26 Cdo 2294/2008
Datum rozhodnutí: 13.08.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 2294/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce s. m. O., zastoupeného advokátem, proti žalovanému PhDr. P. B., zastoupenému advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 185/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 8. října 2007, č. j. 12 Co 931/2006-156, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.142,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů dále jen o. s. ř. ) rozsudkem ze dne 4. května 2006, č. j. 26 Cdo 1245/2005-132, zrušil potvrzující rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci (odvolacího soudu) ze dne 25. října 2004, č. j. 12 Co 32/2004-116, a jemu předcházející zamítavý rozsudek Okresního soudu v Olomouci (soudu prvního stupně) ze dne 21. listopadu 2003, č. j. 18 C 185/2001-105; současně věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. července 2006, č. j. 18 C 185/2001-141, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobce z nájmu žalovaného k bytu č. 8, první kategorie, sestávajícímu z kuchyně, dvou pokojů a příslušenství, který se nachází ve čtvrtém patře domu č. or. 16 na ulici Rožňavská v O. (dále jen předmětný byt , resp. byt ), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím posledního dne třetího měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobci předat do patnácti dnů po skončení nájmu; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 8. října 2007, č. j. 12 Co 931/2006-156, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že předmětný byt (jako byt služební podle § 7 odst. 1 písm. c/ zákona č. 102/1992 Sb.) byl žalovanému jako vojákovi z povolání podle dřívějších předpisů přidělen a odevzdán do užívání v roce 1991, že ke dni doručení výpovědi z nájmu bytu (k 12. září 2001) žalovaný byt neužíval, že již dne 18. srpna 2000 se spolu s manželkou Mgr. J. B. z bytu odstěhoval, že jeho manželka byla nájemkyní družstevního bytu (dále jen družstevní byt ) a že po jeho odstěhování v bytě bydlely různé osoby. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů (předběžně) dovodily, že v době doručení výpovědi z nájmu bytu svědčilo žalovanému a jeho manželce ve vztahu k družstevnímu bytu právo společného nájmu (družstevního) bytu manžely. Následně dovodily, že jsou naplněny uplatněné výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. g) a h) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. března 2006, tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč. zák. ); proto k výpovědi z nájmu bytu přivolily.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání uvedl, že z provedených důkazů vyplývá, že ke dni 12. září 2001 nebyl naplněn žádný z uplatněných výpovědních důvodů. Namítl, že dne 18. srpna 2000 si jeho manželka odvážela z předmětného bytu do družstevního bytu bytové zařízení, které jí podle uzavřené dohody připadlo, a že údaje svědka H. o tom, že stěhování bytového zařízení se účastnil i bratr žalovaného, vyvrátil samotný jeho bratr, který uvedl, že kritického dne v O. nebyl (zdržoval se tehdy ve V.). Poté obsáhle popsal to, co ohledně situace v manželství potvrdil on sám, jeho manželka a její otec; v této souvislosti poukázal i na rozsudek Okresního soudu v Olomouci ve věci sp. zn. 22 C 293/2006, jímž bylo jeho manželství pravomocně rozvedeno, a zdůraznil, že do družstevního bytu se nenastěhoval a že bytové družstvo k žádosti jeho bývalé manželky Mgr. B. potvrdilo, že je členkou družstva a nájemkyní bytu. Dále uvedl, že k okolnostem jeho bydlení v předmětném bytě vypovídali svědci H., S., N. a M.; zde poukázal na konkrétní údaje vyplývající z jejich svědeckých výpovědí a uvedl, že jeho práce psychologa pro vojenské posádky vyžaduje, aby byl často mimo O. Poté uvedl, že z provedených důkazů v jejich vzájemné souvislosti vyplynulo, že s manželkou nežil ve společné domácnosti od roku 1999, že se nenastěhoval do družstevního bytu a že ke dni doručení výpovědi z nájmu bytu bydlel v předmětném bytě. Vyjádřil rovněž přesvědčení, že soudy obou stupňů nepostupovaly podle § 132 o. s. ř., nevyhodnotily řádně provedené důkazy a v důsledku toho dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a v závislosti na tom k nesprávnému právnímu posouzení věci. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání mimo jiné namítl, že dovolání nemůže být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uvedl, že je zcela zbytečné se zabývat odůvodněním dovolání už proto, že v tomto případě nelze uvádět v dovolání nová skutková zjištění tak, jak se o to snaží žalovaný . Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky předně shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že soud prvního stupně ve svém druhém (odvolacím soudem potvrzeném) rozsudku sice rozhodl ve věci samé jinak než v prvním rozsudku, avšak nikoli v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu, který by jeho dřívější rozhodnutí zrušil.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel dovolatel) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že uplatněné dovolací námitky dovolatel (formálně) podřadil pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolací soud však zastává názor, že dovoláním formálně uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl nijak obsahově konkretizován. Dovolatel netvrdil, že odvolací soud posoudil věc podle ustanovení, které na ni nedopadá, že použité ustanovení nesprávně vyložil, popřípadě je na daný případ nesprávně aplikoval. Ve skutečnosti odvolacímu soudu vytkl, že dospěl k nesprávným právním závěrům jen proto, že vyšel z nesprávných (neúplných) skutkových zjištění. Proto se lze ztotožnit s žalobcem v názoru, že použitými dovolacími námitkami fakticky neuplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci), nýbrž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování); podstatou dovolacích námitek jsou tedy výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu, případně vadného hodnocení provedených důkazů. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu okolnosti, které dovolatel tvrdil, musel by dospět k odlišným právním závěrům ohledně otázky vzniku práva společného nájmu družstevního bytu manžely a také ohledně naplněnosti výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 písm. g) a h) obč. zák. Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o. s. ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 342,- Kč představující 19 % DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 13. srpna 2008

JUDr. Miroslav F e r á k

předseda senátu