26 Cdo 2377/99
Datum rozhodnutí: 21.03.2001
Dotčené předpisy:




26 Cdo 2377/99

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně Městské části P., proti žalovanému J. Č., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 147/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 1998, č. j. 29 Co 356/98-33, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. prosince 1998, č. j. 29 Co 356/98-33, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (soudu prvního stupně) ze dne 7. května 1998, č. j. 11 C 147/97-21, jímž byla žalovanému uložena povinnost vyklidit a vyklizený žalobkyni předat do 15 dnů od právní moci rozsudku "byt číslo 3 druhé kategorie ve druhém podlaží domu čp. 719 v P., který se skládá ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství" (dále jen "předmětný byt", resp. "byt"), a bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a nevyhověl návrhu žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání.

Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že žalovaný zdědil po svém otci jednu ideální polovinu rodinného domu v P. (dále jen "rodinný dům", resp. "dům") a druhou ideální polovinu domu koupil spolu s manželkou kupní smlouvou ze dne 5. srpna 1991, a že v domě (s manželkou) bydlel do doby, než se na počátku roku 1996 odstěhoval ke své matce do předmětného bytu. Na základě uvedeného zjištění dovodily, že žalovanému v době smrti jeho matky, tj. ke dni 6. července 1996, svědčilo "spoluvlastnické právo (podílové i bezpodílové)" k rodinnému domu a za této situace měl neodvozené právo v tomto domě bydlet, a uzavřely, že na něj nemohlo ve smyslu § 706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zákoník"), přejít právo nájmu k předmětnému bytu, neboť v důsledku spoluvlastnického práva k rodinnému domu a možnosti v něm bydlet nebyla splněna podmínka neexistence vlastního bytu, normovaná ustanovením § 706 odst. 1 věty první obč. zákoníku jako jedna ze dvou podmínek, za jejichž současného naplnění dochází ve smyslu tohoto ustanovení k přechodu práva nájmu bytu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Z jeho obsahu vyplývá, že přípustnost dovolání opřel o ustanovení § 239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."), a že v něm uplatnil dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu zpochybnil závěr, že v daném případě nebyla splněna podmínka neexistence vlastního bytu. V této souvislosti především uvedl, že v rodinném domě v době před odstěhováním k matce bydlel s manželkou ve dvou místnostech v podkroví, a jeho strýc, jemuž bylo zřízeno právo doživotního bydlení v domě, obýval přízemí rodinného domu; ze stavebního hlediska však byl dům jedním celkem a nebyly v něm zřízeny dvě bytové jednotky. Poté namítl, že "po odstěhování k matce neměl tedy v nemovitosti žádnou možnost bydlení, neboť dům užíval z důvodu zřízeného věcného břemena jeho strýc a s jeho souhlasem obývala dvě místnosti v podkroví manželka (rozuměj manželka žalovaného) se synem. ... S ohledem na věcné břemeno tedy neměl právní ani faktickou možnost užívání tohoto rodinného domku ... jeho vlastnické právo bylo omezeno právem jiné osoby a on neměl faktickou možnost bydlení ve vlastní nemovitosti". Navíc je přesvědčen, že "splnění podmínky neexistence vlastního bytu ... je nutno vykládat tak, že se jedná o stav v době rozhodování soudu". Navrhl, "aby byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 čj. 11 C 147/97 ze dne 7.5.1998 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze čj. 29 Co 356/98-33 ze dne 15.12.1998 zrušen a věc byla vrácena soudu k dalšímu řízení".

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 15. prosince 1998, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen "o.s.ř.").

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněnou osobou (žalovaným), řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), avšak dospěl k závěru, že není v dané věci přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Nejde - li o případ vad řízení taxativně uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř. - a ty v daném případě nebyly žalovaným v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanoveními § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř.

O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 o.s.ř. v dané věci nejde, neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř.; ostatně žalovaný přípustnost svého dovolání o citované ustanovení opřel, když uvedl, že jeho včasnému návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud nevyhověl přesto, že podle jeho názoru jde o rozhodnutí zásadně právně významné.

Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení tedy je (za splnění v něm uvedených podmínek) závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.



Dovolání je podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázky zásadního významu. Řešení jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání v tomto případě nezakládají. Tvrzení dovolatele o tom, že dům, jehož je spoluvlastníkem, je ze stavebního hlediska jedním celkem, a že věcné břemeno ve prospěch strýce bylo zřízeno k celému domu (nikoli pouze k bytové jednotce v přízemí), je zpochybněním správnosti skutkových zjištění (jde o dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.). Zásadní význam po právní stránce má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam pro rozhodnutí ve věci (na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá - nejde tedy o takovou právní otázku, která pro rozhodnutí ve věci nebyla určující), a přitom současně šlo o zásadně právně významnou otázku z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.

O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. jde obecně tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V napadeném rozhodnutí odvolací soud dovodil, že v daném případě právo nájmu k předmětnému bytu na žalovaného nepřešlo proto, že nebyla naplněna podmínka neexistence vlastního bytu ve smyslu § 706 odst. 1 věty první obč. zákoníku, jestliže žalovaný zdědil po svém otci jednu ideální polovinu rodinného domu a druhou ideální polovinu domu koupil spolu s manželkou kupní smlouvou ze dne 5. srpna 1991, a v domě (s manželkou) bydlel do doby, než se na počátku roku 1996 odstěhoval ke své matce do předmětného bytu.

Zmíněná právní otázka, tedy otázka naplnění podmínky neexistence vlastního bytu ve smyslu § 706 odst. 1 věty první obč. zákoníku, by mohla být otázkou zásadního právního významu z pohledu dovoláním napadeného rozsudku, neboť na jejím řešení je založen závěr týkající se přechodu práva nájmu k předmětnému bytu. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil, jestliže na základě zjištěných skutečností (žalovaný zdědil po svém otci jednu ideální polovinu rodinného domu a druhou ideální polovinu domu koupil spolu s manželkou kupní smlouvou ze dne 5. srpna 1991, a v domě /s manželkou/ bydlel do doby, než se na počátku roku 1996 odstěhoval ke své matce do předmětného bytu) dovodil závěr, že podmínka neexistence vlastního bytu (§ 706 odst. 1 věta první obč. zákoníku) není v daném případě naplněna a že už proto nemohlo právo nájmu k předmětnému bytu na žalovaného ve smyslu citovaného ustanovení přejít.

Již bývalý Nejvyšší soud ČSR ve zprávě ze dne 10. června 1982, Cpj 163/81, uveřejněné pod R 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 19 v sešitě č. 2 z roku 1982 Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR, občanskoprávní část, dovodil, že smrtí uživatele bytu (nejde-li o případ uvedený v ustanovení § 180 odst. 1 /nyní § 707 odst. 1/ obč. zákoníku) zaniká právo osobního užívání bytu jenom tehdy, když nepřechází na jiné osoby (vyjmenované v § 179 odst. 1 /nyní § 706 odst. 1/ obč. zákoníku); ustanovení § 179 odst. 1 /nyní § 706 odst. 1/ obč. zákoníku v tomto směru rozlišuje dvě kategorie osob. Do první řadí mimo jiné děti uživatele, na něž užívací právo přechází, jestliže s uživatelem žily v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Soudní praxe doposud od tohoto závěru odklon nezaznamenala, jak vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 862/96, uveřejněného v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, podle něhož přechod nájmu bytu podle § 706 odst. 1 obč. zákoníku je právním nástupnictvím (sukcesí) svého druhu. Za splnění tam uvedených podmínek právo nájmu smrtí nájemce nezaniká, nýbrž dochází ke změně v jednom z jeho subjektů, namísto dosavadního nájemce vstupuje do nájemního vztahu (určitých práv a povinností) jiná osoba, tímto ustanovením určená. V rozhodnutí ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 393/96, uveřejněném pod č. 54 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, pak Nejvyšší soud České republiky zaujal právní názor, že institut přechodu nájmu je svým charakterem nájmem vnuceným, neboť omezuje pronajímatele - a to ve prospěch taxative určeného okruhu osob, jež odvozovaly své bydlení od práva nájmu zemřelého nájemce - v právu po smrti dosavadního nájemce byt volně pronajmout. Základní podmínkou, která rozhodujícím způsobem vymezuje institut přechodu nájmu, a která musí být na straně těchto osob splněna, je, že nemají vlastní byt. Slovy "mít vlastní byt" zákon postihuje nejen právo bydlení, jehož titulem je vlastnictví bytu (nemovitosti), nýbrž všechny právní důvody, od nichž se odvíjí takové právo na bydlení, jež svým charakterem slouží k trvalému (nikoliv přechodnému) uspokojování bytové potřeby jeho nositele. Jestliže osoba uvedená v citovaném ustanovení má k dispozici některý z těchto titulů bydlení, pak přechodem nájmu v její prospěch nelze spravedlivě pronajímatele omezovat ve volném nájmu bytu. Uvedený závěr Nejvyšší soud České republiky dovodil rovněž v rozsudku ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1653/98, uveřejněném pod č. 20 v sešitě č. 3 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud také dovodil, že spoluvlastník domu, který má právní možnost užívat byt v tomto domě, má vlastní byt. K témuž výkladu zákonem použité terminologie "mít vlastní byt" (§ 706 odst. 1 obč. zákoníku) se Nejvyšší soud přiklonil i v rozsudku ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 883/96, uveřejněném pod č. 98 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, v němž dále uvedl, že způsobilost založit trvalé bydlení je dána objektivními znaky právního titulu zakládajícího právo na bydlení trvalé povahy, nikoli subjektivní vůlí toho, komu svědčí. Také ve svých dalších rozhodnutích se Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 59/96, a ze dne 29. října 1998, sp. zn. 26 Cdo 1961/98, Soudní judikatura 4/1999 a 10/1999, pořadová čísla 34 a 100) stejným způsobem vyslovil k výkladu pojmu "mít vlastní byt" ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zákoníku. V posléze citovaném rozhodnutí pak rovněž dovodil, že podmínka přechodu nájmu podle § 706 odst. 1 obč. zákoníku, spočívající v tom, že osoba zde uvedená nemá vlastní byt, musí být splněna ku dni smrti nájemce (nepostačí, že se tak stane později), a že podmínku "vlastního bytu" splňuje i ten, komu svědčí právo bydlení z titulu spoluvlastnictví.

Zbývá dodat, že bydlel-li žalovaný (spolu s manželkou) v rodinném domě až do počátku roku 1996 i přes existenci práva doživotního užívání domu jeho strýcem, není - a to i s přihlédnutím k citované judikatuře - odkaz na toto právo v době, která je rozhodná pro přechod práva nájmu, tedy v době smrti jeho matky (dne 6. července 1996), způsobilý podmínku neexistence vlastního bytu naplnit; nedostatek podmínky neexistence vlastního bytu tak nelze eliminovat poukazem na právo doživotního užívání domu strýcem žalovaného.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 239 odst. 2 o.s.ř. a proto je podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost), aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace.

Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalovanému právo, nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta první /per analogiam/ o.s.ř.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. března 2001

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková