhuje dovolání zamítnout.



Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné, neboť napadeným rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).

Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože posledně uvedené vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) v dovolání namítány jsou, neboť odvolacímu soudu je vytýkáno, že bez dalšího uzavřel, že vlastníkem předmětného bytu je vedlejší účastník J. J., přezkoumal Nejvyšší soud, vedle dále uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., napadené rozhodnutí i z tohoto hlediska.

Vadou řízení je postup soudu při zjišťování skutkového stavu v rozporu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (např. rozhodnutí je v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné).

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval.

Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci dovolacího důvodu je předmětem dovolacího přezkumu posouzení správnosti právního názoru, že žalobkyně nemá na určení nájemního vztahu naléhavý právní zájem.

Podle ustálené soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.3.1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod pořadovým číslem 21) je určovací žaloba ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř. preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec (pevný právní základ), který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení, neboť žaloba na určení by nesloužila praktickým potřebám života a vedla by pouze ke zbytečnému rozmnožování soudních sporů. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá a vůči komu se ho domáhá.

Je však třeba odlišovat naléhavost právního zájmu na požadovaném určení od věcné legitimace účastníků řízení. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se právní vztah nebo právo týká (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp.zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněný pod pořadovým č. 77 v časopise Soudní judikatura 5/2002).

Odvolacímu soudu je třeba v první řadě vytknout, že při svém rozhodování náležitě nerozlišoval mezi naléhavým právním zájmem na požadovaném určení a věcnou legitimací k požadovanému určení. Jestliže dovodil, že "žalovaný předmětný byt nevlastní , pak nebylo možné žalobu zamítnout z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, ale pro nedostatek věcné legitimace na straně žalovaného (pro nedostatek tzv. pasivní věcné legitimace). Především však rozhodnutí odvolacího soudu v této otázce není přezkoumatelné, neboť svůj závěr o tom, komu svědčí vlastnické právo k předmětnému bytu, opřel o smlouvu ze dne 14. 11. 1998 a aktuální výpis z katastru nemovitostí, přičemž vůbec neuvedl, z jakého důvodu posoudil uvedenou smlouvu jako platnou, na rozdíl od soudu prvního stupně, který s odkazem na § 23 odst. 1, 2 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, a § 39 obč. zák. dospěl k opačnému názoru, jehož správností se však odvolací soud nezabýval.

Odvolací soud také nijak nezdůvodnil, proč se odchýlil od právního názoru vysloveného ve zrušujícím usnesení ze dne 22. 2. 1994, č.j. 15 Co 181/93-49, v němž uvedl, že za situace, kdy nejen současní obyvatelé bytu, ale i žalovaný, popírají nájemní právo žalobkyně, určovací žaloba vyhovuje potřebě praktického života, neboť sjedná pevný základ pro celý obsah právního vztahu, a to nejen pokud se týká vlastního práva na bydlení v předmětném bytě, ale i dalších práv, jako např. práv ve smyslu zákona č. 42/1992 Sb. Takový postup odvolacího soudu je v rozporu s ústavně chráněným principem právní jistoty a zasahuje do práva na spravedlivý proces garantovaného článkem 36 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. II. ÚS 296/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 28 pod č. 145). Tím nemá být řečeno, že se soud nemůže od dříve vysloveného právního názoru za žádných okolností odchýlit, nýbrž jen tolik, že musí takový (výjimečný) postup přesvědčivě odůvodnit. (Stejně tak bylo ovšem žádoucí, aby soud prvního stupně zřetelněji osvětlil, proč dospěl v konečném důsledku k zásadně odlišným závěrům o splnění zákonných předpokladů výměny bytů než Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 15. 11. 1989, č.j. 12 Co 497/89-45. Okolnost, že tento rozsudek nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté totiž neznamená, že jeho závěry lze v jiném řízení řešícím tutéž otázku ve vztahu mezi jinými účastníky zcela ignorovat.)

Za tohoto stavu byly dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. uplatněny opodstatněně. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).



Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. července 2006

JUDr. Robert Waltr

předseda senátu