26 Cdo 2377/2014
Datum rozhodnutí: 13.08.2014
Dotčené předpisy: § 2 písm. e) předpisu č. 107/2006Sb.




26 Cdo 2377/2014


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně D. R. , zastoupené Mgr. Stanislavem Niklem, advokátem se sídlem ve Slatině 201, proti žalované ŠIRMER REALITY s.r.o. , se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Českobratrská 692/15, IČO: 25884671, zastoupené JUDr. Jiřím Rakem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 58/31, o určení neplatnosti zvýšení nájemného z bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 267/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. září 2012, č. j. 71 Co 138/2012-149, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že je neplatné zvýšení nájemného z bytu č. 1, nacházejícího se v domě na ulici O. M. O. (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům ), na částku 5.618,- Kč měsíčně s účinností od 1. ledna 2010 učiněné oznámením žalované ze dne 21. září 2009 (dále též jen posuzované zvýšení nájemného ).
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. srpna 2011, č. j. 61 C 267/2009-89, určil, že maximální možné zvýšení nájemného k bytu ..., počínaje dnem 1. 1. 2010, je 45,02 Kč za m2, tj. 5.056,20 Kč měsíčně ; současně rozhodl o nákladech řízení státu a o povinnosti žalované zaplatit tam uvedený soudní poplatek.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. září 2012, č. j. 71 Co 138/2012-149, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že zvýšení nájemného dle oznámení o jednostranném zvýšení nájemného ze dne 21.9.2009 je neplatné ; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů.
Z provedených důkazů zjistil shodně se soudem prvního stupně následující skutkový stav. Žalovaná je současnou vlastnicí předmětného domu. Předmětný byt byl žalobkyni původně přidělen mimo pořadník podle § 19 písm. a/ alinea bb/ tehdy účinného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, a to poté, co se příslušnému národnímu výboru zavázala, že ho na vlastní náklady opraví, aby byl způsobilý k bydlení. Následně žalobkyně jako nájemkyně a Státní podnik bytového hospodářství Moravská Ostrava a Přívoz (právní předchůdce žalované) jako pronajímatel uzavřeli dne 21. května 1992 smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou (dále jen Nájemní smlouva ). Jelikož žalobkyně skutečně na vlastní náklady opravila byt tak, že ho z nevyhovujícího stavu uzpůsobila k bydlení, postupem podle § 17 odst. 2 vyhlášky č. 60/1964 Sb., ve znění účinném ke dni uzavření Nájemní smlouvy (dále jen vyhláška č. 60/1964 Sb. ), jí bylo stanoveno nájemné v částce 134,- Kč měsíčně, tj. v částce odpovídající výši nájemného z bytu IV. kategorie. Oznámením ze dne 30. prosince 2006 žalovaná zvýšila žalobkyni nájemné z bytu s účinností od 1. ledna 2007 na částku 1.489,- Kč měsíčně, přičemž při výpočtu přírůstku nájemného vycházela mimo jiné z toho, že předmětný byt je bytem se sníženou kvalitou ve smyslu § 2 písm. e/ zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu (dále jen zákon č. 107/2006 Sb. ). Následně však oznámením ze dne 21. září 2009 (dále též jen Oznámení ) zvýšila žalobkyni nájemné z bytu s účinností od 1. ledna 2010 na částku 5.618,- Kč měsíčně s konstatováním, že předmětný byt je bytem s kvalitou standard , a tedy nikoli bytem se sníženou kvalitou.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně především dovodil, že při zvýšení nájemného Oznámením postupovala žalovaná v souladu se zákonem č. 107/2006 Sb., jestliže při výpočtu přírůstku nájemného nezohlednila investice žalobkyně do předmětného bytu. V této souvislosti zdůraznil, že na rozdíl od vyhlášky č. 60/1964 Sb., podle níž bylo stanoveno výchozí nájemné z bytu, uvedený zákon nezná kategorizaci bytů, nýbrž pro účely jednostranného zvyšování nájemného rozlišuje pouze mezi byty se sníženou kvalitou a byty ostatními ( standardními ); byt se sníženou kvalitou pak definuje jako byt bez ústředního vytápění a s částečným nebo společným základním příslušenstvím, nebo byt bez ústředního vytápění a bez základního příslušenství, anebo byt s ústředním vytápěním bez základního příslušenství (§ 2 písm. e/ zákona č. 107/2006 Sb.). V této souvislosti uvedl, že pro byty se sníženou kvalitou sice stanoví pomalejší tempo zvyšování nájemného, avšak v souzené věci o takový byt nejde (podle zjištěného skutkového stavu byl předmětný byt v době zvyšování nájemného vybaven ústředním vytápěním /vybudovaným v roce 1995/ a úplným základním příslušenstvím /koupelnou a splachovacím záchodem/); přitom zákon č. 107/2006 Sb. nepočítá při zvyšování nájemného se zvýhodněním nájemce, který pronajatý byt vlastními náklady zhodnotil. Ostatně takové zvýhodnění nepředpokládala ani předchozí regulace nájemného obsažená ve vyhlášce č. 176/1993 Sb. (která nahradila dřívější vyhlášku č. 60/1964 Sb.), neboť již od 1. ledna 1992 bylo upraveno právo nájemce žádat vypořádání investic do pronajaté věci (§ 667 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. dále jen obč. zák. po novele ). Za této situace rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určovací žalobu zamítl; dodal, že tím zároveň zhojil vadu řízení před soudem prvního stupně, který svým rozhodnutím vybočil z mezí žalobního návrhu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen o.s.ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání předně zdůraznila, že v projednávaném případě je nesporné, že v Nájemní smlouvě bylo vychozí nájemné stanoveno pro byt IV. kategorie v intencích § 17 vyhlášky č. 60/1964 Sb. Namítla, že byl-li takto, tj. zařazením bytu do příslušné kategorie, sjednán způsob určení nájmu , lze dovozovat, že právní režim předchozí dohody ... si smlouva o nájmu, resp. způsob stanovení výše nájmu nese i do budoucna a má být tudíž zachována právní kontinuita, a to když ne ustanovením následného předpisu, pak lze zcela určitě text citované smlouvy o nájmu brát co do základu jako transformaci na smluvní ustanovení, na které nedopadají následné právní předpisy co do negativního vymezení jejich působnosti . Měla za to, že byly-li v době uzavření Nájemní smlouvy splněny podmínky stanovení ceny nájmu, byť v regulované podobě, a následně tyto podmínky byly změněny, a je jedno, ať už to bylo z důvodu zjevného záměru nebo nedbalostí zákonodárce , nelze tyto změny vyhodnotit k její tíži tak, aby devalvovaly podmínky, za kterých bylo dříve stanoveno nájemné . Podle jejího mínění je proto v souzené věci namístě vycházet z premisy smluvního stanovení způsobu určení nájmu . Pak se ovšem postup zvyšování nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb. v posuzovaném případě neuplatní, neboť účastníci Nájemní smlouvy se na změně nájemného dohodli jinak ve smyslu § 3 odst. 2 citovaného zákona (zde odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 4677/2009). Dodala, že i kdyby tomu tak nebylo, v režimu zákona č. 107/2006 Sb. jí mohlo být zvyšováno nájemné pouze v rozsahu a intencích bytu se sníženou kvalitou ..., který je povahově nejbližší původní dohodě o stanovení ceny nájmu . Odvolacímu soudu rovněž vytkla, že se nezabýval její námitkou rozporu s dobrými mravy , třebaže v řízení bylo prokázáno, že postup, který žalovaná zvolila při posuzovaném zvýšení nájemného, byl postupem novým, kdy až do roku 2009 ... respektovala zařazení bytu do kategorie pro výpočet sníženého nájemného, tedy respektovala původní ustanovení Nájemní smlouvy o jeho zařazení do kategorie snížené kvality . Vyjádřila přesvědčení, že napadeným rozhodnutím odvolací soud též porušil čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným rozhodnutím, pokoušela se vyvracet správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 7. září 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas (k doplňku dovolání označenému jako Sdělení ke kauze sp. zn. 61 C 267/2009 ze dne 2. června 2014 však nepřihlížel, neboť byl podán až dne 4. června 2014, tj. po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty k podání dovolání), osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Dovolatelka sice odkázala rovněž na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., avšak s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) zastává dovolací soud názor, že tam uvedené vady nijak obsahově nekonkretizovala. Její dovolací námitky jsou ve skutečnosti podřaditelné pouze pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Při posuzování dovolacích námitek podřazených pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
V rozsudku ze dne 12. října 2011, sp. zn. 26 Cdo 4677/2009, uveřejněném pod č. 77/ 2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen uveřejněné rozhodnutí ), tj. v rozhodnutí, na něž jde-li o tvrzenou dohodu týkající se způsobu zvyšování nájemného z bytu dovolatelka odkázala v dovolání, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že sjednají-li si účastníci smlouvy o nájmu bytu způsob zvyšování nájemného (například tak, že nájemné se každoročně zvýší o míru inflace vyhlášenou Českým statistickým úřadem), pak se na změně nájemného dohodli jinak (§ 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb.), a postup o jednostranném zvyšování nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb. se neuplatní. V posuzovaném případě však o takovou situaci evidentně nejde, neboť smluvní strany Nájemní smlouvy si nesjednaly způsob zvyšování nájemného z předmětného bytu. Ostatně v době uzavření Nájemní smlouvy se na způsobu zvyšování nájemného ani dohodnout nemohly. V té době totiž výši nájemného (tehdejší úhrady za užívání bytu) upravovala vyhláška č. 60/1964 Sb., od níž se smluvní strany nemohly odklonit, neboť její ustanovení měla zásadně donucující (kogentní) povahu (za této situace nelze vycházet z jakési premisy smluvního stanovení způsobu určení nájmu , jak to vyjádřila dovolatelka). Jedinou možností změny úhrady za užívání bytu tehdy byla změna skutečností rozhodných pro výpočet úhrady nebo změna vyhlášky samé (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1114 s. /dále jen Komentář /, str. 2010). Protože způsob zvyšování nájemného si účastnice nedohodly ani později za trvání nájemního poměru (v době, kdy jim v tom již nebránila kogentní právní úprava), nelze v poměrech souzené věci uvažovat o tom, že žalovaná (pronajímatelka) nebyla oprávněna zvyšovat dovolatelce nájemné z předmětného bytu postupem podle zákona č. 107/2006 Sb. proto, že jí v tom překážela odchylná smluvní pravidla zvyšování nájemného (tj. jiná dohoda ve smyslu § 3 odst. 2 citovaného zákona).
Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního názoru, že předmětný byt není bytem se sníženou kvalitou, tedy vyjádřeno jinak nelze ho (přímo) podřadit pod definici takového bytu obsaženou v § 2 písm. e/ zákona č. 107/2006 Sb. Za takové zpochybnění nelze pokládat ani dovolatelčin názor, že v režimu uvedeného zákona jí mohlo být zvyšováno nájemné pouze v rozsahu a intencích bytu se sníženou kvalitou ; zde totiž pouze uvedla, že tento režim zvyšování nájemného je povahově nejbližší původní dohodě o stanovení ceny nájmu . Dovolatelka si tedy byla nepochybně vědoma toho, že na nájem předmětného bytu přímo nedopadá privilegovaný režim zvyšování nájemného pro byty se sníženou kvalitou, avšak měla za to, že tento režim měl být v jejím případě aplikován analogicky, neboť to nejlépe odpovídá způsobu, jakým byla stanovena výchozí výše nájemného z bytu. Dovolací soud se proto zabýval otázkou, zda režim jednostranného zvyšování nájemného pro byty se sníženou kvalitou (ve smyslu § 2 písm. e/ zákona č. 107/2006 Sb.) lze analogicky aplikovat na nájemní byt standardní kvality, bylo-li u něj výchozí nájemné stanoveno postupem podle § 17 odst. 2 vyhlášky č. 60/1964 Sb.
Podle § 17 odst. 2 vyhlášky č. 60/1964 Sb. zřídí-li nájemce se souhlasem pronajímatele vlastním nákladem byt z prostor sloužících jiným účelům než k bydlení nebo z prostor nezpůsobilých k bydlení, nesmí nájemné přesáhnout nejvýše přípustné nájemné stanovené pro byty IV. kategorie. Přitom byty IV. kategorie byly byty bez ústředního (dálkového) vytápění a bez základního příslušenství, jímž se rozuměla koupelna, popřípadě koupelnový nebo sprchovací kout a splachovací záchod (srov. § 4 vyhlášky č. 60/1964 Sb.).
Z citované právní úpravy vyplývá, že pro účely stanovení nájemného bylo pohlíženo na byt, který nájemce se souhlasem pronajímatele zřídil vlastním nákladem z prostor nezpůsobilých k bydlení, jako na byt IV. kategorie, a to bez ohledu na jeho skutečnou (aktuální) vybavenost (kvalitu). Ustanovení § 17 odst. 2 vyhlášky č. 60/1964 Sb. mělo zabránit tomu, aby pronajímatel těžil z investice nájemce, na níž se nijak nepodílel a jíž nájemce zvýšil užitnou hodnotu bytu tak, že pro účely stanovení nájemného by musel být zařazen do kvalitativně vyšší kategorie, než do jaké náležel před provedeným zhodnocením. Nebýt tudíž citovaného ustanovení, muselo by být nájemci vyměřeno vyšší nájemné než z bytu IV. kategorie. Tato právní úprava alespoň tímto způsobem chránila investice nájemce do bytu (uskutečněné se souhlasem tehdejší organizace viz § 165 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. /dále jen obč. zák. před novelou /) v době, kdy neexistovala právní úprava jejich vypořádání a kdy výše úhrady za užívání bytu (nájemného) nebyla svěřena dohodě smluvních stran, nýbrž určovala se způsobem stanoveným (kogentním) právním předpisem (viz § 168 odst. 3 obč. zák. před novelou). Na obdobných východiscích stavěla také následná právní úprava obsažená ve vyhlášce č. 176/1993 Sb., která ovšem dopadala na užší okruh nájemních vztahů a od předchozí vyhlášky se lišila také tím, že nestanovila nájemné, ale jeho maximální výši; konkrétní výši nebo způsob výpočtu musela obsahovat nájemní smlouva (srov. opět Komentář, str. 2010). Rovněž citovaná vyhláška v oblasti své působnosti chránila tudíž investice nájemce do pronajatého bytu regulací nájemného (viz § 12 této vyhlášky). Naproti tomu mimo dosah její působnosti, tj. zejména u nájemních vztahů sjednaných po 1. červenci 1993 (srov. § 2 odst. 2 písm. b/ ve spojení s § 18 odst. 1 vyhlášky č. 176/1993 Sb.), se již nájemné určovalo v zásadě ničím nelimitovanou dohodou smluvních stran, které si mohly sjednat rovněž způsob zvyšování nájemného (k tomu viz odůvodnění uveřejněného rozhodnutí). V těchto případech tak investice nájemce do bytu nedeterminovaly výši nájemného, nýbrž měly být nájemci vypořádány způsobem tehdy již upraveným v ustanovení § 667 obč. zák. po novele. Po určitou dobu tak souběžně platily dva protichůdné režimy stanovování nájemného z bytu. Přirozeným důsledkem tohoto stavu byly cenové deformace v oblasti nájemního bydlení. Po dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy (viz nález Ústavního soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05), reagoval na popsanou situaci zákonodárce přijetím zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu. Cílem tohoto zákona bylo narovnat dlouhodobé, zejména právě cenové deformace v oblasti nájemního bydlení, a především vytvořit v průběhu relativně krátkého období podmínky pro následné využití smluvního principu v oblasti sjednávání nájemného a jeho změn. Dosažení těchto cílů mělo být realizováno dočasným znovuzavedením regulace ve formě jednostranného zvyšování nájemného v případě, kdy nájemné nebude sjednáno dohodou pronajímatele a nájemce (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 107/2006 Sb. /dále jen Důvodová zpráva /, obecnou část, bod 1.2.; Důvodová zpráva je dostupná např. v ASPI pod identifikačním číslem /ASPI ID/ LIT25715CZ). Pro účely jednostranného zvyšování nájemného v režimu citovaného zákona byla stanovena cílová hodnota měsíčního nájemného, která vyjadřovala úroveň nájemného, jíž může být během období časové působnosti dotčeného zákona dosaženo prostřednictvím mechanismu jednostranného zvyšování nájemného (srov. § 2 písm. c/ zákona č. 107/2006 Sb.). Přitom u bytů se sníženou kvalitou byla oproti ostatním bytům stanovena nižší cílová hodnota nájemného tak, aby toto cílové nájemné odráželo právě nižší kvalitu bytu (srov. opět Důvodovou zprávu, zvláštní část, výklad k § 2). Definice bytů se sníženou kvalitou pak v podstatě pokrývala byty III. a IV. kategorie, jak byly vymezeny dřívějšími vyhláškami č. 60/1964 a 176/1993 Sb.
S přihlédnutím k uvedenému lze konstatovat, že dvojí režim (tempo) zvyšování nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb. zákonodárce záměrně vybudoval pouze na kriteriu skutečné (aktuální) vybavenosti (kvality) bytu. Tento závěr nejen odpovídá jednoznačnému znění citovaného zákona, nýbrž koresponduje též s účelem (cílem) tohoto zákona. Zatímco vyhlášky č. 60/1964 a 176/1993 Sb., včetně tam obsažené úpravy ochrany investic nájemce do bytu promítající se do výše nájemného, byly nástrojem regulace nájemného, měl zákon č. 107/2006 Sb. za úkol sblížit zejména úroveň nájemného, které podléhalo dřívější regulaci, s cenovou hladinou, která se utvářela na trhu s byty s neregulovaným (tržním) nájemným. Přitom investice nájemce do bytu se již zpravidla vypořádávaly jiným způsobem (podle § 667 obč. zák. po novele), aniž se promítly (či snad vůbec promítnout mohly) do sjednaného nájemného. Vzhledem k tomu tedy režim jednostranného zvyšování nájemného pro byty se sníženou kvalitou ve smyslu § 2 písm. e/ zákona č. 107/2006 Sb. nelze analogicky aplikovat na jiné (v té době již standardní) byty i přes to, že výchozí nájemné z nich bylo stanoveno postupem podle § 17 odst. 2 vyhlášky č. 60/1964 Sb. Odvolací soud tudíž nepochybil, jestliže dovodil, že při posuzovaném zvýšení nájemného postupovala žalovaná v souladu se zákonem č. 107/2006 Sb., nepohlížela-li na předmětný byt jako na byt se sníženou kvalitou ve smyslu § 2 písm. e/ tohoto zákona.
Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytkla, že se nezabýval její námitkou rozporu s dobrými mravy . Odvolací soud se skutečně nezabýval otázkou, zda Oznámení není právním úkonem, který se příčí dobrým mravům (ve smyslu § 39 obč. zák. po novele). Dovolací soud však dospěl k závěru, že absenci tohoto posouzení mu nelze úspěšně vytýkat, neboť dovolatelka v nalézacím řízení existenci příslušných právně významných okolností ani netvrdila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/99, uveřejněný pod č. 152 v sešitě č. 21 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). Takovou okolností nemůže být ani to, že dřívějším oznámením žalovaná zvýšila dovolatelce nájemné z bytu jako z bytu se sníženou kvalitou. Uvedená okolnost totiž o rozporu Oznámení s dobrými mravy nic nevypovídá; s přihlédnutím k tomu, že předmětný byt nebyl bytem se sníženou kvalitou, svědčí pouze o tom, že dřívějším oznámením jí žalovaná zvýšila nájemné v menším rozsahu, než jí to umožňovala zákonná právní úprava (což mohlo být dovolatelce jedině ku prospěchu).
Konečně jde-li o dovolací námitku, že napadeným rozhodnutím odvolací soud také porušil čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dovolací soud zdůrazňuje, že podle ustálené judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 1160/2000) uplatnění dovolacího důvodu předpokládá, že dovolatel především uvede příslušná dovolací tvrzení a zároveň je slovně nebo odkazem na příslušné ustanovení občanského soudního řádu podřadí některému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 241a o.s.ř., aby z obsahového hlediska nebylo pochyb o tom, o jaký dovolací důvod jde. V daném případě je zmíněná dovolací námitka formulována natolik obecně a současně neurčitě, že z ní nelze ani dovozovat, který konkrétní dovolací důvod jí dovolatelka uplatnila. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se mohl uvedenou námitkou blíže zabývat.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo proti dovolatelce, jejíž dovolání bylo zamítnuto. Náklady, které žalované vznikly v souvislosti s písemným advokátním vyjádřením k dovolání, nebyly (s přihlédnutím k obsahu vyjádření) posouzeny jako potřebné pro účelné uplatnění nebo bránění práva proti dovolatelce. V uvedených souvislostech totiž nelze přehlédnout naprostou stručnost vyjádření a ani to, že žalovaná dostatečně nereagovala na vznesené dovolací námitky a jejich správnost alespoň z části zpochybňovala rovněž uplatňováním nových skutečností (skutkových novot).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. srpna 2014
JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu