26 Cdo 2351/2006
Datum rozhodnutí: 10.10.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.





26 Cdo 2351/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně S. s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalované M. V., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 82/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2006, č. j. 25 Co 430/2005-53, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.219,75 Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. října 2003, č. j. 4 C 82/2003-27, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku byt 1+1 s WC, ve 2. podlaží domu č. p. 442, v P. (dále jen předmětný byt , resp. byt ). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastnic.


K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. ledna 2006, č. j. 25 Co 430/2005-53, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.


Na základě zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že nájemní vztah žalované k předmětnému bytu vzniklý na základě nájemní smlouvy ze dne 20. ledna 1998 na dobu určitou (do 31. ledna 2001), změněný nájemní smlouvou ze dne 31. ledna 2000 na dobu neurčitou (s počátkem nájmu bytu od 1. února 1998) dále jen nájemní smlouva ze dne 31. ledna 2000 , poté opět změněný nájemní smlouvou ze dne 1. února 2000 na dobu určitou (do 31. ledna 2002) dále jen nájemní smlouva ze dne 1. února 2000 , sice zanikl ke dni 31. ledna 2002, avšak v důsledku nepodání žaloby na vyklizení bytu se nájemní smlouva obnovila za týchž podmínek na jeden rok do 31. ledna 2003 (§ 676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění /a ve znění do 30. března 2006/ dále jen obč. zák. ). Dále dovodil, že byla-li poté žaloba na vyklizení předmětného bytu podána dne 4. února 2003 (ve lhůtě třiceti dnů), skončil nájemní poměr uplynutím doby, na níž byl ve smyslu § 676 odst. 2 obč. zák. obnoven, a uzavřel, že od 1. února 2003 užívá žalovaná předmětný byt bez právního důvodu. Za této situace vyhovující rozsudek soudu prvního stupně s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. potvrdil. Současně zdůraznil, že v daném řízení (v řízení o vyklizení bytu) nelze vzhledem k principu neúplné apelace úspěšně uplatňovat v odvolacím řízení nová tvrzení o skutkovém stavu věci a k nim navrhovat důkazy.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen o.s.ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. V dovolání obsáhle zrekapitulovala průběh řízení v projednávané věci, obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a zhodnotila provedené důkazy. Především zdůraznila, že žalobkyně nikdy soudu nepředložila originál nájemní smlouvy ze dne 1. února 2000 (že žalobkyně neprokázala existenci nájemní smlouvy ze dne 1. 2. 2000, neboť nemá v držení originál této nájemní smlouvy a sama žalovaná od počátku odmítá existenci této nájemní smlouvy ), že podpis nájemce nacházející se na nájemní smlouvě ze dne 1. února 2000 není jejím podpisem, že soud se s touto její námitkou nijak nevypořádal a že soudu předložila notářsky ověřenou kopii nájemní smlouvy ze dne 31. ledna 2000. Dále namítla, že soud se nevypořádal ani s tím, že následující den po uzavření nájemní smlouvy ze dne 31. ledna 2000 s nájemním poměrem na dobu neurčitou měla uzavřít pro sebe nevýhodnou nájemní smlouvu s nájemním poměrem na dobu určitou, a to za situace, kdy předmětný byt se souhlasem pronajímatele rekonstruovala a přitom neměla finanční prostředky na zakoupení jiného bytu a ani na placení neregulovaného nájemného. Uvedla, že nebylo její vůlí podepisovat pro ni nevýhodnou nájemní smlouvu den poté, co uzavřela k předmětnému bytu nájemní smlouvu na dobu neurčitou že vůle žalované nikdy nemohla směřovat k uzavření nájemní smlouvy ze dne 1.2.2000 . Současně namítla, že v odvolacím řízení navrhovala vypracování znaleckého posudku z důvodů pochybnosti o existenci nájemní smlouvy ze dne 1. 2. 2000 a jejího podpisu na této smlouvě , a uvedla, že soud měl tento důkazní prostředek připustit a buď sám jej provést ve věci rozhodnout nebo napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit tomuto soudu zpět . Podle názoru dovolatelky měla být věc správně po právní stránce posouzena tak, že žalobkyně neudržela své důkazní břemeno v tvrzení, že jí nárok z podané žaloby plyne z nájemní smlouvy ze dne 1. 2. 2000, a tak mělo být po právní stránce rozhodnuto, že jedinou platnou nájemní smlouvou v dané věci je nájemní smlouva ze dne 31. 1. 2000 předložená žalovanou v ověřené kopii . Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci soudy obou stupňů, uvedla, že dovolání žalované je pouze prostředkem jak prodloužit její neoprávněné užívání předmětného bytu, a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.


Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 26. ledna 2006, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).


Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).


Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.


Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Zbývá dodat, že vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. vady podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jejichž existenci dovolatelka rovněž namítla, (a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř.) přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).


Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).


V projednávané věci zastává dovolací soud názor, že dovoláním formálně uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl nijak obsahově konkretizován. Žalovaná netvrdila, že odvolací soud posoudil věc podle ustanovení, které na ni nedopadá, že použité ustanovení nesprávně vyložil, popřípadě je na daný případ nesprávně aplikoval. Ve skutečnosti odvolacímu soudu vytkla, že dospěl k nesprávným právním závěrům jen proto, že vyšel z nesprávných (neúplných) skutkových zjištění. Touto námitkou však fakticky neuplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), nýbrž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Výtku nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) tak založila na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, neboť ve skutečnosti brojila proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelka však přehlédla, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.


Ve vztahu k dovolací námitce, že vůlí dovolatelky nebylo podepisovat pro ni nevýhodnou nájemní smlouvu, nelze přehlédnout, že ustálená soudní praxe dovodila, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Zpochybnila-li tedy dovolatelka závěr odvolacího soudu o užívání předmětného bytu bez právního důvodu rovněž poukazem na to, co bylo, resp. nebylo, její vůlí v době uzavření nájemní smlouvy, napadla rovněž správnost skutkových zjištění a nikoli právních závěrů odvolacího soudu.


Jestliže tedy dovolatelka ve skutečnosti zpochybnila správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, na základě jiného hodnocení provedených důkazů nabídla vlastní (poněkud odlišný) skutkový stav věci a z něj dovozovala nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).


O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. srpna 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. srpna 2006), a z částky 194,75 Kč představující 19% DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.


V Brně dne 10. října 2006


JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.


předseda senátu