26 Cdo 2316/2007
Datum rozhodnutí: 17.06.2008
Dotčené předpisy: § 711 odst. 1 písm. d) předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 2316/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce MUDr. L. R., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) P. K. a 2) J. K., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 10 C 96/2004,

o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne

5. února 2007, č. j. 17 Co 493/2006-494, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. února 2007, č. j. 17 Co 493/2006-494, pokud jím byl ve vyhovujících výrocích I. a II.

o přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 14. září 2006, č. j. 10 C 96/2004-442, se odmítá.

II. Jinak se dovolání zamítá.

III. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.300,- Kč k rukám JUDr. R. J., advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Havlíčkově Brodě (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 28. června 2005, č. j. 10 C 96/2004-192, vyhověl žalobě a přivolil z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb., tj. ve znění do

30. března 2006 (dále jen obč. zák. ) k výpovědi z nájmu bytu sestávajícího se z kuchyně, 3 pokojů a přísl., o celkové výměře podlahové plochy 91,5 m2, a terasy, v domě čp. 2203, když součástí bytu je i jedna místnost v půdním prostoru sousedního domu čp. 2204 v Pražské ulici v H. B. (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům , resp. dům ), určil, že nájemní vztah skončí posledním dnem tříměsíční lhůty, která počne běžet od prvního dne měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovaným uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Současně dovodil, že z důvodů v rozsudku uvedených nebyly naplněny další uplatněné výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. g/ a h/ obč. zák.

K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 18. ledna 2006, č. j. 17 Co 380/2005-249, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil se závazným právním názorem vztahujícím se k uplatněnému výpovědnímu důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. k dalšímu řízení. Současně mu nařídil, aby provedl další dokazování ohledně výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Shodně se soudem prvního stupně pak dovodil, že není naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.

Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 14. září 2006,

č. j. 10 C 96/2004-442, opětovně žalobě vyhověl a přivolil tentokrát z důvodů podle

§ 711 odst. 1 písm. d/ a h/ obč. zák. k výpovědi z nájmu předmětného bytu a určil, že nájemní vztah skončí posledním dnem tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet od prvního dne kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku (výrok I.), žalovaným uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat do patnácti dnů od skončení nájmu (výrok II.), ohledně žalobkyně Mgr. J. R. řízení zastavil (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky IV., V. a VI.).

K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 5. února 2007, č. j. 17 Co 493/2006-494, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I., II., IV. a VI. a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně především dovodil, že není naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. Z provedených důkazů vzal shodně se soudem prvního stupně za zjištěno, že žalobce je spoluvlastník předmětného domu, že žalovaní (společní nájemci předmětného bytu) neplatili od

1. ledna 2004 do současné doby nájemné z bytu a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu, že od června 2001 v předmětném bytě nebydlí a že v současné době bydlí v podnájmu. Dále rovněž zjistil, že předmětný byt je užíváníschopný, že je zde zajištěn přívod plynu (přívod plynu do bytu nebyl zakázán ), že uzávěr plynu je přístupný po otevření skříňky univerzálním klíčem, že u rozvodné skříně byla u jednotlivých měřidel viditelná označení, že bylo pouze věcí žalovaných, aby otočením uzávěru zajistili přívod plynu do bytu, že žalovaní mají také povinnost zajistit revizi uživatelské části rozvodu plynu a starat se o přívod plynu do bytu, že žalovaný byl obeznámen s tím, jak je plyn do bytu přiváděn, že podle závěrů šetření Státní energetické inspekce neporušil vlastník předmětného domu žádné své povinnosti, že stejně byl do bytu zajištěn i přívod elektrické energie, že otázka odběru elektřiny v bytě byla vyřešena již dne 22. června 2001, že do bytu byla dodávána pitná voda, že uzávěr vody byl volně přístupný ze skříňky v zádveří pizzerie a že obnovení dodávky vody potvrdili samotní žalovaní v dopisu ze dne 6. prosince 2002. Vzal také za prokázáno, že byť vztahy mezi účastníky řízení jsou značně napjaté, žalobce nevyvíjel na žalované žádný psychický nátlak. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné dovodil, že je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. V této souvislosti především konstatoval, že žalovaní předmětný byt neužívají. Přitom k tomu nemají vážný důvod, neboť pronajímatel žádné své povinnosti vyplývající pro něj z ustanovení § 687 a násl. obč. zák. neporušil; byt je totiž užíváníschopný mimo jiné i proto, že je zde funkční přívod plynu a elektrické energie

a do bytu je dodávána rovněž pitná voda. Poté dovodil, že také výpovědní důvod podle

§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (v podobě nezaplacení nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce) je naplněn, jestliže žalovaní uvedené platby pronajímateli neposkytují od 1. ledna 2004 do současné doby; jelikož pronajímatel neporušil žádnou povinnost vyplývající pro něj z ustanovení § 687 odst. 1 obč. zák. (viz předchozí výklad vztahující se k výpovědnímu důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.), nemohla žalovaným v důsledku absence tohoto předpokladu (předpokladu porušení právní povinnosti) vzniknout žádná škoda; nelze proto uvažovat o vzniku pohledávky žalovaných za žalobcem z titulu plateb za podnájem a o zápočtu takové pohledávky na vzniklý dluh na nájemném. Vzhledem k délce doby, po kterou žalovaní byt neužívají a neplatí nájemné a úhradu za služby, nejde podle odvolacího soudu ani o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Za této situace odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. (o přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodů podle § 711 odst. 1 písm. d/ a h/ obč. zák. a o výpovědní lhůtě), II. (o uložení vyklizovací povinnosti) a v nákladových výrocích IV. a VI. Vyklizovací povinnost žalovaných z bytu soudy nepodmínily zajištěním bytové náhrady v podobě přístřeší; tuto bytovou náhradu jim odepřely, a to s poukazem na stávající poměry žalovaných (zajištění bydlení v podnájmu), jak to odůvodnil soud prvního stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní obsáhlé dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání především uvedli, že od roku 2001 jim žalobci systematicky znemožňovali plnohodnotné užívání předmětného bytu tím, že jim odpojili zdroje energií a navíc na ně vyvíjeli psychický nátlak vedoucí až k psychickým problémům u žalované. Situaci pak řešili dočasným provizorním bydlením a navíc podali trestní oznámení pro znemožňování řádného užívání bytu. Dále uvedli, že několikrát marně žádali, aby jim bylo umožněno užívání bytu, což bez ohřevu vody a vytápění nebylo možné. Do současné doby však nebyla obnovena dodávka plynu do bytu a ani další služby související s nájmem bytu. S ohledem na tyto skutečnosti si dovolatelé na dluh z titulu nájemného a úhrad za služby započetli škodu vzniklou placením podnájmu. Uvedli, že z těchto důvodů nemohou v bytě bydlet od 5. června 2001. Poté v dovolání rozebrali řadu provedených důkazů, z nichž má vyplývat pravdivost jejich dovolacích tvrzení, a vyjádřili se také k jednotlivým argumentům použitým v odůvodnění napadeného rozsudku (popřípadě i předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně), jejichž správnost vyvraceli poukazem na důkazy v řízení provedené. Podle jejich názoru z odůvodnění napadeného rozsudku např. nevyplývá, jaké konkrétní platby související s užíváním bytu dluží. Dovolatelé jsou tudíž přesvědčeni, že výpovědní důvody podle

§ 711 odst. 1 písm. d/ a h/ obč. zák. nebyly v daném případě naplněny; i kdyby byly správné závěry soudů obou stupňů o naplněnosti výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 písm. d/ a h/ obč. zák., měla být jejich vyklizovací povinnost z bytu s ohledem na způsob získání bytu a na znemožnění jeho užívání žalobcem podmíněna zajištěním přiměřeného náhradního bytu. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce v obsáhlém vyjádření k dovolání namítl, že i když dovolatelé poukázali na nesprávné právní posouzení věci, vztahují se jejich dovolací námitky téměř výlučně ke skutkovým otázkám. Uvedl také, že má důvodné pochybnosti o platnosti nájemní smlouvy ze dne 20. dubna 1998. Poté vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto, bude-li shledáno přípustným.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

V projednávané věci šlo o přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodů podle

§ 711 odst. 1 písm. d/, g/ a h/ obč. zák. Soud prvního stupně ve svém prvním rozsudku vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.; současně dovodil, že výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. g/ a h/ obč. zák. nejsou naplněny. K odvolání všech účastníků řízení odvolací soud usnesením v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přitom shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že výpovědní důvod podle

§ 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. není naplněn, avšak zavázal soud prvního stupně závazným právním názorem vztahujícím se k otázce naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.; ohledně výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. soudu prvního stupně uložil, aby provedl další důkazy. Následně soud prvního stupně ve svém druhém (odvolacím soudem potvrzeném) rozsudku (stejně jako v rozsudku prvním) dovodil, že není naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. a že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je naplněn, avšak na rozdíl od svého prvního rozsudku v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu rovněž dovodil, že je naplněn i výpovědní důvod podle

§ 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.

Podle názoru dovolacího soudu je vzhledem k uvedenému zapotřebí řešit otázku přípustnosti dovolání zvlášť ve vztahu k potvrzujícímu výroku o věci samé v části týkající se přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. a zvlášť ve vztahu k potvrzujícímu výroku o věci samé v části týkající se přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. Pro úplnost zbývá dodat, že usoudí-li dovolací soud, že závěr o naplněnosti některého z výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 písm. d/ a h/ obč. zák. neobstojí (a dovolání bude proto /přípustné a/ důvodné), neobstojí potvrzující rozhodnutí ani v části týkající se druhého výpovědního důvodů.

Ve vztahu k potvrzujícímu výroku o věci samé vztahujícímu se k výpovědnímu důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. dospěl dovolací soud k následujícím závěrům o přípustnosti dovolání.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání proti této části potvrzujícího výroku o věci samé přípustné proto, že napadeným rozsudkem sice odvolací soud potvrdil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, avšak tímto rozsudkem nebylo ohledně tohoto výpovědního důvodu rozhodnuto jinak než v dřívějším (zrušeném) rozsudku (v obou případech šlo o rozsudky, jimiž bylo vyhověno žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.).

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle

§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

Dovolací soud zastává názor, že ve vztahu k potvrzujícímu výroku v části týkající se výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. uplatnil dovolatel vedle způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud stejně jako soud prvního stupně čerpal svá skutková zjištění pro posouzení věci podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.). Přitom však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Nejvyšší soud České republiky opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. rozhodnutí ze dne 15. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněné pod č. 144

v sešitě č. 12 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, a dále např. rozhodnutí ze dne 12. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1716/2000) zaujal právní názor, podle něhož z ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. vyplývá, že neplacení nájemného nebo úhrad za služby spojené s užíváním bytu nájemcem po dobu delší než tři měsíce je zákonem výslovně označováno (srov. dikci zejména ) jako hrubé porušení povinnosti nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi nájmu bytu pronajímatelem. Soudní praxe se ustálila také v názoru, že splnění povinnosti platit nájemné nelze podmiňovat tím, zda pronajímatel plní svoji povinnost zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu, neboť nelze přehlédnout, že placení nájemného patří mezi základní povinnosti nájemce bytu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze 7. dubna 2004, sp. zn. 26 Cdo 2325/2003, a z 15. dubna 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002). Okolnosti, pro které nájemce neplatil nájemné, nejsou právně významné pro posouzení, zda je naplněna skutková podstata výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., jak to Nejvyšší soud dovodil rovněž v rozsudcích z 24. července 2002, sp. zn. 26 Cdo 513/2001, a sp. zn. 26 Cdo 514/2001. K výpovědi může ovšem soud přivolit pouze za předpokladu, že ke dni doručení výpovědi nájemci byl tímto způsobem skutkově vymezený výpovědní důvod skutečně naplněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998 sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)

a pronajímatel v řízení o přivolení k výpovědi svá tvrzení o skutečnostech, jimiž je výpověď (obsažená v daném případě v žalobě) odůvodněna, rovněž prokáže ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky v rozsudcích z 8. června 1999, sp. zn. 26 Cdo 2259/98, z 24. února 2000, sp. zn. 20 Cdo 1456/99, a dále např.

v rozsudku ze dne 15. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněném pod č. 144

v sešitě č. 12 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura. Přitom již v rozsudku ze dne

26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněném pod č. 55 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil mimo jiných rovněž právní závěr, že podmínka, že nájemce nezaplatil nájemné za dobu delší tří měsíců (§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.), je splněna tehdy, jestliže nájemce v časovém úseku delším než tři měsíce užíval byt, aniž by za něj platil dohodnuté nájemné; tato doba může být naplněna i součtem měsíců, které nejdou za sebou. Nájemce, který nezaplatil nájemné za tři měsíce, hrubě poruší své povinnosti až v okamžiku, kdy se ocitne v prodlení s placením byť jen části nájemného i za měsíc čtvrtý.

Ve vztahu k potvrzujícímu výroku o věci samé vztahujícímu se k výpovědnímu důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. dospěl dovolací soud k závěru, že v tomto ohledu je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť zde směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil (v pořadí druhé) rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ohledně výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. jinak než v dřívějším rozsudku (ve svém prvním rozsudku) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Dovolatelé s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) uplatnili i ve vztahu k potvrzujícímu výroku ohledně výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. vedle dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (jehož prostřednictvím namítli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (jímž zpochybnili správnost skutkových zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj právní závěr o naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.).

Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/

a b/ o.s.ř. (ve vztahu k potvrzujícímu výroku ohledně výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelé brojí právě proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro účely posouzení naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.; jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejich názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.

Dovolací soud s přihlédnutím k obsahu spisu shledal, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění odvolacího soudu rozhodná pro posouzení naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení § 132 o.s.ř. (ve spojení s § 211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Dovolatelé však ve skutečnosti uvedeným způsobem chápaný dovolací důvod nesprávného právního posouzení ve vztahu k potvrzujícímu výroku v části týkající se naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. neuplatnili a k právnímu posouzení věci pode citovaného ustanovení žádné konkrétní výhrady nevznesli. Vadné právní posouzení namítli pouze jako důsledek tvrzených nesprávných skutkových zjištění. Pokud ovšem námitka nesprávného skutkového zjištění nebyla dovolacím soudem shledána důvodnou, pak nelze dovodit ani nesprávnost právního posouzení věci podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.

K dovolací námitce, že i kdyby byly správné závěry soudů obou stupňů o naplněnosti výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 písm. d/ a h/ obč. zák., měla být vyklizovací povinnost dovolatelů z bytu s ohledem na způsob získání bytu a na znemožnění jeho užívání žalobcem podmíněna zajištěním přiměřeného náhradního bytu, je zapotřebí uvést následující. V soudní praxi, a to i vzhledem ke znění ustanovení § 712 odst. 5 obč. zák., které možnost jiného výkladu ani nepřipouští, není pochyb o tom, že skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele (mimo jiných) i z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Přístřeší je bytovou náhradou svého druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, uveřejněný pod č. 60 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura); ve smyslu § 712 odst. 5 věty třetí obč. zák. se přístřeším rozumí provizorium do doby, než si nájemce opatří řádné ubytování a prostor k uskladnění jeho bytového zařízení a ostatních věcí domácí a osobní potřeby. O bytové náhradě v podobě přístřeší je zapotřebí má-li na ni vyklizovaný právo rozhodnout v rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. března 2001, sp. zn. 20 Cdo 2482/2000, uveřejněný pod C 381 ve svazku 4 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Právo na tuto zákonnou formu bytové náhrady lze však vyklizovanému za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. odepřít, jestliže by výkon jeho práva byl v rozporu s dobrými mravy. Stanoví-li zákon výslovně, že právo na bytovou náhradu přísluší, nelze ji vyklizovanému nepřiznat, ledaže by podmínění povinnosti byt vyklidit zajištěním bytové náhrady znamenalo výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1660/99, uveřejněný pod C 320 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud rovněž dovodil (srov. např. rozsudky z 25. května 2006, sp. zn. 26 Cdo 1990/2005, a sp. zn. 26 Cdo 396/2006), že přísluší-li vyklizovanému bytová náhrada v určité formě podle pozitivní právní úpravy nebo na základě její analogické aplikace, nelze jeho vyklizovací povinnost z bytu (výjimečně) vázat na zajištění bytové náhrady v jiné (vyšší) formě za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.; prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. lze pouze odepřít bytovou náhradu vyplývající z pozitivní právní úpravy, resp. z její analogické aplikace.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku o věci samé týkajícímu se výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je proti této části potvrzujícího výroku podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).

Protože z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace je potvrzující výrok o věci samé týkající se výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. správný ve smyslu § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř., dovolací soud dovolání podle téhož ustanovení v této části zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalované, kteří zčásti nebyli v dovolacím řízení úspěšní a zčásti zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 17. června 2008

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu