26 Cdo 2319/2012
Datum rozhodnutí: 13.11.2012
Dotčené předpisy: § 705 odst. 3 obč. zák.




26 Cdo 2319/2012

ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně H. K. , bytem v P. 10, K. 39, zastoupené JUDr. Janou Bodlákovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Cihelní 14, proti žalovanému J. K., bytem v P. 10, L. 264, zastoupenému JUDr. Janem Bébrem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C 141/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2011, č. j. 11 Co 552/2010-189, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2011, č. j. 11 Co 552/2010-189, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. dubna 2008, č. j. 18 C 141/2007-62, zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 14, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, I. kategorie, ve 4. poschodí domu č. p. 264, v P. 10, ulice L., k. ú. P. (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům , resp. dům ), určil, že jako člen družstva (Bytového družstva Lessnerova 263 264, se sídlem Praha 10, Lessnerova 264, IČ: 257 11 792 dále jen bytové družstvo , resp. družstvo ) bude nájemcem bytu žalovaný, žalobkyni uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalovanému do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 18. února 2009, č. j. 11 Co 503/2008-76, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení.

Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 8. září 2010, č. j. 18 C 141/2007-159, opětovně zrušil právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, avšak určil, že jako členka družstva bude dále nájemkyní bytu žalobkyně; žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Účastníkům, kteří dne 9. ledna 1988 uzavřeli manželství, byl k žádosti žalobkyně, podané ještě před uzavřením manželství, rozhodnutím ONV v Praze 10 ze dne 10. března 1988 přidělen předmětný byt a Obvodní podnik bytového hospodářství v Praze 10 (tehdejší správce domu) s nimi dne 16. března 1988 uzavřel dohodu o užívání bytu. V důsledku agresivního chování žalovaného, který nadměrně požíval alkoholické nápoje, se v březnu 1998 žalobkyně společně s dcerami D. a M. odstěhovala z předmětného bytu ke svým rodičům do jejich bytu o velikosti 2+1, v P. 10, K. 39 (dále jen byt rodičů žalobkyně ), kde s dcerou M. žije dosud. Předmětný dům byl v rámci privatizace bytového fondu městské části P. P. (dále jen privatizace bytového fondu ) prodán bytovému družstvu, jež vzniklo dne 19. listopadu 1998, a k přihlášce žalovaného podané za oba účastníky řízení se účastníci stali jeho členy. Žalovaný jako nájemce a bytové družstvo jako pronajímatel uzavřeli dne 1. března 1999 smlouvu o nájmu předmětného bytu. Dopisem ze dne 27. dubna 1999 žalobkyně požádala žalovaného o zpřístupnění bytu (předáním klíčů od vyměněných zámků od bytu). Na to jí žalovaný dopisem ze dne 10. května 1999 vyzval k uhrazení podílu na nájemném ve výši 76.304,- Kč za dobu od března 1998 s tím, že byt jí zpřístupní až po zaplacení uvedené částky. Manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 20. listopadu 2001 a příčinou jeho rozvratu bylo nadměrné požívání alkoholu žalovaným. Žalobu na zrušení práva společného nájmu předmětného bytu podala žalobkyně u soudu prvního stupně dne 3. dubna 2007. K žádosti soudu prvního stupně bytové družstvo navrhlo, aby výlučným nájemcem bytu a členem družstva byl určen žalovaný (dále též jen stanovisko družstva ), a to se zdůvodněním, že od založení družstva se pouze on účastnil členských schůzí, hradí svým jménem veškeré finanční částky související s užíváním bytu, v bytě bydlí sám a veškeré úpravy v něm uskutečňuje na vlastní náklady. Přitom žalovaný družstvu uhradil celou splátku na byt ve výši 178.495,- Kč (z toho částku odpovídající 55.000,- Sk si půjčil od svého bratra) a v současné době splácí za pozemek pod domem částku 69.274,- Kč v měsíčních splátkách 870,- Kč. Oba účastníci řízení jsou v předdůchodovém věku (žalovaný je v částečném invalidním důchodu a má zdravotní problémy) a jejich majetkové poměry jsou zhruba na stejné úrovni. Žalobkyně je připravena zajistit žalovanému náhradní bydlení. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 705 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ) zrušil právo společného nájmu účastníků k předmětnému (družstevnímu) bytu, výlučnou nájemkyní bytu a členkou bytového družstva určil z důvodů rozvedených v rozsudku žalobkyni. Zároveň uložil žalovanému povinnost předmětný byt vyklidit, kterou s odkazem na ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé části před středníkem obč. zák. vázal na zajištění náhradního bytu.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 22. června 2011, č. j. 11 Co 552/2010-189, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zrušil právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu a jeho výlučným nájemcem a členem bytového družstva určil žalovaného (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správný pokládal rovněž výrok soudu prvního stupně o zrušení práva společného nájmu účastníků k předmětnému (družstevnímu) bytu. Na rozdíl od soudu prvního stupně však výlučným nájemcem bytu (a členem bytového družstva) určil žalovaného. V této souvislosti odkázal zejména na to, že to byl výhradně žalovaný, který v rámci privatizace bytového fondu plnil a řádně plní veškeré povinnosti s tím spojené, což účastníkům zajistilo členství v bytovém družstvu a tedy i předmětný byt (jako byt družstevní); naproti tomu žalobkyně byla v tomto směru po dobu devíti let pasivní a nedomáhala se ani zpřístupnění předmětného bytu. Při rozhodování o dalším nájmu bytu přihlédl též ke stanovisku družstva (pronajímatele bytu), které navrhlo, aby výlučným nájemcem bytu a členem družstva byl určen žalovaný. O vyklizení bytu a bytové náhradě pro žalobkyni nerozhodoval, což odůvodnil konstatováním, že žalobkyně v předmětném bytě nebydlí a nemá v něm ani žádné věci .
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání především namítla, že odvolací soud danou věc nesprávně právně posoudil, neboť při rozhodování o dalším nájmu bytu vycházel pouze z hledisek prospívajících žalovanému a již nepřihlížel k hlediskům, jež svědčily v její prospěch. V této souvislosti mu rovněž vytkla, že se odchýlil od právního názoru vyjádřeného v předchozím (zrušujícím) rozhodnutí. Vyjádřila přesvědčení, že stanovisko družstva je neobjektivní ( není nestranné ) a je ovlivněno pouze tím, že žalovaný žije v předmětném bytě více než třináct let sám a řádně plní své povinnosti vůči družstvu. Měla rovněž za to, že jí nelze klást k tíži, že se finančně nepodílela na privatizaci bytového fondu, jelikož ta probíhala v době, kdy byla nucena předmětný byt opustit, načež jí ho žalovaný odmítal zpřístupnit a bránil jí v jeho užívání. Podle jejího mínění jí nelze klást k tíži ani pasivní přístup k řešení otázky vypořádání společného nájmu předmětného (družstevního) bytu, a to zejména proto, že ani žalovaný v tomto směru neprojevil žádnou aktivitu. Dodala, že okolnost, že žalovaný řádně plnil své povinnosti spojené s privatizací předmětného bytu, jim nezajistila členství v družstvu a potažmo předmětný (družstevní) byt, neboť to nemá vliv na vznik členství v družstvu , ale na charakter tohoto členství . Odvolacímu soudu konečně vytkla, že se nezabýval jejím podílem na získání bytu, důvody, které jí vedly k odstěhování z bytu, a dalšími hledisky významnými pro určení dalšího nájemce bytu. Dále rovněž namítla, že odvolací soud pochybil také v tom, že jí nepřiznal právo na bytovou náhradu (ve formě náhradního bytu), ačkoli dalším nájemcem bytu určil žalovaného. Zde odkázala na ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. a zdůraznila, že v řízení nebylo prokázáno, že v předmětném bytě nemá žádné věci. Podle jejího názoru napadený rozsudek je z důvodů specifikovaných v dovolání nesprávný též v části týkající se nákladů řízení , jakož i v tom, že v poučení tohoto rozsudku je i přes znění § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. uvedeno, že proti němu není dovolání přípustné . Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem, vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovolání s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) směřuje především proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o určení dalšího nájemce bytu (dále též jen výrok o dalším nájmu bytu ), proti němuž je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť zde směřuje proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolací soud se proto zabýval (z pohledu uplatněných dovolacích námitek) správností tohoto výroku.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Ve vztahu k výroku o dalším nájmu bytu dovolatelka opět s přihlédnutím k obsahu dovolání uplatnila posléze uvedenou vadu, a to dovolací námitkou, že odvolací soud se odchýlil od právního názoru vyjádřeného ve svém předchozím (zrušujícím) rozhodnutí. Uvedená dovolací námitka však nemůže být opodstatněná už proto, že ze žádného ustanovení občanského soudního řádu nelze dovodit, že by odvolací soud nemohl již jednou vyslovený právní názor ve věci v pozdějším odvolacím řízení změnit (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněného pod č. 80 v sešitě č. 8 z roku 2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. tudíž nebyl užit opodstatněně.
Protože jiné vady řízení dovolatelka proti výroku o dalším nájmu bytu neuplatnila a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu, dovolací soud uvedený výrok přezkoumal z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 705 odst. 3 obč. zák. při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme soud zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele.
Ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněný pod č. 27 v sešitě č. 5 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen uveřejněné rozhodnutí /).
Soudní praxe je ve výkladu ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák. ustálena v názoru, že vedle hledisek v zákoně výslovně uvedených (zájem nezletilých dětí, stanovisko pronajímatele), přihlíží soud podle okolností konkrétního případu jako k dalším právně významným hlediskům zejména k příčinám rozvratu manželství účastníků, k jejich sociálním a majetkovým poměrům, k jejich zdravotnímu stavu, k tomu, jak se který z nich zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu apod. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. února 1997, sp. zn. 2 Cdon 278/96, z 27. března 1998, sp. zn. 2 Cdon 1064/97, z 30. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 2482/99, uveřejněné pod č. 6 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, z 26. června 2002, sp. zn. 26 Cdo 914/2001, z 27. května 2003, sp. zn. 26 Cdo 490/2002, z 26. září 2006, sp. zn. 26 Cdo 1409/2005, a z 24. července 2007, sp. zn. 26 Cdo 1502/2006).
V projednávaném případě odvolací soud jak je patrno z odůvodnění napadeného rozsudku posoudil jako rozhodující hledisko pro určení žalovaného dalším nájemcem bytu okolnost, že účastníkům zajistil členství v bytovém družstvu (řádně plnil s tím spojené peněžité závazky vůči družstvu) a tím i předmětný byt (jako byt družstevní); současně přihlédl též ke stanovisku družstva (pronajímatele bytu), jež výlučným nájemcem bytu navrhlo právě žalovaného. Dovolací soud zastává názor, že tyto okolnosti v kontextu s ostatními okolnostmi daného případu odvolací soud vyhodnotil ve prospěch žalovaného nesprávně. V poměrech souzené věci především nelze ztrácet ze zřetele, že po celou dobu existence družstva dovolatelka především pro chování žalovaného v předmětném bytě nebydlela. Družstvo tudíž logicky preferovalo jako dalšího nájemce bytu právě žalovaného, neboť s dovolatelkou nemá v tomto ohledu žádnou zkušenost. Jeho stanovisko proto postrádá a to i v důsledku počínání žalovaného potřebnou vypovídací hodnotu ve vztahu k určení dalšího nájemce bytu; jestliže dovolatelka pro chování žalovaného v bytě nebydlela, byl to právě žalovaný, který tím připravil družstvo o reálnou možnost volby dalšího nájemce bytu mezi účastníky řízení, resp. o možnost tuto volbu učinit po zodpovědném posouzení chování obou účastníků jako nájemců předmětného bytu (čemuž ostatně nasvědčuje též odůvodnění jeho stanoviska). Jde-li o zásluhy žalovaného na získání členství v družstvu a tím i na získání předmětného (družstevního) bytu, je zapotřebí zdůraznit, že to byla právě dovolatelka, která se zasloužila o získání bytu tím, že ještě před uzavřením manželství podala žádost o byt. Naproti tomu žalovaný zajistil účastníkům členství v bytovém družstvu, což sice mělo vliv na obsah (novou kvalitu) nájemního vztahu k předmětnému bytu, avšak nikoli na jeho existenci či snad dokonce na jeho vznik (účastníkům totiž již dříve svědčilo právo /společného/ nájmu bytu, které nezaniklo, nýbrž se v důsledku toho transformovalo na právo společného nájmu družstevního bytu). Ve vztahu k nákladům, které žalovanému vznikly v souvislosti se zajištěním členství účastníků v družstvu, je pak dovolací soud toho názoru, že tyto náklady mu byly dostatečně vykompenzovány už tím, že na úkor dovolatelky, která v bytě pro jeho chování nebydlela po léta (od roku 1998 do současné doby) sám požíval výhod komfortního (následně družstevního) bydlení v předmětném bytě (o velikosti 3+1), zatímco dovolatelka s dcerou M. (do roku 2006 nezletilou) byla nucena žít se svými rodiči ve stísněných podmínkách jejich bytu (o velikosti 2+1). Okolnost, že žalovaný zajistil účastníkům členství v bytovém družstvu a za tím účelem vynaložil určité náklady, mu tudíž v tomto případě nemůže být ku prospěchu při rozhodování o dalším nájmu bytu. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil (vyhodnotil) okolnosti, které pokládal za rozhodující pro určení žalovaného jako dalšího nájemce bytu. Při rozhodování o dalším nájmu bytu navíc pochybil také v tom, že se nezabýval dalšími v tomto směru právně významnými okolnostmi (hledisky), jež byly součástí zjištěného skutkového stavu, a to zejména těmi, které prospívaly dovolatelce (např. její zásluhy na získání bytu, příčiny rozvratu manželství účastníků, jejich postoj k otázce zajištění bytové náhrady pro druhého z nich apod.). Přitom dovolatelka mu to v dovolání vytkla. Lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu (výrok jeho rozsudku) o dalším nájmu bytu spočívá na nesprávném (neúplném) právním posouzení věci. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. tudíž byl užit opodstatněně.
Rozsudek odvolacího soudu tedy není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Dovolací soud ho proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil, aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími uplatněnými dovolacími námitkami. Přitom vzhledem k nedělitelnosti výroků o zrušení práva společného nájmu bytu manžely, určení budoucího nájemce a o povinnosti k vyklizení (viz uveřejněné rozhodnutí), bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno jako celek. Podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. pak dovolací soud vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že již v rozsudku ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 26 Cdo 2754/2000, uveřejněném pod č. 54 v sešitě č. 6 z roku 2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 166 v sešitě č. 9 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura), Nejvyšší soud dovodil, že je-li v řízení o žalobě na zrušení práva společného nájmu bytu i po zvážení hledisek obsažených v § 3 odst. 1 obč. zák. důvod rozhodnout, že ten z účastníků, který nebyl určen nájemcem bytu, má právo na bytovou náhradu (§ 712 odst. 3 věta druhá obč. zák.), soud mu uloží byt vyklidit po zajištění bytové náhrady (§ 712 odst. 6 obč. zák.), i když se v bytě nezdržuje a nemá v něm umístěny věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. listopadu 2012
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu