26 Cdo 229/2001
Datum rozhodnutí: 23.04.2002
Dotčené předpisy: § 241 odst. 3 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 229/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. ve věci žalobce města B. proti žalovaným 1) J. F. a 2) M. F., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 136/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. října 2000, č. j. 28 Co 501/2000-72, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. října 2000, č. j. 28 Co 501/2000-72, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Benešově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. července 2000, č. j. 5 C 136/2000-52, výrokem označeným jako I. uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat do patnácti dnů po zajištění přístřeší byt č. 2 nacházející se v přízemí domu č. p. 1152 v ulici L. v B. o velikosti 3+1, sestávající z kuchyně, 3 pokojů, předsíně a příslušenství (dále jen předmětný byt , resp. byt ), a výrokem označeným jako II. rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. října 2000, č. j. 28 Co 501/2000-72, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil v části výroku I. o bytové náhradě tak, že žalovaní jsou povinni předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat do třech měsíců od právní moci tohoto rozsudku . Jinak, tj. v části výroku I., týkající se uložení vyklizovací povinnosti žalovaným, a ve výroku II. o nákladech řízení účastníků, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Na základě učiněných skutkových zjištění soudy obou stupňů dovodily, že žalovaní předmětný byt užívají bez právního důvodu, neboť jejich nájemní vztah k bytu, založený nájemní smlouvou ze dne 16. ledna 1992 (dále jen nájemní smlouva ), skončil uplynutím doby, na kterou byl sjednán podle názoru odvolacího soudu dnem 31. ledna 1995, resp. dnem 31. ledna 1999, jak dovodil soud prvního stupně (podle soudu prvního stupně byla právě do tohoto data původně sjednaná doba nájmu prodloužena). Zatímco soud prvního stupně vázal vyklizení žalovaných z bytu na poskytnutí přístřeší (s odůvodněním, že žalovaní v průběhu řízení namítali špatný zdravotní stav 1. žalovaného a nepříznivou finanční situaci, ale v průběhu nájmu i poté měli možnosti zajistit si náhradní bydlení ), rozhodl odvolací soud o splnění vyklizovací povinnosti žalovaných do tří měsíců od právní moci rozsudku. V odůvodnění napadeného rozsudku v této souvislosti uvedl, že ke změně došlo podle § 220 odst. 1 o.s.ř. jen ve lhůtě k vyklizení. Odvolací soud má zato, že patnáctidenní lhůta by byla příliš krátká na vyklizení bytu žalovanými, a to též s ohledem na zdravotní stav prvního žalovaného. Změnou na lhůtu tříměsíční odvolací soud poskytuje žalovaným možnost, aby si zajistili jiné bydlení a přestěhování (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) .

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř. ). V dovolání s přihlédnutím k jeho obsahu uplatnili dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu především zpochybnili správnost závěru, že byt užívají (od 1. února 1995) bez právního důvodu. V této souvislosti mimo jiné namítli, že žili v dobré víře, že jejich nájem trvá platili žalobci nájemné a žalobce je přijímal. Žalobce dokonce žalovaným umožnil v bytě provést stavební úpravy . Navrhli, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 24. října 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ve smyslu § 241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Při řešení otázky přípustnosti dovolání neopomenul, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě (přístřeší je bytovou náhradou svého druhu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, uveřejněné pod č. 169 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura) rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do patnácti dnů od právní moci rozsudku, do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3 4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). S přihlédnutím k uvedenému závěru byl tedy napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen v části, týkající se uložení vyklizovací povinnosti, a změněn v části, týkající se bytové náhrady (odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně žalovaným ve skutečnosti nepřiznal ani přístřeší). Pro úplnost lze dodat, že byť odvolací soud nevázal vyklizení žalovaných z bytu na zajištění bytové náhrady (uložil jim povinnost byt vyklidit do tří měsíců od právní moci rozsudku), platí, že vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněný pod č. 104 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Proto bude zapotřebí otázku přípustnosti dovolání řešit zvlášť ve vztahu k potvrzujícímu výroku a zvlášť ohledně výroku měnícího (o bytové náhradě), byť jde o výroky, jejichž sepětí je vymezeno ustanovením § 242 odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustno zkoumat), se totiž při rozhodování o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení § 242 odst. 2 o.s.ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).

Dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., směřuje-li proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, tj. v otázce bytové náhrady. Přitom v této souvislosti je nerozhodné, že dovolatelé ohledně výroku o bytové náhradě uplatněný dovolací důvod nijak obsahově nekonkretizovali. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá totiž povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 237 odst. 1 o.s.ř. a v případě přípustného dovolání i k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), byť dovolatelé, jako v projednávané věci, jejich existenci prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř. nenamítli. Zatímco vady způsobující zmatečnost rozhodnutí odvolacího soudu se z obsahu spisu nepodávají, je řízení postiženo vadou ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., tedy vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Vrchní soud v Praze již v rozsudku ze dne 28. června 1994, sp. zn. 7 Cdo 41/93, uveřejněném pod č. 10 v sešitě č. 3 z roku 1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, dovodil, že brání-li nedostatek řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost (§ 241 odst. 2 odst. 3 po novele provedené zákonem č. 238/1995 Sb. písm. d/ o.s.ř.), trpí řízení jinou vadou ve smyslu § 241 odst. 2 odst. 3 po novele provedené zákonem č. 238/1995 Sb. písm. b/ o.s.ř. S uvedeným právním názorem se dovolací soud ztotožňuje rovněž v projednávané věci.

Soud prvního stupně z důvodů uvedených v jeho rozsudku podmínil vyklizovací povinnost žalovaných z předmětného bytu poskytnutím přístřeší; podle rozsudku soudu prvního stupně tak měli žalovaní předmětný byt vyklidit (a vyklizený žalobci odevzdat) do patnácti dnů po zajištění přístřeší . Naproti tomu odvolací soud, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, v této souvislosti postupoval tak, jakoby soud prvního stupně uložil žalovaným splnění vyklizovací povinnosti z bytu ve lhůtě patnácti dnů od právní moci rozsudku a nikoliv od poskytnutí přístřeší. Výslovně totiž uvedl, že ke změně (rozsudku soudu prvního stupně) došlo podle § 220 odst. 1 o.s.ř. jen ve lhůtě k vyklizení. Odvolací soud má zato, že patnáctidenní lhůta by byla příliš krátká na vyklizení bytu žalovanými, a to též s ohledem na zdravotní stav prvního žalovaného. Změnou na lhůtu tříměsíční odvolací soud poskytuje žalovaným možnost, aby si zajistili jiné bydlení a přestěhování (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) . Ve skutečnosti však nezměnil rozsudek soudu prvního stupně (pouze) ve lhůtě k vyklizení, nýbrž, a to bez řádného odůvodnění, ve výroku o bytové náhradě (ve věci samé), neboť na rozdíl od soudu prvního stupně žalovaným bytovou náhradu (svého druhu) ve formě přístřeší nepřisoudil a uložil jim byt vyklidit v pouhé tříměsíční lhůtě od právní moci rozsudku.

S přihlédnutím k uvedené judikatuře je za této situace řízení postiženo vadou ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu vzhledem k vzájemné provázanosti jeho výroků v celém rozsahu a věc podle § 243b odst. 2 věty první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. dubna 2002

JUDr. Miroslav Ferák, v.r.

předseda senátu