26 Cdo 2377/2004
Datum rozhodnutí: 20.12.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 2377/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) M. M. a b) H. M., zastoupených advokátem, proti žalovanému Ing. T. H., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 159/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2003, č.j. 14 Co 446/2003-56, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 3. 2003, č.j. 11 C 159/2002-29, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu 1+1 s příslušenstvím, ve 2. patře domu č.p. 242 v P., Č. 24 (dále předmětný byt nebo byt a předmětný dům ), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědi lhůty, uložil žalovanému byt vyklidit po uplynutí výpovědní lhůty do patnácti dnů od zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 23. 10. 2003, č.j. 14 Co 446/2003-56, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že dle zápisu v katastru nemovitostí je ideální polovina předmětného domu ve společném jmění žalobců a druhá ideální polovina ve vlastnictví žalobce, že dne 8. 11. 1995 byla mezi žalobci (jako pronajímateli) a žalobcem (jako nájemcem) uzavřena smlouva o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou (dále smlouva ze dne 8. 11. 1995 ), která obsahovala ujednání o výši nájemného v částce 3.900,- Kč měsíčně, že dle evidenčního listu ze dne 3. 11. 1995 byla výše nájemného stanovena částkou 600,- Kč měsíčně, že dne 15. 2. 1998 byla mezi žalobci a žalovaným uzavřena další nájemní smlouva (dále smlouva ze dne 15. 2. 1998 ), antidatovaná dnem 3. 11. 1995, a to na dobu určitou (do 31. 12. 1998), s možností opakovaného prodloužení, v níž dohodnutá výše měsíčního nájemného činila 600,- Kč a výše záloh na služby 85,- Kč měsíčně, že žalobci požadovali po žalovaném nájemné ve výši 600,- Kč měsíčně, později vyšší, nikdy však nedosahující částky 3.900,-Kč, že žalovaný zaplatil žalobcům za období od listopadu 1998 do března 2001 na nájemném celkem částku 42.211,- Kč a na úhradách za služby částku 3.439,- Kč, a že od dubna 2001 do listopadu 2002 (tj. za dvacet měsíců) nezaplatil žalobcům žádné nájemné ani zálohy na služby. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žalovaný neprokázal svoje tvrzení, že do konce roku 1999 platil žalobcům částku 2.200,- Kč měsíčně, tj. že celkem zaplatil částku 105.000,- Kč, takže při sjednané výši nájemného 600,- Kč měsíčně do podání žaloby (prosinec 2002) ničeho žalobcům nedluží; v této souvislosti konstatoval, že žalovaný nevznesl námitku započtení tvrzené částky na dlužné nájemné, takže nezanikla jeho povinnost platit od roku 2000 nájemné. Odvolací soud dospěl stejně jako soud prvního stupně k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč.zák. je naplněn, neboť žalovaný nezaplatil nájemné (úhradu za služby) za dobu delší než tři měsíce. Dovodil dále, že při neplatnosti smlouvy ze dne 15. 2. 1998 (pro nedostatek svobodné vůle žalovaného, což učinili účastníci nesporným), nemohla být písemná smlouva ze dne 8. 11. 1995 ohledně dohodnuté výše nájemného 3.990,- Kč (při tehdy možném tzv. neregulovaném nájemném) změněna ústní dohodou smluvních stran, podle níž by nájemné činilo 600,-Kč měsíčně. Pokud však žalobci požadovali po žalovaném měsíční nájemné v nižší částce než 3.990,- Kč, a při výpočtu dlužného nájemného toliko 600,- Kč měsíčně, je tím spíše výpovědní důvod dán, neboť při sjednaném nájemném 3.990,- Kč měsíčně by byla výše dluhu mnohonásobně vyšší. Odvolací soud shledal správným i posouzení věci z hlediska § 3 odst. 1 obč.zák. soudem prvního stupně a přisvědčil jeho závěru, že v dané věci nejde o případ, kdy by výkon práva žalobců byl v rozporu s dobrými mravy; poukázal přitom na to, že žalovaný měl i po podání žaloby možnost dlužnou částku uhradit, avšak neučinil tak, ačkoliv měl podle svého tvrzení dostatek finančních prostředků.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (nezastoupen advokátem) dovolání, které posléze doplnil prostřednictvím advokáta. V dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, a že se proto neztotožňuje s právním posouzením, že hrubě porušil své povinnosti vyplývající z nájmu bytu. V této souvislosti poukazuje na to, že smlouva ze dne 8. 11. 1995 jej zavazuje platit nájemné 3.990,- Kč měsíčně, že dle výpovědi žalobce bylo v evidenčním listě ze dne 3. 11. 1995 (podepsaném 5 dnů před touto smlouvou) dohodnuto nájemné ve výši 600,- Kč měsíčně, že soud přes tyto nesrovnalosti tvrdí, že nájemné bylo stanoveno ve výši 600,- Kč a ne jak tvrdí žalobce ve výši 2.000,- Kč měsíčně . Odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýká, že se nevyrovnal se skutečností , že účastníci podepsali smlouvu na dobu určitou, v níž je výše nájemného stanovena částkou 685,- Kč, že tato smlouva, byť byla oběma stranami uznána za neplatnou, prokazuje tvrzení žalovaného, že žalobce požadoval platbu nájemného v rozporu se smluvním ujednáním, resp. vyvíjel snahu inkasovat nájem vyšší, než stanovený písemnou formou . Dovolatel má za to, že obecné soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost všem rozporům ve výpovědích účastníků, dostatečně se nevypořádaly s problematikou platnosti nájemní smlouvy co se týče hodnověrnosti výše ceny nájemného ve smyslu § 39, 43 a násl. o.z. , a že jejich závěr svědčí jednostranně ve prospěch žalobce, aniž by objektivita rozhodnutí byla podložena jednoznačnými důkazy . Závěrem namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nedostatečném zjištění všech skutečností a nesprávném právním posouzení věci, čímž došlo k porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 23. října 2003, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb., (dále opět jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

V projednávané věci dovolatel neoznačuje právní otázku, která by měla činit rozhodnutí po právní stránce zásadně významným. Jak je patrno z obsahu dovolání, je jeho nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu o naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč.zák. především založen na skutkových námitkách týkajících se výše sjednaného nájemného z předmětného bytu, což se projevuje i v tom, že výslovně uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dovolatel tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Ostatně dovolatel sice zpochybňuje hodnověrnost výše ceny nájemného (tedy skutková zjištění, z nichž vycházel odvolací soud) a tím i platnost nájemní smlouvy, sám však uvádí, že platná nájemní smlouva ze dne 8. 11. 1995 ho zavazovala platit 3.990,- Kč měsíčně, a že nájemní smlouva opatřená datem 15. 2. 1998, v níž bylo dohodnuto nájemné v jiné výši (v částce 600,- Kč měsíčně), byla stranami prohlášena za neplatnou .

Pokud pak dovolatel z postupu soudu při hodnocení důkazů dovozuje existenci tzv. jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), je třeba uvést, že k takovéto vadě, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; sama o sobě však takováto vada, i kdyby byla dána, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá.

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobcům nevznikly v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měli právo vůči žalovanému.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. prosince 2005

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu