26 Cdo 2348/2011
Datum rozhodnutí: 23.08.2012
Dotčené předpisy: § 663 obč. zák., § 37 odst. 2 obč. zák.




26 Cdo 2348/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně České dráhy, a.s. , se sídlem Praha 1, Nábřeží L. Svobody 1222, adresa pro doručování České dráhy, a.s., právní oddělení Plzeň, Purkyňova 22, proti žalovanému NUMEN, s.r.o. , se sídlem Plzeň, Perlová 68/7, zastoupenému JUDr. Václavem Hajšmanem, advokátem se sídlem Plzeň, Perlová 9, P.O. BOX 181, o zaplacení částky 483.176,91 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň město pod sp. zn. 14 C 407/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. prosince 2010, č.j. 11 Co 62/2010-144, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyni se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.

O d ů v o d n ě n í:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 483.176,91 Kč s příslušenstvím jako dlužné nájemné za užívání pronajatých nebytových prostor a části pozemku za měsíce srpen, září a říjen roku 2008. Žalovaný se vzájemným návrhem domáhal vydání bezdůvodného obohacení v částce 196.758,97 Kč s příslušenstvím, jež představuje zaplacené nájemné za dobu od 1. 4. do 31. 7. 2008.
Okresní soud Plzeň město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 7. 2009, č. j. 14 C 407/2008-68, výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 483.176,91 Kč spolu se zde specifikovanými úroky z prodlení a výrokem II. zamítl vzájemný návrh žalovaného na zaplacení částky 196.758,97 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (soud odvolací) poté, co jeho předchozí potvrzující rozsudek ze dne 25. 5. 2010, č.j. 11 Co 62/2010-99, byl na základě žaloby pro zmatečnost, podané žalovaným, zrušen usnesením tohoto soudu ze dne 17. 9. 2010, č. j. 11 Co 62/2010-135 rozsudkem ze dne 17. 12. 2010, č.j. 11 Co 62/2010-144, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal poté, co zopakoval důkaz zprávou Magistrátu města Plzně z 13. 11. 2008 a připojeným funkčním regulativem územního plánu zejména za prokázáno, že dne 11. 3. 2008 uzavřeli účastnici smlouvu o nájmu nebytových prostor, jejímž předmětem byly v čl. I. specifikované budovy a rovněž v něm vymezená část pozemku č.p. 5576/23 (dále jen ,,Smlouva a ,,předmětné nemovitosti ), že Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou s účinností od 1. 4. 2008, že dle sjednaného účelu nájmu (čl. II Smlouvy) měly předmětné nemovitosti sloužit ke skladování skleněných lahví, přepravek a jiného materiálu, k provozování logistické činnosti, a to způsobem neohrožujícím životní prostředí a bezpečnost provozu železniční dopravy, že ,,územní plán daný vyhláškou statutárního města Plzně č. 2/2007 (dále též jen ,,územní plán ) vymezuje možnost využití pozemku č.p. 5576/23 zejména jako parkovací plochu, odstavnou plochu a účelovou komunikaci, dále umožňuje využití pronajatých nebytových prostor jako překladiště, stavby pro ubytování, prodejny, kulturní zařízení apod., a že dle stanoviska Magistrátu města Plzně není ve Smlouvě sjednaný účel nájmu v souladu se závaznou částí územního plánu. Rovněž vycházel ze zjištění, že Smlouva byla změněna dodatkem č. 1, jímž byla (z důvodu snížení rozsahu užívání pozemku p.č. 5576/23) s účinností od 1. 7. 2008 nově stanovena roční výše nájemného (dále též jen ,,Dodatek ), že měsíční nájemné (splatné vždy do 15. dne v měsíci) činilo 161.058,97 Kč, že žalovaný vypověděl žalobkyni nájemní poměr, neuhradil jí ničeho na nájemném za měsíce srpen, září a říjen uvedeného roku a že žalobkyni předmětné prostory předal dne 31. 10. 2008. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že Smlouva (ve znění Dodatku) je smlouvou nájemní ve smyslu § 663 a násl. občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč.zák. ), a že tato smlouva je platná. Dospěl k závěru vycházeje přitom z názoru, že je k posouzení této otázky oprávněn (§ 135 odst. 2 o.s.ř.) že ve Smlouvě sjednaný účel nájmu (resp. způsobu užívání předmětných nemovitostí) je v souladu s územním plánem. Konstatoval, že jde o způsob využití, který lze přirovnat k využívání ,,těchto ploch a objektů pro drážní činnost související s nákladní přepravou, při níž pravidelně dochází ke skladování různého materiálu; jde tak o způsob využití předmětných nemovitostí, jenž je velice podobný vlastní činnosti žalobkyně. Na základě toho rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zdůrazňuje, že obecně závazné vyhlášky obce, vymezující určité využití území, přípustné využití území a nepřípustné využití území inkorporovány do vyhlášky obce podle § 29 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona jsou právně závazné a určují konkrétní využití území a jiné využití území proto nelze dovozovat. V této souvislosti vyjadřuje přesvědčení, že vyhláška č. 9/1995, resp. 2/2007, o závazných částech územního plánu města Plzně, představuje právní překážku, která způsobuje ,,nemožnost sjednaného způsobu užívání předmětu nájmu . Namítá, že Smlouva a Dodatek jsou neplatnými právními úkony ve smyslu § 37 odst. 2. obč.zák., neboť předmětem Smlouvy jsou (podle územního plánu) plochy železniční dopravy, a ten tak nemůže být užíván ke sjednanému účelu nájmu, tj. ke skladování skleněných lahví, přepravek, jiného materiálu a logistickou činnost. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudky soudy obou stupňů, odkázala na jejich podrobná odůvodnění a navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovolání není v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí je rozhodnutím potvrzujícím, ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., protože rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozhodnutím soudu odvolacího, je jeho prvním rozhodnutím ve věci. Dovolání tak může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jež zůstává i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp.zn. Pl. ÚS 29/11 použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp.zn. IV. ÚS1572/11/) přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatel neformuluje otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) se podává, že brojí proti závěru odvolacího soudu o platnosti Smlouvy, resp. jejího Dodatku. Jeho námitky však směřují především proti zjištěnému skutkovému stavu, resp. skutkovému závěru odvolacího soudu, že ve Smlouvě sjednaný účel nájmu je v souladu s územním plánem, čímž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. Přehlíží však, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Nezbývá než učinit závěr, že dovolání žalovaného není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu je dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni v dovolacím řízení nevznikly (dle obsahu spisu) náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. srpna 2012

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu