26 Cdo 2358/2003
Datum rozhodnutí: 08.01.2004
Dotčené předpisy: § 711 odst. 1 písm. d) předpisu č. 40/1964Sb., § 3 odst. 1 písm. d) předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 2358/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) P. A., a 2) I. A., zastoupeným advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaných M. Ch., toho času neznámého pobytu, zastoupeného opatrovnicí L. B., vyšší soudní úřednicí Obvodního soudu pro Prahu 6, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 65/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2003, č. j. 18 Co 150/2003-213, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaní a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 20. dubna 2000, č. j. 18 C 84/98-103, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu bytu 1+3 s příslušenstvím, č. 17, I. kategorie v 5. patře domu č. p. 1172 v P. (dále jen předmětný byt , resp. byt ), určil, že nájemní poměr skončí posledním dnem měsíce, v němž nabude právní moci toto rozhodnutí , žalovaným uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty a zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Předchozí (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. června 1999, č. j. 18 C 84/98-68, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 30. listopadu 1999, č. j. 16 Co 423/99-86, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 1. listopadu 2000, č. j. 19 Co 431/2000-122, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé a změnil jej ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně jen tak, že spolu se žalovanými je povinen zaplatit společně náklady řízení i vedlejší účastník ; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a vedlejšího účastníka na straně žalovaných a nevyhověl návrhu žalovaných na vyslovení přípustnosti dovolání.

K dovolání žalovaných Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 13. května 2002, č. j. 26 Cdo 1004/2001-157, zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Nejvyšší soud shledal správným závěr o naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen obč. zák. ), avšak dovodil, že právní posouzení věci je neúplné a tudíž nesprávné, pokud soudy věc neposoudily podle § 3 odst. 1 obč. zák., byť v řízení byly tvrzeny a dokonce prokázány okolnosti, které mohou mít význam při posouzení věci podle citovaného ustanovení.

Následně soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. ledna 2003, č. j. 18 C 65/2002-194, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků, vedlejšího účastníka na straně žalovaných a státu.

Z provedených důkazů vzal především za zjištěno, že již na počátku roku 1997 se žalovaná v důsledku problémů v manželství přestěhovala z předmětného bytu do bytu v Bělé pod Bezdězem, že žalovaní a vedlejší účastník se dne 5. srpna 1997 dohodli na výměně předmětného bytu a bytu o velikosti 1+1, II. kategorie, nacházejícího se v přízemí obytného domu čp. 84 v P. (dále jen vyměňovaný byt ), jehož nájemcem byl vedlejší účastník, že dne 6. srpna 1997 podal žalovaný a vedlejší účastník u Místního úřadu městské části P. žádost o schválení dohody o výměně bytu, a že dne 20. října 1997 Místní úřad městské části P. souhlas k dohodě o výměně bytu odmítl udělit. Současně rovněž zjistil, že vyměňovaný byt byl rekonstruován, že vedlejší účastník na straně žalovaných neměl za této situace kde bydlet, že asi po uplynutí jednoho měsíce od uzavření dohody o výměně bytu se bez souhlasu pronajímatele (žalobkyně) nastěhoval se svými prarodiči do předmětného bytu, a že v předmětném bytě takto bydleli nejméně od léta 1997 do jara 2000. Dále zjistil, že v době uzavření dohody o výměně bytů bylo manželství žalovaných rozvrácené, že k uzavření dohody o výměně bytů žalovaní přistupovali s vědomím, že každý z nich si vzhledem k situaci v manželství bude muset zařídit vlastní život, že po dobu rekonstrukce vyměňovaného bytu se první žalovaný dočasně přestěhoval z předmětného bytu do domu v B. p. B., že vztahy žalovaných se během doby urovnaly a proto se rozhodli manželství zachovat, že mají tři děti, že druhá žalovaná v mezidobí ukončila mateřskou dovolenou a hodlá se z B. p. B. vrátit zpět do P. ke svému zaměstnavateli, a že první žalovaný se svým synem opětovně bydlí v předmětném bytě již od jarních měsíců roku 2000. Na základě uvedených skutkových zjištění usoudil soud prvního stupně na naplněnost výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., neboť žalovaní porušili své povinnosti nájemců tím, že bez souhlasu pronajímatele umožnili po určitou dobu faktickou realizaci neschválené výměny bytu . Žalobu však přesto zamítl; dovodil totiž, že vzhledem k obnovení manželského soužití žalovaných, s přihlédnutím k řádnému užívání bytu žalovanými a dalšímu neporušování povinnosti nájemců by přivolení k výpovědi z nájmu bytu bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 6. června 2003, č. j. 18 Co 150/2003-213, ve spojení s usnesením ze dne 25. června 2003, č. j. 18 Co 150/2003-217, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů.

Odvolací soud se především ztotožnil se skutkovými zjištěními, učiněnými soudem prvního stupně pro účely posouzení věci podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., a pokládal za správný rovněž jeho závěr o naplněnosti výpovědního důvodu ve smyslu citovaného ustanovení. Pro účely posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. odvolací soud především konstatoval, že v případě bytu s regulovaným nájemným, kterým je i předmětný byt, je žalobkyně povinna sledovat, zda byt je využíván těmi, jimž byl na podkladě předem přijatých pravidel přidělen z obecního bytového majetku. Z důkazů, které byly v řízení před oběma soudy provedeny (odvolací soud dokazování zčásti opakoval a zčásti doplnil přečtením listin) vzal především za zjištěno, že žalovaní se snažili předmětný byt, přiměřený jejich potřebám, směnit za byt neodpovídající jejich bytové potřebě, a že poté připustili, aby neschválenou a přesto realizovanou dohodou o výměně bytů byl kontinuálně porušován právní stav od 1.9.1997 až do jarních měsíců 2000, kdy se vedlejší účastník M. Ch. měl z bytu, o nějž jde, odstěhovat . Z listinných důkazů provedených v odvolacím řízení vzal za zjištěno, že již počátkem roku 1998 žalovaní vyměňovaný byt opustili, že poté byl vyměňovaný byt rekonstruován na nebytové prostory, a že žalovaní se o jeho osud již nezajímali, neboť svou bytovou potřebu uspokojili jinak. Na podkladě těchto skutkových zjištění přijal skutkový závěr, že žalovaní ve skutečnosti ani neměli v úmyslu ve vyměňovaném bytě bydlet. Poté rovněž zjistil, že první žalovaný uplatňoval u svého zaměstnavatele od 1. dubna 1998 daňový odpočet na celou svou rodinu, že byl sousedy vídán se svou rodinou v domě v B. p. B., že v těchto místech si v roce 1998 rovněž našel zaměstnání, že také druhá žalovaná dlouhodobě žije v B. p. B., a že zde po ukončení mateřské dovolené 10. října 2000 začala rovněž pracovat a předjímané pracovní aktivity v P. nenaplnila. Z těchto skutkových zjištění učinil skutkový závěr, že manželství žalovaných netrpělo v době výměny bytů rozvráceností. Poté vzhledem k uvedeným skutkovým závěrům a s přihlédnutím k výše uvedenému dovodil, že nejsou dány důvody pro odepření práva žalobkyně ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., a proto žalobě v konečném důsledku vyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadili dovolacím důvodům podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. Na existenci vady ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. usuzují z toho, že podle jejich názoru odvolací soud porušil ustanovení § 243d odst. 1 ve spojení s § 226 o.s.ř. tím, že v napadeném rozhodnutí nerespektoval právní názor obsažený ve zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu; právním názorem Nejvyššího soudu se řídil pouze soud prvního stupně, který podle dovolatelů v souladu s tímto právním názorem rozhodl, že výpověď nájmu bytu žalovaným by byla v rozporu s dobrými mravy . Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybnili správnost právního závěru, že výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti uvedli, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 písm. o.s.ř. napadli především správnost skutkového zjištění, že neměli úmysl ve vyměňovaném bytě bydlet. V této souvislosti uvedli, že v srpnu 1997, kdy požádali o souhlas s výměnou bytů, rozvrat jejich manželství vrcholil; proto se dohodli na rozvodu manželství a na tom, že žalovaný bude se synem L. bydlet ve vyměňovaném bytě a žalovaná s dcerou T. a druhem A. V. v domě v B. p. B. Jelikož výměna bytů nebyla dosud schválena, vyměňovaný byt byl rekonstruován a žalovaná s přítelem a s dcerou se přestěhovali do B. p. B., bydlel žalovaný se synem i nadále v předmětném bytě; ke konci roku 1997 se vztahy mezi žalovanými začaly konsolidovat a proto od výměny bytů upustili. Dále zpochybnili správnost skutkového závěru, že jejich manželství nebylo manželstvím rozvráceným, a pokračovali, že už v nalézacím řízení popsali problémy v manželství, datované od konce roku 1996 do konce roku 1997, a že vztahy v manželství se zkonsolidovaly až po narození dcery D., nar. 10. října 1997, a zejména po odjezdu přítele žalované do A. Podle názoru žalovaných nelze na bezkonfliktní manželství usuzovat z daňových úlev, které pobíral žalovaný na všechny členy rodiny, a ani z toho, že žalovaný byl vídán v domě v B. p. B., neboť na daňové úlevy měl žalovaný podle zaměstnavatele nárok a po zlepšení situace v manželství již v roce 1998 dům v B. p. B. používal a i nyní používá k rekreačním účelům. Po ukončení mateřské dovolené pracovala žalovaná z důvodu nedostatku finančních prostředků na krátkodobé brigádě a do zaměstnání v P., kam se hodlá vrátit, dosud nenastoupila proto, že čeká na výsledek sporu. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil k dalšímu řízení jinému soudu II. stupně .

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání, které je přípustné, bylo zamítnuto. Zdůraznila, že Nejvyšší soud nevyjádřil a vyjádřit nemohl jednoznačně názor, že by bylo třeba žalobu zamítnout s použitím ustanovení § 3 odst. 1 obč. zákoníku . Kromě toho vyjádřila pochybnost, zda dovolání bylo podáno včas.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas; v tomto ohledu tedy pochybnosti žalobkyně nesdílí. Napadený rozsudek odvolacího soudu byl žalovaným doručován k rukám jejich zástupce s procesní plnou mocí advokáta JUDr. T. L. V době doručování nebyl zmíněný advokát na adrese svého sídla (P.) zastižen a proto byla zásilka obsahující napadený rozsudek dne 31. července 2003 uložena u pošty. Protože JUDr. L. si zásilku do deseti dnů od uložení nevyzvedl (vyzvedl si ji až 13. srpna 2003), považuje se s přihlédnutím k ustanovení § 48b odst. 3 věty druhé o.s.ř. poslední den této lhůty za den doručení. Vzhledem k tomu, že poslední den desetidenní lhůty připadl na neděli 10. srpna 2003, je podle § 57 odst. 2 věty druhé o.s.ř. posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den, tj. pondělí 11. srpna 2003. Pak poslední den dvouměsíční dovolací lhůty (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) připadl podle § 57 odst. 2 věty první o.s.ř. na sobotu 11. října 2003 a ve smyslu § 57 odst. 2 věty druhé o.s.ř. se za poslední den uvedené lhůty pokládá pondělí 13. října 2003. V tento den pak žalovaní předali dovolání k poštovní přepravě.

Poté Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání bylo podáno osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly. Dovolací soud dospěl k závěru, že řízení není postiženo ani vadou, která byla v dovolání podřazena pod ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.

Nejvyšší soud ve zrušujícím rozhodnutí ze dne 13. května 2002, č. j. 26 Cdo 1004/2001-157, soudům vytkl absenci právního posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. a uložil jim, aby se vzhledem k tvrzeným a dokonce prokázaným okolnostem zabývaly posouzením, zda výkon subjektivního občanského práva žalobkyně je či není v rozporu s dobrými mravy; uvedeným právním názorem, tj. názorem, že vzhledem k tvrzeným a dokonce prokázaným okolnostem je zapotřebí zabývat se posouzením věci podle § 3 odst. 1 obč. zák., je ve smyslu § 243d odst. 1 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. zavázal. Nejvyšší soud tak ve zrušujícím rozhodnutí nevyjádřil a vyjádřit nemohl jednoznačně názor, že by bylo třeba žalobu zamítnout s použitím ustanovení § 3 odst. 1 obč. zákoníku , jak žalobkyně správně namítla ve vyjádření k dovolání. Protože oba soudy z výše formulovaného závazného právního názoru dovolacího soudu v dalším řízení vycházely a posouzením věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. se tudíž zabývaly, nelze na existenci vady ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. usoudit; to, jaké závěry ten který z obou soudů při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. přijal, je z hlediska ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nerozhodné.

Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2002, č. j. 26 Cdo 1004/2001-157, šlo v projednávané věci o posouzení, zda uplatněná výpověď z nájmu bytu je či není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. vycházely soudy obou stupňů mimo jiné rovněž z okolností týkajících se manželského soužití žalovaných v době uzavření dohody o výměně bytů. Skutkový závěr, že manželství žalovaných netrpělo v době uzavření dohody o výměně bytů rozvráceností, učinil odvolací soud poté, co zčásti dokazování opakoval přečtením listin a zčásti je doplnil přečtením další listiny a z provedených důkazů vzal v tomto ohledu za zjištěno, že první žalovaný uplatňoval u svého zaměstnavatele od 1. dubna 1998 daňový odpočet na celou svou rodinu, že byl sousedy vídán se svou rodinou v domě v B. p. B., že v těchto místech si v roce 1998 rovněž našel zaměstnání, a že také druhá žalovaná dlouhodobě žije v B. p. B. Správnost uvedených skutkových zjištění žalovaní v dovolání nezpochybnili. Na podkladě ničím nezpochybněných skutkových zjištění, že žalovaní vyměňovaný byt opustili již počátkem roku 1998, že poté byl vyměňovaný byt rekonstruován na nebytové prostory, a že žalovaní, kteří svou bytovou potřebu uspokojili jinak, se o jeho osud již nezajímali, učinil odvolací soud další skutkový závěr, že žalovaní ve skutečnosti ani neměli v úmyslu ve vyměňovaném bytě bydlet. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud zmíněné skutkové závěry přijal na podkladě skutečností, které z provedených důkazů vyplynuly, a že tyto skutkové závěry jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení § 132 o.s.ř. (ve spojení s § 211 o.s.ř.). Lze uzavřít, že ani dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o odpověď na otázku, zda na základě zjištěných skutečností lze učinit závěr, že výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.

Žalovaným se prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nepodařilo zpochybnit správnost skutkových závěrů, že v době uzavření dohody o výměně bytů netrpělo jejich manželství rozvráceností, a že ve skutečnosti neměli ani v úmyslu ve vyměňovaném bytě bydlet. Proto při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. také dovolací soud z uvedených skutkových závěrů vyšel. Současně nepřehlédl ani správné východisko odvolacího soudu, že žalobkyně jako pronajímatelka bytu (obec) je vzhledem ke svému specifickému postavení povolána sledovat, zda byt s regulovaným nájemným je využíván k bydlení jeho nájemci, a neopomenul ani ničím nezpochybněné skutkové zjištění, že v posuzovaném případě to byli právě nájemci bytu (žalovaní), kteří připustili, aby neschválenou a přesto realizovanou dohodou o výměně bytů byl kontinuálně porušován právní stav od 1.9.1997 až do jarních měsíců 2000, kdy se vedlejší účastník M. Ch. měl z bytu, o nějž jde, odstěhovat , jak jej formuloval odvolací soud. Dovolací soud zastává názor, že vzhledem k uvedenému není výpověď z nájmu bytu v rozporu s dobrými mravy.

Ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl použit opodstatněně. Lze tak učinit závěr, že dovolatelům se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud proto dovolání podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalované, kteří nebyli v dovolacím řízení úspěšní, a vedlejšího účastníka, aby společně a nerozdílně nahradili žalobkyni náklady dovolacího řízení, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.900,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 8. ledna 2004

JUDr. Miroslav Ferák, v.r.

předseda senátu