26 Cdo 2381/2016
Datum rozhodnutí: 16.02.2017
Dotčené předpisy: § 35 odst. 2 obč. zák.



26 Cdo 2381/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně OTOL COMPANY, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 1 Starém Městě, Dlouhá 727/39, IČO: 25179055, zastoupené JUDr. Jakubem Hájkem, advokátem se sídlem v Praze 1 Novém Městě, Václavské náměstí 832/19, proti žalované Mystic s.r.o. , se sídlem v Praze 10, Černická 1363/18, IČO: 27225305, zastoupené Mgr. Ondřejem Maderem, advokátem se sídlem v Praze 7 Holešovicích, Dukelských hrdinů 975/14, o vyklizení a předání nemovité věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 76/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2016, č. j. 25 Co 404/2015-102, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč k rukám Mgr. Ondřeje Madera, advokáta se sídlem v Praze Holešovicích, Dukelských hrdinů 975/14, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. června 2015, č. j. 31 C 76/2014-77, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna vyklidit a vyklizenou žalobkyni předat jednotku nebytový prostor v budově na pozemku parc. č. 838 v k. ú. S. M. o. P. (dále jen předmětný nebytový prostor , resp. nebytový prostor ); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. ledna 2016, č. j. 25 Co 404/2015-102, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku o věci samé a změnil v nákladovém výroku ohledně výše nákladů řízení; jinak ho i v tomto výroku potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.

Z provedených důkazů učinil odvolací soud shodně se soudem prvního stupně rovněž následující skutková zjištění. Dne 15. prosince 2005 uzavřela žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaná jako nájemkyně smlouvu o nájmu předmětného nebytového prostoru na dobu určitou v trvání deseti let (dále jen Nájemní smlouva ) za účelem provozování obchodní činnosti žalované. Dopisem ze dne 21. července 2011 žalobkyně z tam uvedených důvodů vypověděla žalované nájem k nebytovému prostoru (dále jen Výpověď ). Dne 27. listopadu 2012 uzavřely účastnice smlouvu označenou jako Dohoda o narovnání (dále jen Předmětná smlouva ), v níž prohlásily, že mezi nimi panuje spor o to, zda nájemní poměr založený Nájemní smlouvou skončil Výpovědí k 1. srpnu 2011, a návazně si rovněž ujednaly, že nájem nebytového prostoru nadále trvá. Žalobkyně přistoupila na uzavření smlouvy proto, že v nebytovém prostoru potřebovala provést stavební práce, což jí žalovaná, která nebytový prostor stále užívala, umožnila jen pod podmínkou uzavření Předmětné smlouvy. Po uzavření Předmětné smlouvy vzala žalobkyně zpět žalobu o vyklizení nebytových prostor vedenou u soudu prvního stupně pod sp. zn. 21 C 248/2011 a soud prvního stupně usnesením ze dne 11. ledna 2013, sp. zn. 21 C 248/2011-33, řízení pravomocně zastavil. Na tomto skutkovém základě odvolací soud dovodil, že Nájemní smlouva podléhala především právní úpravě obsažené v zákoně č. 116/1990 Sb. s tím, že ve všem ostatním pro ni platila obecná ustanovení daná pro obchodní závazkové vztahy obchodním zákoníkem. Následně se zabýval otázkou trvání nájemního poměru účastnic k předmětnému nebytovému prostoru. Dovodil, že Předmětná smlouva vyhovuje účelu institutu narovnání (§ 585 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření smlouvy dále jen obč. zák. ), neboť (v konečném důsledku) vymezuje mezi účastnicemi spornou otázku ve prospěch trvání nájemního poměru založeného Nájemní smlouvou. Současně konstatoval, že žalobkyně se po zvážení podnikatelských výhod a nevýhod s tam uvedených důvodů přiklonila k uzavření Předmětné smlouvy, kterou proto nelze hodnotit jako neplatnou pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák.

Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, k němuž se žalovaná prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen o. s. ř. ), neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v konečném důsledku v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Při posuzování dovolacích námitek (podřaditelných pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) dovolací soud vycházel vzhledem k datu uzavření Předmětné smlouvy z dosavadních právních předpisů (§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

Nesouhlasila-li dovolatelka s výkladem projevu vůle účastnic v Předmětné smlouvě, nelze přehlédnout, že otázka výkladu právních úkonů podle § 35 obč. zák. je v právní teorii (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol., Občanský zákoník II. § 35. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H Beck, 2009, 321 329 s.) i v soudní praxi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněný pod č. 75/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ustálena a odvolací soud se od ustáleného řešení této otázky v konečném důsledku neodklonil. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Odvolací soud vyložil obsah Předmětné smlouvy podle uvedených výkladových pravidel a jeho závěr, že s přihlédnutím k Předmětné smlouvě trval mezi účastnicemi nájemní poměr založený Nájemní smlouvou, sdílí i přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky také dovolací soud, a to při respektování vůle účastnic projevené v Předmětné smlouvě, motivované jejich (ekonomickými) zájmy, a při vědomí, že základním principem výkladu smluv (právních úkonů) je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady, čímž je vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran a povaha soukromého práva (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2015, sp. zn. 26 Cdo 4454/2014). Řečené se týká i otázky (ne)platnosti Předmětné smlouvy podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy.

Dovolací soud nepřehlédl dovolatelčino sdělení, že dovolání podává proti rozsudku odvolacího soudu, a to jak proti výroku I., tak proti výroku II. , tj. jakoby i proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku. S přihlédnutím k obsahu dovolání však zastává názor, že proti těmto výrokům dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Ve vztahu k nim totiž v dovolání absentuje nejen vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), nýbrž i jakékoli vymezení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Kromě toho však nelze ani opomenout, že těmito výroky odvolací soud nerozhodl o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč, takže přípustnost dovolání proti němu nelze opřít o ustanovení § 237 o. s. ř., neboť to vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Za této situace dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 16. února 2017

JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu