26 Cdo 2366/2003
Datum rozhodnutí: 24.02.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 2366/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně V. P., zastoupené advokátem, proti žalované K. M., zastoupené obecným zmocněncem Mgr. M. Š., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 77/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2003, č. j. 14 Co 85/2003-66, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. března 2003, č. j. 14 Co 85/2003-66, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (soudu prvního stupně) ze dne 22. dubna 2002, č. j. 7 C 77/2001-38, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku byt č. 6, sestávající ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství (dále jen předmětný byt , resp. byt ), v 2. podlaží domu č. p. 866 v P. B., ulice Z. č. 3 (dále jen předmětný dům , resp. dům ), a rozhodl o nákladech řízení účastnic. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.

Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že žalobkyně je vlastnicí předmětného domu, že po smrti babičky žalované H. B., zemřelé dne 17. listopadu 2000, potřeboval dědeček žalované F. B. (nájemce předmětného bytu) pomoc v domácnosti, že žalovaná se v listopadu 2000 přestěhovala (se svými osobními věcmi) k dědečkovi do předmětného bytu, že dědečkovi v domácnosti vypomáhala, a že její soužití s dědečkem trvalo i ke dni jeho úmrtí (ke dni 21. února 2001). Dále zjistily, že dědeček žalované trpěl závažným onemocněním, že jeho úplné vyléčení nepřipadalo v úvahu, že v souvislosti se svým onemocněním byl opakovaně (celkem 7x) hospitalizován naposledy od 15. února 2001 do 21. února 2001, kdy zemřel. Na tomto skutkovém základě odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dovodil, že na žalovanou přešlo právo nájmu bytu ve smyslu § 706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném ke dni úmrtí F. B. (dále jen obč. zák. ), neboť vedle předpokladu neexistence vlastního bytu splňovala i další předpoklad normovaný citovaným ustanovením pro účely přechodu nájmu bytu, totiž předpoklad žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti . Jde-li o posléze uvedený předpoklad, uvedl, že u osob podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák. se podle ustálené judikatury nevyžaduje existence spotřebního společenství mezi takovouto osobou a nájemcem bytu; vždy však musí jít o trvalé soužití této osoby s nájemcem bytu. Přitom trvalost soužití je podle odvolacího soudu dána tehdy, jsou-li tu objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o souhlasném úmyslu nájemce bytu a této osoby žít v trvalém životním společenství, tedy nikoliv jen po přechodnou dobu. Poté odvolací soud uzavřel, že za této situace není žaloba na vyklizení bytu důvodná.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ), a uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání především namítla, že ačkoliv důkazní břemeno ohledně naplněnosti obou předpokladů normovaných ustanovením § 706 odst. 1 věty první obč. zák. spočívá na žalované, soudy obou stupňů fakticky nutily žalobkyni, aby prokázala, že žalovaná ve společné domácnosti s dědečkem nežila. Dále uvedla, že odvolací soud sice dovodil naplněnost předpokladu žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti, avšak uvedený závěr nijak neodůvodnil. Žalobkyně je rovněž přesvědčena, že na existenci trvalého soužití nájemce bytu a osoby uvedené v § 706 odst. 1 větě první obč. zák. nelze usoudit za situace, kdy, jako v projednávané věci, je takovéto osobě známo, že nájemce v časově krátkém horizontu nevyhnutelně zemře. Má rovněž zato, že při vědomí této skutečnosti se žalovaná do předmětného bytu nastěhovala v úmyslu zajistit si cenově dostupné bydlení. Navíc poté, co se po smrti babičky do bytu nastěhovala, trávil její dědeček převážnou část doby v nemocnici, žalovaná v bytě bydlela se svým přítelem, byt nijak nezařizovala a ani nepřispívala dědečkovi na nájemné. Podle žalobkyně fakticky pouze čekala na smrt svého předka, aby mohla za využití ust. § 706 o.z. získat právo nájmu k předmětnému bytu , což je v rozporu s dobrými mravy. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a že má formální i obsahové znaky uvedené v ustanovení § 241a o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho první rozhodnutí ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž dovolatelka přípustnost svého dovolání opřela) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

V projednávané věci použila dovolatelka vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojí proti skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly), resp. také dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatelka zpochybňuje rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Přitom k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti), jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezakládají.

Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno (rovněž) na právním závěru, že předpoklad žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti byl v daném případě naplněn přesto, že žalovaná zajisté věděla o vážném zdravotním stavu dědečka. Žalobkyně uvedený právní závěr v dovolání napadla. Z pohledu dovoláním napadeného rozsudku by proto mohlo jít o otázku zásadního právního významu. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.

Soudní praxe se ustálila v názoru, že institut přechodu nájmu je svým charakterem nájmem vnuceným, neboť omezuje pronajímatele a to ve prospěch taxative určeného okruhu osob, jež odvozovaly své bydlení od práva nájmu zemřelého nájemce v právu po smrti dosavadního nájemce byt volně pronajmout (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 393/96, uveřejněné pod č. 54 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Z konstantní judikatury (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod pořadovým číslem 34, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 30. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1826/96, 14. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 71/99, 15. listopadu 2000, sp. zn. 26 Cdo 719/99, 16. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000 a 14. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 557/99) také vyplývá, že i když u osob uvedených v § 706 odst. 1 větě první obč. zák. (§ 179 odst. 1 větě první občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 1991) se k přechodu práva nájmu bytu (práva osobního užívání bytu) nevyžaduje z hlediska naplnění předpokladu společné domácnosti podmínka spotřebního společenství, vyplývající jinak z ustanovení § 115 obč. zák., je třeba, aby jejich soužití v bytě s nájemcem mělo charakter trvalosti. Soužití se považuje za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti, svědčící o souhlasné vůli nájemce bytu a osoby žijící s ním v jeho bytě, žít v trvalém životním společenství. Nestačí tedy, aby taková osoba nájemce jen občas navštěvovala, poskytovala mu přechodnou nebo příležitostnou pomoc v domácnosti, nebo aby dokonce byla v nájemcově bytě pouze hlášena k trvalému pobytu (srov. R 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe do současné doby nezaznamenala odklon, a dále kupříkladu Občanský zákoník - Komentář, 2. vydání 1994, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 1994, strana 501 - 502). Byť doba soužití nájemce a osob vyjmenovaných v § 706 odst. 1 větě první obč. zák., předcházející nájemcově smrti, není co do délky v zákoně stanovena, musí jít o dobu natolik dlouhou, aby bylo možno se zřetelem k dalším rozhodným okolnostem konkrétního případu učinit závěr, že mělo jít o příslušnost (trvalé povahy) ke společné domácnosti nájemce. Závěru, že byla naplněna podmínka existence společného soužití ve společné domácnosti mezi nájemcem a osobou uvedenou v § 706 odst. 1 větě první obč. zák., není na překážku skutečnost, že nájemce zemřel v nemocnici či jiném léčebném zařízení po předcházející hospitalizaci; toto soužití však muselo vzniknout ještě před hospitalizací (srov. rozhodnutí ze dne 20. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000, uveřejněné pod č. 44 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).

Při posuzování otázky naplněnosti předpokladu existence společného soužití ve společné domácnosti mezi nájemcem a žalovanou vyšel odvolací soud stejně jako soud prvního stupně ze skutkových zjištění, že žalovaná se v listopadu 2000 přestěhovala (se svými osobními věcmi) k dědečkovi do předmětného bytu, že dědečkovi v domácnosti vypomáhala, že její soužití s ním trvalo i ke dni jeho úmrtí, že dědeček trpěl závažným onemocněním, že jeho úplné vyléčení nepřipadalo v úvahu, že v souvislosti se svým onemocněním byl opakovaně (celkem 7x) hospitalizován naposledy od 15. února 2001 do 21. února 2001, kdy zemřel, a že při zhoršení zdravotního stravu jej žalovaná vozila do nemocnice a tam jej navštěvovala. Jestliže na základě uvedených skutkových zjištění (jejich správnost jak již bylo vysvětleno nelze v daném případě podrobit dovolacímu přezkumu) odvolací soud dovodil, že v daném případě byl, a to i přes nepříznivou prognózu ohledně zdravotního stavu nájemce, naplněn předpoklad žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti , tj. podmínka existence trvalého společného soužití nájemce a žalované ve společné domácnosti, a mimo jiné na tomto základě uzavřel, že na žalovanou smrtí nájemce přešlo právo nájmu předmětného bytu, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.

Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalované nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. února 2004



JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu