26 Cdo 2288/2014
Datum rozhodnutí: 13.08.2014
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



26 Cdo 2288/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně MEDISCAN a.s. , se sídlem v Praze 5 Stodůlkách, Okruhová 1135/44, IČO: 27064166, zastoupené Mgr. Martinem Rottou, advokátem se sídlem v Praze 1 Josefově, Maiselova 38/15, proti žalované Oblastní nemocnici Kolín, a. s., nemocnici Středočeského kraje , se sídlem v Kolíně, Žižkova 146, IČO: 27256391, zastoupené JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4 Nuslích, Na Pankráci 449/11, o zaplacení částky 3.785.524,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 115 C 9/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2014, č. j. 28 Co 558/2012-254, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 28.750,- Kč k rukám JUDr. Jiřího Jaroše, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 4 Nuslích, Na Pankráci 449/11, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 3.785.524,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení) z titulu bezdůvodného obohacení, které žalované vzniklo jako přeplatek na nájemném za období od 1. září 2009 do 31. října 2011 z nebytových prostor, které si od ní pronajala (nejprve nájemní smlouvou ze dne 1. září 2007 a posléze nájemní smlouvou z 1. září 2009) pro provozování přístroje magnetické rezonance.
Okresní soud v Kolíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. června 2012, č. j. 115 C 9/2012-144, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 3.785.524,- Kč s příslušenstvím v podobě tam specifikovaných úroků z prodlení (výrok I.), řízení ohledně tam uvedených úroků z prodlení zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok III.).
K odvolání žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. ledna 2014, č. j. 28 Co 558/2012-254 (poté, co jeho předcházející rozsudek ze dne 17. ledna 2013, č. j. 28 Co 558/2012-191, byl k odvolání žalobkyně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky jako soudu dovolacího ze dne 21. srpna 2013, č. j. 26 Cdo 1460/2013-215, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku I. tak, že zamítl žalobu na zaplacení tam uvedené částky s příslušenstvím (výrok I.); zároveň rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dovolatelka) dovolání, k němuž se žalovaná prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky s přihlédnutím k obsahu dovolání zdůrazňuje, že v dovolání schází náležité vylíčení údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb./ dále jen o.s.ř. ). V úvodu dovolání sice ohlásila, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak již nespecifikovala, od které (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se řešení těchto otázek odchyluje. Přitom tuto vadu včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila (§ 241b odst. 3 o.s.ř.). Dovolání tudíž trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rovněž z 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a z 30. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 3028/2013, proti nimž byly podány ústavní stížnosti, které Ústavní soud České republiky odmítl usneseními z 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a ze 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14). Navíc v dovolání opět s přihlédnutím k celému jeho obsahu není ani specifikována hmotněprávní otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Kromě toho však nelze přehlédnout, že v dovolání uplatnila rovněž nezpůsobilé dovolací důvody, jejichž prostřednictvím se pokusila zpochybnit procesní regulérnost zjišťování skutkového stavu, resp. správnost skutkového stavu, jenž byl v odvolacím řízení rozhodný pro posouzení, že nájemní poměr účastnic se řídil nájemní smlouvou ze dne 1. září 2007 pouze do 31. srpna 2009 a poté se již spravoval nájemní smlouvou z 1. září 2009.
Z vyložených důvodů vyplývá, že dovolání je vadným podáním, a proto musí být odmítnuto (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 13. srpna 2014
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu