26 Cdo 2335/2003
Datum rozhodnutí: 29.07.2004
Dotčené předpisy: § 32 předpisu č. 40/1964Sb., § 35 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 2335/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce Družstvo nájemníků p. S. 4, zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) R. M., 2) Z. M., oběma zastoupeným advokátem, o zaplacení 86.874,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 34 C 16/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2003, č. j. 17 Co 294/2003-78, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 10. 2002, č.j. 34 C 16/2001-63, (poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 16. 10. 2001, č.j. 34 C 16/2001-35, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2002, č.j. 17 Co 155/2002-53, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení) uložil žalovaným do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci společně a nerozdílně 86.874,- Kč s tam specifikovaným poplatkem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 29. 5. 2003, č. j. 17 Co 294/2003-78, citovaný v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vzal shodně se soudem prvního stupně za prokázáno, že dne 25. 3. 1998 uzavřel žalobce prostřednictvím správcovské firmy P. s.r.o., která byla uzavíráním takových smluv pověřena, smlouvu o nájmu bytu, jíž se žalobce zavázal přenechat žalovaným do užívání tam označený byt na dobu od 1. 4. 1998 do 31. 12. 2000 a žalovaní se zavázali za to platit žalobci nájemné ve výši 20.000,- Kč měsíčně pro dobu do 31. 10. 1998 a ve výši 24.000,- Kč měsíčně pro dobu od 1. 11. 1998 nadále, žalovaní se kromě nájemného zavázali platit úhrady s užíváním bytu spojené, pro případ prodlení byl smluven poplatek z prodlení ve výši 2,5 promile denně z dlužné částky. Dále bylo prokázáno, že žalovaní nájemné řádně neplatili, byt vyklidili a odevzdali žalobci 16. 11. 1998, dohodli se s žalobcem, že dluh na nájemném uhradí ve splátkách, dosud však nezaplatili na nájemném za dobu od června do listopadu 1998 částku 72.000,- Kč a na službách s užíváním bytu spojených 14.874,- Kč. Oba soudy neakceptovaly námitku žalovaných, že smlouva o nájmu je neplatná, protože nebyla řádně podepsána žalobcem, nýbrž pouze H. V., která k tomu nebyla zmocněna. V této souvislosti odvolací soud vycházel ze zjištění, že mandátní smlouvou z 1. 11. 1996 byla žalujícím družstvem zmocněna firma P. s.r.o. k výkonu správy domu, v němž se nalézá předmětný byt, a výslovně též k uzavírání smluv o nájmu bytů po předchozím schválení žalobcem, že žalobce udělil správcovské firmě dne 1. 11. 1996 k podpisu nájemních smluv plnou moc, nájemní smlouvu podepsal předseda žalujícího družstva J. D. a pracovnice společnosti P. s.r.o. H. V., a smlouva byla opatřena razítkem společnosti P. s.r.o. Odvolací soud dovodil, že okolnost, že v záhlaví smlouvy není výslovně uvedeno, že smlouvu vyhotovila jménem vlastníka správcovská firma, nečiní smlouvu neplatnou, neboť mezi účastníky bylo nepochybné, že smlouva byla uzavřena správcovskou firmou, s jejímž zástupcem žalovaní jednali, a že smlouva je vyhotovena jménem vlastníka (žalobce), který k jejímu uzavření dal svůj souhlas podpisem předsedy družstva. Protože forma souhlasu nebyla v příkazní smlouvě předepsána, je vyjádření souhlasu předsedou družstva postačující. Ze smlouvy je patrné, že byla uzavřena firmou P., protože je to uvedeno podpisem a razítkem. Oprávnění H. V. jednat jménem firmy P. vyplývá jednak z pracovní smlouvy, podle níž pracovala ve funkci vedoucího střediska, a jednak z plné moci ze dne 28. 3. 1996, kterou jí udělil jednatel zmíněné společnosti. Rozsah zmocnění vyplývá z odkazu na zmocnění v mandátní smlouvě s předchozím vlastníkem ze dne 20. 9. 1994, jímž je podloženo zmocnění k uzavírání nájemních smluv v předmětném domě žalobce. Neplatnost smlouvy nezakládá ani okolnost, že k ní nebyla připojena plná moc, neboť rozhodující je, zda zmocnění objektivně existovalo a zda zástupce nejednal v rozporu s ním. Odvolací soud nepovažoval za důvodné ani námitky žalovaných, že není přípustné přihlížet k důkazům provedeným poté, co soud prvního stupně ukončil dokazování (protože po zrušení prvého rozsudku odvolacím soudem provedení takových důkazů v řízení před soudem prvního stupně nic, tedy ani ustanovení § 205a o.s.ř., nebránilo) a že se soud prvního stupně nezabýval otázkou skončení nájemního poměru mezi účastníky (protože žalovaní žádné skutkové tvrzení ohledně skončení nájmu odlišné od tvrzení žalobce, že ke skončení nájmu došlo 16. 11. 1998 dohodou mezi účastníky a faktickým vyklizením bytu, nevznesli, a soud tedy neměl k čemu zaměřit další dokazování).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost odůvodnili tím, že v souladu s ustanovením 237 odst. 1 pís. b/ soud výslovně připustil možnost dovolání . Aniž by dovolací důvody výslovně podřadili některému ustanovení procesních předpisů, namítali, že oba soudy nesprávně posoudily platnost uzavřené smlouvy. Vyjádřili přesvědčení, že nájemní smlouva k bytu musí mít obligatorně písemnou povahu a podpisy stran musí být učiněny v souladu s pravidly podepisování účastníků. Je-li činěn právní úkon v zastoupení na základě plné moci, musí být plná moc v písemné formě, musí být součástí listiny, tj. smlouvy, a jednání v plné moci musí být z textu smlouvy zřetelné. V textu sporné smlouvy však není uvedeno, že ji uzavírá jménem žalobce třetí osoba, naopak žalobce je výslovně uveden jako strana smlouvy a firma P. s.r.o. není nikde v textu zmiňována. Podpis paní V. je dle názoru dovolatelů třeba vykládat jako podpis firmy pověřené výkonem správy, neboť její podpis je v rubrice správce a nikoliv pronajímatel. Pro schválení smlouvy pak musí platit stejná pravidla jako pro její uzavření a z toho důvodu nelze podpis předsedy družstva považovat za schválení, neboť písemný úkon družstva musí být učiněn v souladu s pravidly podepisování. Plná moc rovněž není ke smlouvě přiložena. Z jejího textu navíc vyplývá, že jde o plnou moc speciální, neboť je v ní výslovně stanoveno, že firma P. s.r.o. jedná jménem majitele domu Městské části P., žádné další zmocnění neexistuje a paní V. tak nebyla vůbec oprávněna jednat jménem žalobce. Dále dovolatelé namítají, že neměl být proveden další důkaz poté, co bylo důkazní řízení ukončeno. Pokud jde o tvrzení žalobce, že paní V. byla zaměstnancem firmy P. s.r.o., z její výpovědi i žalovaní vyvodili stejný závěr jako soud ve svém prvním rozhodnutí. Jiné důkazy nebyly žalobcem navrženy a žalobce tedy neunesl důkazní břemeno svého tvrzení. Následně již nelze tento důkaz provést, když řízení bylo skončeno a nejedná se o nové skutečnosti, které by nebylo možno provést v řízení před soudem prvního stupně. Nejasnost či neúplnost důkazního řízení měla být přičtena k tíži žalobce. Pokud jde o možné jednatelství bez příkazu, z něj vyplývají práva a povinnosti pouze osobě, v jejímž jménu je jednáno, v tomto případě tomu tak není, neboť paní V. jako zástupkyně firmy P. nikdy nejednala jménem žalobce, ale vždy jménem svým, resp. jménem svého zaměstnavatele. Mělo být proto přihlédnuto k námitce promlčení a žaloba měla být zamítnuta. Další nesprávnost spatřují dovolatelé v tom, že soud neprovedl jimi navrhované důkazy, tj. především jejich výslech osvětlující a dokumentující způsob jednání žalobce a správce objektu , a [neumožnil jim] dokázat tak jejich skutková tvrzení ohledně způsobu ukončení užívání bytu a snahy žalobce ponechat byt co nejdéle obsazený, aby tak získal další prospěch . Žalovaní navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k novému projednání.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu dále jen o.s.ř. ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil).

Jako dovolací důvod lze uplatnit, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a je-li dovolání přípustné (jako v daném případě) podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnostní vady), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).

Existence tzv. zmatečnostních vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly.

Namítají-li dovolatelé, že soud čerpal svá zjištění z důkazů, které byly provedeny v rozporu s procesními předpisy, a naopak, že neprovedl důkazy, které měly být provedeny, uplatňují tím vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm a/ o.s.ř. Tyto námitky však nejsou opodstatněny, neboť dovolatelé v tomto směru uplatňují tytéž námitky, které vznesli již v odvolání, s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, dovolací soud se s jeho závěry ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje. Lze jen dodat, že výtka dovolatelů, že nebyl proveden jejich výslech osvětlující a dokumentující způsob jednání žalobce a správce objektu a [neumožnil jim] dokázat tak jejich skutková tvrzení ohledně způsobu ukončení užívání bytu a snahy žalobce ponechat byt co nejdéle obsazený, aby tak získal další prospěch nesměřuje ke zjištění skutečností významných pro právní posouzení věci, a proto nemůže představovat vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Dovolatelé napadají stručně vyjádřeno - závěr odvolacího soudu, že uplatněný nárok se opírá o platně uzavřenou smlouvu o nájmu bytu, a předestírají skutkové i právní argumenty pro svůj názor, že smlouva platně uzavřena nebyla.

Dovolací soud se však ani s těmito námitkami dovolatelů neztotožňuje.

Podle § 31 odst. 1 a 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen obč. zák. ) při právním úkonu je možné dát se zastoupit fyzickou nebo právnickou osobou. Zmocnitel udělí za tímto účelem plnou moc zmocněnci, v níž musí být uveden rozsah zmocněncova oprávnění. Je-li třeba, aby právní úkon byl učiněn v písemné formě, musí být plná moc udělena písemně. Podle § 32 odst. 1 obč. zák. nevyplývá-li z právního úkonu, že někdo jedná za někoho jiného, platí, že jedná vlastním jménem. Podle § 32 odst. 2 obč. zák. jedná-li zmocněnec jménem zmocnitele v mezích oprávnění zastupovat, vzniknou tím práva a povinnosti přímo zmocniteli. Pokyny dané zmocněnci, které nevyplývají z plné moci, nemají vliv na právní účinky jednání, ledaže by byly známé osobám, vůči kterým zmocněnec jednal.

Soudní praxe se v tomto ohledu ustálila v názoru, že ze smlouvy musí být patrno, že ji za účastníka uzavřel jeho zmocněnec. Tomuto požadavku lze dostát i tak, že plná moc, kterou zmocnitel zmocněnci k uzavření smlouvy udělil, tvoří nedílnou součást smlouvy (srov. kapitolu VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, Cpjn 38/98, uveřejněného pod č. 44 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K odůvodnění tohoto právního názoru Nejvyšší soud v citovaném stanovisku mimo jiné uvedl, že činí-li zmocněnec na základě plné moci právní úkony za zmocnitele jeho jménem (přímé zastoupení), musí být již ze smlouvy patrno, že ji uzavřel za účastníka jeho zástupce, neboť v případě, že by tato okolnost nebyla zřejmá, platilo by, že zmocněnec jednal vlastním jménem (§ 32 odst. 1 obč. zák.).

Mylný je však názor dovolatelů, že plná moc musí být součástí písemného vyhotovení smlouvy. Takový požadavek nemá oporu v právních předpisech, naopak z formulace citovaného stanoviska vyplývá, že uvedenému požadavku lze dostát i jinak. Odvolací soud zcela správně konstatoval, že zákon nevyžaduje, aby originál písemné plné moci byl třetím osobám, s nimiž zmocněnec jedná, předložen a že z jednání zmocněnce vzniknou práva a povinnosti zmocniteli v případě, že zmocněnec jedná jménem zmocnitele a v mezích plné moci, která objektivně existuje. Uvedený závěr odpovídá též výkladové praxi Nejvyššího soudu, jak vyplývá z rozhodnutí sp. zn. Odon 28/95, uveřejněného v časopise Právní rozhledy č. 3/1996, na něž odvolací soud rovněž odkázal. Nemusí-li být plná moc při sjednávání smlouvy předložena, tím spíše nemusí tvořit nedílnou součást smlouvy.

Otázku, zda ze smlouvy je patrné, že byla uzavřena jménem účastníka jeho zmocněncem, je třeba zodpovědět za použití pravidel pro výklad právních úkonů. Právní úkony vyjádřené slovy (a takovým úkonem je nepochybně i písemná smlouva o nájmu bytu) je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§ 35 odst. 2 obč. zák.). Při výkladu právního úkonu lze na vůli toho, kdo úkon učinil, usuzovat také s přihlédnutím k následnému chování smluvních stran (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 1997 sp. zn. 1 Odon 95/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 5, pod č. 38). Závěr o neurčitosti či nesrozumitelnosti (a tudíž neplatnosti) právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 33 Cdo 1527/99). Jestliže odvolací soud na základě zjištění, že jako smluvní strana ve smlouvě je uvedeno žalující družstvo a smlouva je opatřena podpisem H. V. a razítkem společnosti P. s.r.o. (a s přihlédnutím k tomu, že společnost P. s.r.o byla skutečně k uzavírání nájemních smluv žalobcem zmocněna, že v čl. X. nájemní smlouvy je uvedeno, že správní firma je pověřená pronajímatelem správou, a že je nesporné, že žalovaní smlouvu ze dne 25.3.1998 podepsali, do předmětného bytu se nastěhovali, užívali jej, a zpočátku hradili i nájemné a služby s užíváním bytu spojené, a projevili tak vůli být touto smlouvou vázáni), výkladem dovodil, že ze smlouvy je patrné, že byla uzavřena firmou P. jménem vlastníka (žalobce), pak nelze tomuto skutkovému závěru ani na něj navazujícímu právnímu posouzení o platnosti takto uzavřené smlouvy vytknout pochybení.

Byla-li smlouva uzavřena v zastoupení pronajímatele společností P. s.r.o., je bez právního významu námitka, že předběžný souhlas k uzavření smlouvy (který si žalobce vůči svému zástupci vymínil ve smlouvě mezi nimi uzavřené) nebyl učiněn v souladu s pravidly pro podepisování fyzických osob jednajících jménem žalujícího družstva. Případné porušení takových pravidel totiž nemohlo mít vliv na platnost nájemní smlouvy, neboť z plné moci ze dne 1. 11. 1996 nevyplývá pokyn žalobce zmocněnci předkládat nájemní smlouvy žalobci ke schválení, proto takový pokyn vyplývající z mandátní smlouvy uzavřené dne 1. 11. 1996 nemohl mít vliv na právní účinky jednání, ledaže by byly známy osobám, vůči kterým zmocněnec jednal, tj. žalovaným (§ 32 odst. 2 věta druhá obč. zák.); nic takového však nebylo zjištěno, ba ani tvrzeno, a skutkový stav v dovolacím řízení nelze měnit.

Jestliže závěr odvolacího soudu o tom, že H. V. byla oprávněna jednat za společnost P. s.r.o. se opírá o zjištění, že k tomu jednak byla zmocněna na základě plné moci ze dne 28.3.1996, jednak toto oprávnění vyplývalo z její pracovní funkce vedoucí střediska, pak zpochybněním pouze jednoho z těchto dvou na sobě nezávislých závěrů není způsobilé otřást správností napadeného rozhodnutí, neboť nemůže-li dovolací soud vzhledem k vázanosti dovolacími důvody přezkoumat dovoláním nenapadený závěr, je nadbytečné, aby se zabýval správností napadeného závěru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura, ročník 2002, sešit 3, pod č. 54).

Se zřetelem k výše uvedenému lze učinit závěr, že dovolatelům se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud proto dovolání podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odpovídá tomu, že úspěšnému žalobci, který by jinak měl na náhradu nákladů právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. července 2004

JUDr. Miroslav Ferák, v.r.

předseda senátu