26 Cdo 2378/2011
Datum rozhodnutí: 19.03.2013
Dotčené předpisy: § 118a o. s. ř., § 213 odst. 2 o. s. ř.




26 Cdo 2378/2011
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně IMPERIA REALITY, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 10, Voroněžská 17/755, IČO 25642987, zastoupené Mag. jur. Martinem Allgaierem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 28, proti žalovaným: 1. L. K. , 2. Dr. K. S. S. B. , oběma bytem v H., zastoupeným Mgr. Hanou Kuncovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Marie Cibulkové 394/19, o zaplacení částky 88.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 140/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2010, č. j. 19 Co 347/2010-354, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2010, č. j. 19 Co 347/2010-354, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se (poté, co soud v průběhu řízení připustil změny žaloby) po žalovaných domáhala zaplacení nájemného za užívání bytové jednotky o velikosti 3+1 v P., (dále jen předmětný byt , popř. byt ), v době od ledna 2002 do září 2002 ve výši celkem 88.500,- Kč s poplatky z prodlení, zaplacení částky 22.420,70 Kč s úrokem z prodlení za služby spojené s užíváním bytu a zaplacení náhrady za škodu, kterou žalovaní způsobili poškozením vnitřního vybavení bytu, obkladů, dveří, oken, sedací soupravy a skříní, ve výši celkem 48.897,- Kč s úroky z prodlení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 7. 2007, č. j. 8 C 140/2002-265, zamítl žalobu v části týkající se zaplacení částky 88.500,- Kč s poplatky z prodlení a zaplacení částky 48.897,- Kč s úroky z prodlení, uložil žalovaným zaplatit částku 22.420,70 Kč s úroky z prodlení a rozhodl o nákladech účastníků a státu. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 17. 9. 2008, č. j. 19 Co 325/2008-308, potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž zamítl žalobu o zaplacení částky 48.897,- Kč s příslušenstvím, výrok o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 88.500,- Kč s poplatky z prodlení a výroky o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že při zjištění skutkového stavu vyšel jen z tvrzení účastníků a nevyzval žalované k označení důkazů k prokázání jejich tvrzení o uplatnění slevy u nájemného.
Soud prvního stupně dalším rozsudkem ze dne 25. 2. 2009, č. j. 8 C 140/2002-327, ve spojení s usnesením ze dne 14. 4. 2010, č. j. 8 C 140/2002-337, žalobu o zaplacení částky 88.500,- Kč s tam uvedenými poplatky z prodlení opět zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Po provedeném dokazování zjistil (z listinných důkazů, z výpovědí žalovaných a jednatele žalobkyně), že žalovaní užívali od 5. 10. 2001 do 5. 10. 2002 předmětný byt, a to na základě smlouvy uzavřené s žalobkyní, že si dohodli nájemné ve výši 23.000,- Kč měsíčně, že uhradili kauci ve výši 23.000,- Kč, že nájemné ve sjednané výši zaplatili v říjnu, listopadu 2001, v lednu a únoru 2002, že za březen a duben 2002 zaplatili vždy 8.000,- Kč, za květen 2002 zaplatili 16.000,- Kč, za červen srpen 2002 po 11.500,- Kč a za září 2002 zaplatili nájemné ve výši 6.000,- Kč, že jim žalobkyně prominula s ohledem na závady v domě podstatně zhoršující užívání bytu nájemné za prosinec 2001, že žalovaní uplatnili slevu na nájemném u žalobkyně i za další měsíce, a že v době od března do září 2002 byly v bytě závady omezující podstatným způsobem jeho užívání (závady na topení, opakovaně prasklé odpady) a v domě byly prováděny stavební práce, jež zhoršily podmínky užívání bytu i domu, a že žalovaní tyto vady žalobkyni opakovaně oznámili.
Uzavřel, že účastníci uzavřeli smlouvu o nájmu bytu na dobu určitou, že žalovaní (nájemci) uplatnili u žalobkyně (pronajímatelky) slevu z nájmu, a to několikrát telefonicky a jednou písemně, že po celou dobu trvání nájmu byly podstatně zhoršeny podmínky užívání bytu a proto žalovaným přísluší právo na slevu z nájemného ve výši 50%. S ohledem na zaplacené nájemné, s přihlédnutím ke slevě, jež žalovaným náleží, a výši složené kauce, dospěl k závěru, že žádný dluh na nájemném žalovaní nemají a žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 10. 11. 2010, č. j. 19 Co 347/2010-354, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil zaplatit částku 88.500,- Kč s tam uvedenými poplatky z prodlení a rozhodl o nákladech řízení (účastníky i státu) před soudy obou stupňů.
Po zopakování dokazování částí nájemní smlouvy (bod IV. smlouvy) a výpisy z účtu o placení nájemného v lednu, únoru, květnu a červnu 2002 dospěl k závěru, že zjištění soudu prvního stupně o uplatnění slevy z nájmu žalovanými u žalobkyně není správné. Měl za to, že soud prvního stupně sice (v souladu s předchozím zrušovacím rozhodnutím odvolacího soudu) vyzval žalované k označení důkazů k tvrzení o uplatnění slevy, že však nesprávně ztotožnil vytknutí vad a uplatnění slevy z nájemného. Zdůraznil, že uplatnění slevy z nájemného měli prokázat žalovaní, že v řízení bylo prokázáno ( žalobce připustil ), že žalovaní u žalobkyně (jejího jednatele) opakovaně vytýkali vady, že však neprokázali své tvrzení o uplatnění slevy, neboť žádné důkazy nepředložili, soud prvního stupně jen uvěřil jejich tvrzení , a neunesli proto své důkazní břemeno. Za nedůvodnou považoval i námitku žalovaných, že výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen obč. zák. ). Uzavřel, že žalovaní dluží na nájemném částku celkem 88.500,- Kč, neboť neprokázali, že by uplatnili slevu z nájemného, nájemné řádně neplatili a došlo tak podle čl. IV. smlouvy o nájmu i k propadnutí kauce. Rozsudek soudu prvního stupně proto změnil a žalovaným uložil zaplatit dlužné nájemné, včetně poplatků z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. 12. 2012, a odůvodnili ho § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítali, že odvolací soud nehodnotil správně skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, a dospěl proto k nesprávným závěrům . Poukazovali na to, že byla-li v řízení prokázána existence závad v bytě i v domě, je stěží představitelné, že by po žalobkyni nepožadovali nějaké úlevy. Nesouhlasili se závěrem odvolacího soudu, že neunesli důkazní břemeno. I když žádost o další slevu (v prosinci 2001 jim žalobkyně slevu z nájmu poskytla) neuplatnili písemně, je třeba tuto skutečnost hodnotit ve spojení s ostatními provedenými důkazy, forma uplatnění slevy i dohoda účastníků o slevě zcela odpovídala jejich obvyklé komunikaci a zdůraznili, že podle judikatury lze za uplatnění slevy z nájmu považovat i oznámení nájemníka, že s ohledem na vady předmětu nájmu bude hradit snížené nájemné. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodu 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky jejich advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé; napadený rozsudek přezkoumal bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Takovou jinou vadou řízení je postiženo i odvolací řízení v dané věci.
V souzené věci je pro závěr o vzniku dluhu dovolatelů (nájemců bytu) na nájemném, významné zjištění, zda uplatnili právo na slevu z nájemného u žalobkyně (pronajímatelky) v souladu s § 698, 699 obč. zák. Soud prvního stupně z výslechu účastníků dovolatelů a jednatele žalobkyně vzal za prokázáno, že dovolatelé slevu řádně a včas uplatnili, odvolací soud aniž by tyto důkazy zopakoval dospěl k závěru, že dovolatelé své tvrzení neprokázali.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 o. s. ř.) a může dokazování opakovat nebo je i doplnit za podmínek uvedených v ustanovení § 213 odst. 2, 3 a 4 o. s. ř.
Ustanovení § 213 odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. ukládá odvolacímu soudu, jak má nakládat s důkazy, které byly již v řízení před soudem prvního stupně provedeny a soud prvního stupně z nich učinil skutková zjištění (dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li zato, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně).
Z obsahu je zřejmé, že soud prvního stupně nařídil (viz č. l. 99, 152 spisu) mj. i důkaz výslechem účastníků (dovolatelů a jednatele žalobkyně), provedl ho (viz č. l. 151, 157, 159 spisu), a právě z těchto důkazů učinil své skutkové zjištění o uplatnění práva na slevu z nájmu. Výslech účastníků je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 131 o. s. ř.) a je třeba jej důsledně odlišovat od tvrzení účastníka, které může učinit nejen ve svých písemných podáních, ale i při svém přednesu u jednání.
Odvolací soud se mohl odchýlit od skutkových zjištění, jež čerpal soud prvního stupně z výpovědí účastníků, jen za podmínek uvedených v § 213 odst. 2 věta za středníkem o. s. ř., tj. za podmínky zopakování těchto provedených důkazů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4479/2010, rozsudek téhož soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2729/2010, uveřejněný pod č. 47/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); odvolací soud však tyto důkazy nezopakoval. Vyšel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by postupoval podle ustanovení § 213 odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. a řízení tak zatížil jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nelze ani pominout, že odvolací soud zamítl žalobu pro neunesení důkazního břemene dovolatelů o uplatnění slevy z nájemného , aniž by však postupoval podle § 118a o. s. ř. Soud prvního stupně rozhodl ve věci na základě zjištěného skutkového stavu (nebyl proto důvod pro řádné poučení u jednání podle § 118a o. s. ř.), měl-li odvolací soud za to, že dovolateli navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci, měl sám u odvolacího jednání přistoupit k poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. Pokud tak neučinil, zatížil řízení vadou (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k níž musel (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) dovolací soud rovněž přihlédnout.
Dovolací soud proto rozsudek podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
V další fázi řízení odvolací soud při respektování pravidel plynoucích z ustanovení § 213 o. s. ř. opětovně posoudí, zda se žalovaným podařilo unést důkazní břemeno, jde-li o uplatnění práva na slevu z nájmu a nepřehlédne, že povinnost platit smluvené nájemné mohla žalovaným vzniknout jen v případě, že byli nájemci předmětného bytu, tedy v případě, že nájemní smlouva obsahovala všechny obligatorní náležitosti (mj. i způsob výpočtu úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo jejich výši) a byla tak uzavřena platně.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. března 2013
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu