26 Cdo 2313/2009
Datum rozhodnutí: 15.07.2010
Dotčené předpisy: § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák. ve znění od 01.04.2006




26 Cdo 2313/2009

ROZSUDEK



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Lubomíra Ptáčka ve věci žalobkyně J. H. , zastoupené JUDr. Stanislavem Flaškou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže 66/3, proti žalované OBCHODNÍMU CENTRU VLTAVÍN, s. r. o. , se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 33/5, IČ: 49018965, zastoupené JUDr. Radkem Kellerem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 23, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 24 C 518/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. února 2009, č. j. 19 Co 60/2009-169, takto:


I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.300,- Kč k rukám JUDr. Stanislava Flašky, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže 66/3, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. září 2008, č. j. 24 C 518/2006-135, vyhověl žalobě (doručené soudu prvního stupně dne 19. prosince 2006) a určil, že je neplatná výpověď žalované ze dne 16. října 2006, doručená žalobkyni dne 30. října 2006, z nájmu bytu č. 4 o jednom pokoji a kuchyni s příslušenstvím ve druhém podlaží budovy č. p. 8, R. ul., Č. B. (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům , resp. dům ); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.

K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. února 2009, č. j. 19 Co 60/2009-169, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění, že se určuje, že je neplatná výpověď žalované z nájmu předmětného bytu ze dne 16. října 2006, doručená žalobkyni dne 27. října 2006; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů.

Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že předchozí vlastník předmětného domu statutární město České Budějovice jako pronajímatel a žalobkyně jako nájemkyně uzavřeli dne 18. února 2005 smlouvu o nájmu bytu (dále jen nájemní smlouva ), že dne 3. května 2005 se žalobkyně písemně dohodla na stavebních úpravách bytu (dále jen dohoda o stavebních úpravách ) se společností SPRÁVA DOMŮ s.r.o., která v zastoupení vlastníka (statutárního města Českých Budějovic) vykonávala správu předmětného domu, avšak dohodu o stavebních úpravách uzavřela vlastním jménem, že předmětem dohody o stavebních úpravách bylo zazdění stávajících dveří do bytu z chodby domu, vyzdění příčky v kuchyni z tvárnic, vybourání původních vchodových dveří do bytu z chodby do pokoje a osazení nové zárubně včetně vstupních dveří z chodby do bytu, vytvarování vchodu z kuchyně do pokoje sádrokartonem do klenby a rozdělení obytné místnosti na dětský obývací pokoj nábytkovou stěnou, a že podle dohody o stavebních úpravách vyžadovaly tyto úpravy vydání stavebního povolení a podléhaly následné kolaudaci. Dále zjistil, že příslušný stavební úřad (magistrát statutárního města České Budějovice) rozhodnutím ze dne 22. června 2005 povolil stavební úpravy v bytě (dále též jen stavební povolení ), že rozhodnutím ze dne 29. září 2006 stavební úpravy zkolaudoval (dále též jen kolaudační rozhodnutí ), že kolaudační rozhodnutí bylo k odvolání žalované (současné vlastnice předmětného domu) ze dne 27. října 2006 zrušeno rozhodnutím Krajského úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 29. ledna 2007 mimo jiné pro nepřezkoumatelnost a že rozhodnutím ze dne 2. května 2007 magistrát statutárního města České Budějovice kolaudační řízení přerušil do pravomocného rozhodnutí soudu o žalobě na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. Vzal také za prokázáno, že žalovaná dopisem ze dne 16. října 2006 vypověděla žalobkyni nájem předmětného bytu (dále jen výpověď ze dne 16. října 2006 , resp. výpověď ) a že jako výpovědní důvod uvedla, že žalobkyně provedla v bytě stavební úpravy, k nimž neměla právně účinnou dohodu uzavřenou s tehdejším vlastníkem domu, a že po provedení stavebních úprav užívala byt bez kolaudačního rozhodnutí příslušného stavebního úřadu, a to navzdory opakovanému upozornění, které navíc v písemné podobě odmítla dne 27. září 2006 převzít. Učinil rovněž skutková zjištění, že výpověď ze dne 16. října 2006 obsahovala poučení o výpovědní lhůtě a o možnosti podat žalobu na určení neplatnosti výpovědi, že žalovaná se v ní zavázala zajistit žalobkyni bytovou náhradu v podobě přístřeší, že žalobkyně dne 27. října 2006 odmítla výpověď převzít od jednatele žalované, že téhož dne jí bylo provozovatelem poštovních služeb oznámeno uložení doporučené zásilky obsahující výpověď ze dne 16. října 2006 a že žalovaná si uvedenou zásilku na poště vyzvedla dne 30. října 2006.

Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že dostala-li se výpověď do dispoziční sféry žalobkyně dne 27. října 2006, byla žaloba na určení její neplatnosti doručená soudu prvního stupně dne 19. prosince 2006 podána včas, tj. v šedesátidenní lhůtě od doručení výpovědi upravené ustanovením § 711 odst. 5 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč. zák. ). Poté dovodil, že výpověď ze dne 16. října 2006 je neplatná, neboť v ní specifikované důvody, podřazené pod výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák., nepředstavují v daném případě hrubé porušení povinností nájemce bytu. V této souvislosti konstatoval, že souhlas s provedením stavebních úprav bytu, jenž nevyžaduje písemnou formu, byl žalobkyni udělen radou města a je nerozhodné, že při uzavírání dohody o stavebních úpravách se SPRÁVA DOMŮ s.r.o. dopustila pochybení v tom smyslu, že citovanou dohodu uzavřela vlastním jménem a nikoli v zastoupení vlastníka domu; souhlasná vůle tehdejšího vlastníka předmětného domu však byla prostřednictvím jeho správce jednoznačně vyjádřena. Ve vztahu k vytýkanému užívání bytu bez kolaudace provedených stavebních úprav pak uzavřel, že jde o porušení povinnosti žalobkyně ve vztahu ke stavebnímu úřadu a nikoliv o hrubé porušení povinnosti vyplývající z nájemního poměru k bytu. K tomu dodal, že stavební úřad má prostředky k nápravě protiprávního jednání spočívajícího ve spáchání přestupku a je nepřípustné, aby za porušení téže povinnosti mohla být žalobkyně postihována dvakrát , tj. v rámci řízení o přestupku a výpovědí z nájmu bytu z důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. Za této situace vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že ve výroku rozsudku upřesnil datum doručení výpovědi žalobkyni.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen o.s.ř. ). V dovolání odvolacímu soudu především vytkla, že v rozporu s ustanovením § 153 odst. 2 o.s.ř. překročil žalobní návrh, v němž žalobkyně výpověď ze dne 16. října 2006 identifikovala jako výpověď, která jí byla doručena dne 30. října 2006. Měla za to, že dospěly-li soudy obou stupňů k závěru, že výpověď byla žalobkyni doručena v jiný den, nemohl odvolací soud návrh žalobkyně překročit, jestliže v tomto směru žalobu nezměnila; pokud tak učinil, částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně (byť své rozhodnutí označil za potvrzující), čímž došlo k porušení zásady dvouinstančnosti řízení a k omezení zákonem stanovených dovolacích důvodů v neprospěch žalovaného . Oběma soudům také vytkla opakované chyby v protokolaci vyznívající výlučně v její neprospěch a také to, že nedošlo k uspokojivému vysvětlení postupu soudu 1. stupně ohledně pokračování dokazování poté, co byly provedeny závěrečné přednesy účastníků dne 11. 9. 2007 . Měla za to, že i když takový postup zákon přímo nevylučuje, nebyl pro něj v daném případě důvod. Dodala, že pochybnosti vzbuzuje rovněž postup soudu 1. stupně po skončení dokazování dne 11. 9. 2007, kdy soud odročil jednání na den 13. 9. 2007 za účelem publikace rozsudku , a na jednání konaném uvedeného dne přitom pokračoval v dokazování ohledně data doručení výpovědi, přestože mohl vycházet ze shodných tvrzení účastníků řízení . Dále vyjádřila nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů oběma soudy. Zejména namítla, že svědkyně A. W. a Ing. M. P. jsou nevěrohodné, že ve výpovědích svědků navržených žalobkyní se vyskytovaly zcela zásadní rozpory , že tito svědci byli žalobkyní připravováni k výpovědi a že soudy obou stupňů vzaly některá tvrzení žalobkyně za prokázaná, aniž by pro takový postup měly oporu v provedeném dokazování. V této souvislosti uvedla, že pokud odvolací soud nepřipustil provedení důkazu znaleckým posudkem, který navíc měl k dispozici v jiném řízení, je možno i tento postup považovat za vadu řízení před odvolacím soudem, když odvolací soud vycházel při hodnocení důkazů a skutkových tvrzení z předpokladu pravdivosti a věrohodnosti tvrzení žalobkyně . Dodala, že provedením důkazu znaleckým posudkem vypracovaným v jiné věci mělo být prokázáno , zda lze žalobkyni považovat za osobu věrohodnou či naopak za osobu, která mění svá tvrzení ve vztahu k třetím osobám podle toho, jak to vyhovuje jejím zájmům, případně zda se snaží v tomto směru ovlivňovat třetí osoby . Rovněž namítla, že z dokazování jednoznačně vyplynulo, že dohoda o stavebních úpravách nebyla uzavřena platně a že žádný jiný prokazatelný úkon , který by měl povahu souhlasu podle ust. § 667 OZ, vůči žalobkyni učiněn nebyl . Za nesprávný pokládala právní názor obou soudů, že k postižení jednání žalobkyně spočívajícím v užívání nezkolaudovaných stavebních úprav bytu slouží výlučně pravomoci stavebního úřadu a je nepřípustné, aby za takové porušení byla postihována dvakrát. Podle jejího mínění vede tento názor v konečném důsledku k tomu, že by veškeré přestupkové či dokonce trestné jednání nájemníků nemohlo být posuzováno souběžně jako jednání, pro které je možno dát výpověď z nájmu bytu jen proto, že by nájemce mohl být postižen dvakrát z porušení údajně téže povinnosti . Naproti tomu vyjádřila přesvědčení, že jedno jednání může mít povahu jak správního deliktu, tak i porušení závazku z nájemního vztahu k bytu, a to za předpokladu, že je takovým jednáním současně naplněn výpovědní důvod, v daném případě podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. V této souvislosti zdůraznila, že stavební úpravy bytu byly značného rozsahu a že dotčena byla i plynoinstalace, jejíž úprava nebyla odsouhlasena . Konečně poukázala na judikaturu Ústavního soudu, podle které má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého řízení. S odkazem na nález Ústavního soudu pak uvedla, že je povinností obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Měla za to, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v tomto ohledu nedostatečně vyložená, neúplná a nepřesvědčivá , neboť soudy se dostatečně a v souladu s pravidly logiky nevypořádaly s věcnou i právní argumentací žalované tak, aby byla vyloučena libovůle v rozhodování obecných soudů. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutími soudů obou stupňů, vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 13. února 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a odst. 4 o. s. ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanovení § 237 o. s. ř.

Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustnost dovolání nevyplývá. Přitom je nerozhodné, že napadený rozsudek dovolatelka označila za částečně měnící . Podle citovaného ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na zásadě diformity (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva účastníků. Pro posouzení toho, zda jde o měnící rozsudek, není rozhodující jak jej odvolací soud označil (tedy jak formuloval výrok svého rozhodnutí či zda v jeho odůvodnění odkázal na ustanovení § 219 nebo § 220 o. s. ř.), nýbrž jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 52). Z tohoto pohledu nejde v daném případě o měnící rozsudek, neboť odvolací soud vymezil práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jehož se požadované určení týká, stejně jako soud prvního stupně (oba soudy pokládaly výpověď ze dne 16. října 2006 za neplatnou); odvolací soud pouze zpřesnil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu jednoznačné identifikace výpovědi z nájmu bytu, o jejíž neplatnost v daném případě šlo.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze přípustnost dovolání opřít ani o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.

Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud zastává s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) názor, že vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatelka uplatnila rovněž nezpůsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (jímž brojila proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení otázek, zda žaloba na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu byla podána v šedesátidenní lhůtě ve smyslu § 711 odst. 5 obč. zák. a zda byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák.).

Napadený rozsudek odvolacího soudu je založen (rovněž) na právním názoru, že užívání bytu s nezkolaudovanými stavebními úpravami, které může představovat protiprávní jednání ve vztahu k příslušnému stavebnímu úřadu, nelze pokládat za hrubé porušení povinnosti vyplývající z nájmu bytu ve smyslu § 711 odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Správnost tohoto právního názoru dovolatelka prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnila. Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení uvedené právní otázky, neboť jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání pro řešení zmíněné otázky přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Posléze uvedené vady dovolatelka namítla. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí přezkoumal nejprve z hlediska namítaných vad řízení podřaditelných pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.

Podle § 153 odst. 2 o. s. ř. může soud překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Vázanost návrhem ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. soudu mimo jiné zakazuje, aby žalobci přiznal něco jiného než požadoval (tedy aby žalovanému uložil jinou než žalobcem navrhovanou povinnost) nebo aby žalobci přiznal sice požadované plnění, avšak z jiného skutkového základu (z jiného skutku), než který byl předmětem řízení. Vázanost soudu návrhem (žalobou nebo návrhem na zahájení řízení) však nelze chápat tak, že by soud byl povinen do výroku svého rozhodnutí o věci samé doslovně převzít žalobcem formulovaný návrh znění výroku rozhodnutí. Není porušením § 153 odst. 2 o. s. ř., jestliže soud neuvede ve výroku údaje, které vymezení práv a povinností účastníků jen zdůvodňují, i když byly (nadbytečně) uvedeny v jinak přesném a určitém žalobním petitu, nebo jestliže soud použitím jiných slov vyjádří přesněji stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce určitým a srozumitelným žalobním petitem domáhal (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol., Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 1066 s., str. 692).

Dovolací soud zastává názor, že předmět daného řízení byl dostatečně vymezen již tím, že v posuzovaném případě mělo jít o určení neplatnosti výpovědi žalované ze dne 16. října 2006 z nájmu žalobkyně k předmětnému bytu. Těmito údaji byl totiž žalobní požadavek žalobkyně jednoznačně identifikován. Na tom nemůže nic změnit okolnost, že žalobkyně v petitu žaloby vymezila předmět řízení rovněž doplňujícím údajem o datu doručení výpovědi k jejím rukám. Jestliže pak odvolací soud ve svém rozhodnutí zpřesnil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že citovanou výpověď identifikoval jiným údajem o datu jejího doručení žalobkyni (a to podle toho, co v řízení vyšlo najevo), nelze jen z tohoto důvodu pokládat jeho rozhodnutí za částečně měnící (neboť rozhodoval o stejném nároku jako soud prvního stupně a nerozhodl o něčem jiném, než čeho se žalobkyně domáhala).

Vadou řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. není ani postup soudu prvního stupně spočívající v pokračování v důkazním řízení i poté, co již byly při jednání dne 11. září 2007 předneseny závěrečné návrhy účastnic řízení (§ 119a odst. 2 o. s. ř.) a co bylo jednání odročeno na 13. září 2007 pouze za účelem vyhlášení rozsudku. Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 25. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 1196/2000, uveřejněném pod č. 10 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, totiž dovodil, že usnesení o odročení jednání (a to i usnesení, jímž bylo jednání odročeno jen za účelem vyhlášení rozhodnutí podle § 156 odst. 2 věty první za středníkem o. s. ř.) je usnesením, kterým se upravuje vedení řízení a soud jím proto není vázán (§ 170 odst. 2 o. s. ř.). Shledá-li tedy důvod pro takový postup, může i u jednání, u něhož původně hodlal jen vyhlásit rozhodnutí, provádět dokazování. Procesní práva účastníků nejsou zkrácena, jsou-li oni sami (jejich zástupci) přítomni u provádění důkazů a mají-li možnost vyjádřit se k nim (popř. vyjádřit se znovu na závěr ke skutkové i právní stránce věci).

V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že dovolatelka (její statutární orgán) se zúčastnila odročeného jednání dne 13. září 2007. Při tomto soudním roku však dokazování nebylo prováděno a jednání bylo za účelem doplnění dokazování opět odročeno na 1. listopad 2007. Uvedený termín jednání účastnice vzaly na vědomí s tím, že se dostaví bez obeslání (viz protokol o jednání založený na č. l. 75-76 spisu). Lhůta pro předvolání účastnic (jejich zástupců) k odročenému jednání, která zpravidla nesmí být kratší než pět dnů předem (§ 119 odst. 2 o. s. ř.), tudíž byla zachována. K jednání dne 1. listopadu 2007 se dovolatelka dostavila, byla přítomna provádění důkazů a měla možnost se k nim vyjádřit. Ani následným postupem soudu (dalším odročením jednání) nebyla na svých procesních právech nijak zkrácena. K námitce dovolatelky, že v řízení nebylo zapotřebí pokračovat v dokazování, neboť ohledně data doručení výpovědi mohl soud vycházet ze shodných tvrzení účastnic, zbývá dodat, že mezi účastnicemi řízení s přihlédnutím k obsahu spisu nepanovala shoda ohledně data doručení výpovědi ze dne 16. října 2006.

Podle § 120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci řízení povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud pak rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, přičemž není povinen provést všechny navržené důkazy (§ 120 odst. 1 o. s. ř.). Pro úplnost zbývá dodat, že neprovede-li některé z nich, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), a neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.); tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak.

V souzené věci dovolatelka v řízení před odvolacím soudem navrhla provedení znaleckého posudku vypracovaného v řízení ve věci péče o nezletilého syna žalobkyně, a to pro účely hodnocení osoby žalobkyně a věrohodnosti jejích tvrzení ve vztahu ke třetím osobám (viz podání na č. l. 143-151 spisu). Bez ohledu na to, že jde o důkaz vztahující se ve své podstatě k řízení ve věcech péče soudu o nezletilé (a nikoli k řízení v této věci) a že navíc písemné znalecké posudky zpracované mimo řízení v konkrétní věci (např. v jiném řízení) mají povahu důkazu listinou (§ 129 o. s. ř.), nikoli důkazu podle § 127 o. s. ř., je zapotřebí uvést následující. Odvolací soud využil možnosti upravené v ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. a uvedený důkaz neprovedl; v odůvodnění svého rozhodnutí pak v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. uvedl důvody, pro které tento důkaz neprovedl (skutková zjištění, na jejichž základě oba soudy dospěly k závěru o doručení výpovědi žalobkyni dne 27. října 2006, již byly spolehlivě prokázány výpověďmi tam jmenovaných svědků). Řízení proto není zatíženo vytýkanou vadou.

Dovolací soud navíc konstatuje, že z hlediska ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. jsou relevantní pouze vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Za takové vady však nelze podle názoru dovolacího soudu bez dalšího pokládat obecné (nijak nekonkretizované) výtky dovolatelky (nedostatečně vyložená, neúplná a nepřesvědčivá odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, nesprávná realizace důkazního řízení), byť se v nich dovozuje porušení konkrétních ustanovení občanského soudního řádu (např. § 6 o. s. ř.). Tím méně pak lze na vadu řízení usuzovat z dovolací námitky vztahující se k opakovaným chybám v protokolaci, které měly vyznít výlučně v neprospěch dovolatelky. Navíc z obsahu spisu vyplývá, že nesouhlasila-li dovolatelka v průběhu řízení před soudem prvního stupně s protokolací (v odvolacím řízení opravu protokolu o jednání nežádala), byly její námitky soudem vždy připuštěny a bylo jim tak beze zbytku vyhověno. Na procesních právech dovolatelky proto nemohla být v tomto ohledu způsobena žádná újma.

Lze uzavřít, že řízení není postiženo vytýkanými vadami a jiné vady podřaditelné pod ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. z obsahu spisu nevyplynuly.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 711 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč. zák. před novelou ), mohl pronajímatel vypovědět nájem bytu z důvodů taxativně v tomto ustanovení vyjmenovaných jen s přivolením soudu. Podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. před novelou pak mohl pronajímatel s přivolením soudu vypovědět nájem bytu, jestliže nájemce hrubě porušoval své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění spojená s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce. Ve vztahu k uvedenému výpovědnímu důvodu přitom ustálená soudní praxe dovodila, že zákon za hrubé porušení povinností nájemcem bytu, které zakládá uvedený výpovědní důvod, výslovně označuje neplacení nájemného nebo úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce. Jde o demonstrativní (příkladný) výčet (srov. slovo zejména ), což znamená, že důvodem k výpovědi může být i jiné porušení povinností nájemcem, svou závažností však srovnatelné s tím, které zákon výslovně uvádí. Základním hlediskem pro posouzení intenzity porušení povinností nájemce bude tedy úvaha, zda to porušení, jehož se nájemce dopustil, je svým významem (posuzováno zejména z hlediska oprávněných zájmů pronajímatele, avšak též z hlediska zájmů ostatních nájemců domu) alespoň tak závažné, jako neplacení nájemného (služeb) po dobu delší než tři měsíce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 26 Cdo 85/2004, uveřejněný pod C 2685 ve svazku 29 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 26 Cdo 1222/2003). Z důvodu hrubého porušení povinnosti vyplývající z nájmu bytu (od 31. března 2006 obsaženého v ustanovení § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák.), avšak již bez přivolení soudu, může pronajímatel vypovědět nájem bytu i po novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 107/2006 Sb. Ustanovení § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. se oproti předchozí právní úpravě liší pouze v demonstrativním výčtu jednání, které zákon výslovně označuje za hrubé porušení povinnosti nájemce. Nyní tedy bude citovaný výpovědní důvod naplněn zejména tím, že nájemce nezaplatil nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu ve výši odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu nebo nedoplnil peněžní prostředky na účtu podle § 686a odst. 3 obč. zák. Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že pro účely posouzení otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák., půjde-li o jiná porušení povinností nájemcem, než jaká jsou explicitně vyjádřena v příkladném výčtu uvedeném v citovaném ustanovení, bude i od 31. března 2006 využitelná judikatura, na níž se soudní praxe ustálila při výkladu ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. před novelou, neboť z hlediska závažnosti porušení povinností nájemce, která občanský zákoník výslovně označoval za porušení hrubé, jde o srovnatelné důvody, pro než lze podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. vypovědět nájem bytu i v současnosti. Nadále proto platí, že k hlediskům pro posouzení intenzity porušení nájemcových povinností nepochybně patří okolnost, zda nájemce svým jednáním způsobil pronajímateli škodu (případně v jaké výši), zda způsobil újmu na právech či oprávněných zájmech jiných subjektů (např. ostatních nájemců bytů v domě), jaká byla motivace jeho jednání, dále také okolnost, zda dosud řádně plnil své povinnosti nájemce bytu, eventuálně jaká doba uplynula od porušení nájemcových povinností do dne dání výpovědi z nájmu bytu (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněného pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Bez významu nebude v naznačených souvislostech ani okolnost, zda svým jednáním nájemce porušil eventuálně i jiné právní předpisy (např. předpisy týkající se požární ochrany, stavební zákon a předpisy související) srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 291/2004, a ze dne 7. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 2751/2004 (ústavní stížnost podanou proti posléze citovanému rozsudku odmítl Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 6. prosince 2006, sp. zn. IV. ÚS 255/05).

V rozhodovací praxi soudů není pochyb o tom, že mezi povinnosti nájemce vyplývající z nájmu bytu lze nepochybně zařadit jeho povinnost užívat byt, společné prostory a zařízení domu řádně (srov. § 689 obč. zák.), povinnost odstranit závady a poškození, které v domě způsobil (srov. § 693 obč. zák.), povinnost umožnit pronajímateli kontrolu, zda je předmět nájmu řádně užíván (srov. § 665 odst. 1 věta druhá obč. zák.), a nepochybně i povinnost dodržovat při užívání bytu obecně platné protipožární předpisy a hygienické normy a že porušení těchto povinností lze podle okolností případu považovat za porušení povinností nájemce zakládající nyní výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 291/2004 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3350/2006).

Dovolatelce lze přisvědčit v názoru, že jedno nájemcovo jednání může mít povahu jak správního deliktu, tak i porušení povinností vyplývajících z nájemního vztahu k bytu. Pro účely posouzení naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. je však rozhodující, zda závadným jednáním nájemce byla porušena také povinnost vyplývající z nájemního poměru k bytu. Skutečnost, že tímtéž jednáním nájemce byly porušeny i jiné právní předpisy (v daném případě stavební zákon), lze totiž ve smyslu shora uvedené judikatury zohlednit až při posouzení intenzity, s jakou byla povinnost nájemce bytu porušena. Porušení povinností existujících mimo vztah mezi nájemcem a pronajímatelem, byť by se vztahovalo k pronajatému bytu, tudíž samo o sobě nezakládá porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu, natož porušení hrubé .

O řádné užívání bytu ve smyslu § 689 obč. zák. jde tehdy, užívá-li nájemce pronajatý byt k bydlení. Užívá-li v bytě stavební úpravy vyžadující stavební povolení bez toho, že by byly zkolaudovány, sdílí dovolací soud názor, že se ve vztahu k pronajímateli nedopouští žádného (natož hrubého) porušení povinností vyplývajících pro něj z nájemního poměru, tj. povinností shora vyjmenovaných. Žalobkyně tudíž vytýkaným jednáním (užíváním předmětného bytu před právní mocí kolaudačního rozhodnutí týkajícího se provedených stavebních úprav) žádnou povinnost vyplývající z nájmu bytu neporušila. Ostatně dovolatelka ve výpovědi ze dne 16. října 2006 ani neuvedla, jakou nájemcovu povinnost měla zmíněným jednáním porušit. Protože nedodržení jiných právních předpisů, než ustanovení občanského zákoníku o nájmu bytu a souvisejících předpisů, porušení povinností nájemce bez dalšího nezakládá, lze řešení otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. odvolacím soudem pokládat za správné. V daném případě tudíž jde pouze o porušení povinností ve vztahu ke stavebnímu úřadu, jak správně uzavřel odvolací soud, a je proto vyloučena úvaha o naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák.

Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.

Z vyložených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. a jejich obsahové konkretizace správný ve smyslu § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal dovolatelku, která zavinila, že její dovolání bylo zamítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. července 2010


JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu