26 Cdo 2280/2005
Datum rozhodnutí: 22.11.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 2280/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobců a) T. P., b) E. P., zastoupených advokátem, proti žalované K. Š., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 478/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10.1.2005, č. j. 28 Co 51/2004-146, ve spojení s usnesením ze dne 2. 5. 2005, č.j. 28 Co 531/2004-333, takto:



I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10.1.2005, č.j. 28 Co 51/2004-146 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14.4.2004, č.j. 8 C 478/2003-19, jímž tento soud uložil žalované povinnost vyklidit byt č. 37, I. kategorie v 6. patře v domě č.p. 16 v P., sestávající ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství a uložil jí vyklizený byt odevzdat žalobcům do 15 dnů od právní moci rozhodnutí a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům, k rukám jejich právního zástupce, náklady řízení ve výši 6.380,- Kč.

Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle ust. § 212, 212a a § 214 odst. 1 o.s.ř., jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné. Dle odvolacího soudu provedl soud prvního stupně dokazování v potřebném rozsahu, jednotlivé důkazy řádně hodnotil a náležitě zjistil skutkový stav věci. Vzal za prokázané, že se žalobci, poté co byla mezi účastníky uzavřena dohoda o výměně bytů a tato schválena příslušnými pronajímateli, ujali svých nabytých práv ve vztahu k předmětnému bytu, stejně jako žalovaná, která ukončila nájem bytu, jenž byl předmětem výměny, a od počátku hradí nájemné za byt, o jehož výměnu usilovala. Dle odvolacího soudu je tedy zřejmé, že předmětná dohoda byla tímto realizována. Odvolací soud je toho názoru, že okolnost, že žalovaná nesplnila svoji povinnost z dohody o výměně bytu, tj. povinnost byt vyklidit, nemůže být z hlediska uplatnění jejího práva na odstoupení od dohody podle § 716 odst. 2 obč.z. právně významná, neboť učinila projev vůle o odstoupení od této dohody poté, kdy již tuto právně relevantním způsobem akceptovala a realizovala. Za tohoto stavu je dle odvolacího soudu s ohledem na soudní judikaturu nerozhodné (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 26 Cdo 802/99), zda k projevu žalované a odstoupení od dohody došlo ve lhůtě a zda zde byl kvalifikovaný důvod odstoupení ve smyslu ust. § 716 odst. 2 obč. z. Odvolací soud proto nepovažoval za právně rozhodné splnění podmínek citovaných v ustanovení § 716 obč. z.

Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Dovoláním ze dne 14.2.2005, doručeným soudu prvního stupně dne 18.2.2005, doplněným dalšími písemnými podáními ze dne 27.4.2005 a 22.6.2005 a dovoláním sepsaným advokátem ze dne 8.7.2005, doručeným soudu prvního stupně dne 13.7.2005, žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že přípustností ani dovolacím důvodem se výslovně nezabývala.

V dovolání a v jeho obsáhlých doplněních žalovaná nejprve zopakovala dosavadní průběh sporu, vylíčila své osobní a majetkové poměry, stejně tak jako majetkové a rodinné poměry žalobců. Dále zejména uvedla, že soudy obou stupňů nevzaly v úvahu, že souhlas k výměně bytů dali pronajímatelé, na straně žalované pronajímatel Městská část P. dne 30.7.2003, a dne 13.8.2003 dal souhlas pronajímatel žalobců, Městská část P. Dovolatelka je toho názoru, že za nájemce jednali pronajímatelé bez zmocnění a tak nemohlo dojít k realizaci výměny bytu. Odvolací soud podle dovolatelky poukázal v řízení na to, že dokazování mělo být provedeno před soudem prvního stupně a zdůraznil, že sociální důvody na straně dovolatelky nejsou rozhodné, přičemž dle dovolatelky bylo ve všech uváděných odvoláních, dodatcích a listinných důkazech velmi zřetelně zdůvodněno odstoupení od dohody o výměně bytů. Důvody pro výměnu byly zpočátku dle dovolatelky sociálně-právní, avšak poté co tyto odpadly a jí umírala matka diabetička, která potřebovala z hygienických důvodů svůj samostatný pokoj, což byt žalobců o velikosti 2+1 pro potřeby tří lidí neumožňoval, chtěla od smlouvy odstoupit. Z etických důvodů zvažovala závažnost těchto důvodů a později svého souhlasu litovala, vzhledem k neústupnosti žalobců, Městské části P. a obecných soudů. Je toho názoru, že dle § 716 odst. 2 obč.z. měla právo od smlouvy odstoupit. Odstoupení od smlouvy sdělila žalobkyni a opakovaně i žalobci. Nájemní smlouvu podepsali žalobci již dne 18.8.2003, tedy v době, kdy s ní nájemní smlouva ještě nebyla rozvázána, takže k jednomu bytu existovaly v průběhu 8/2003 dvě nájemní smlouvy. Dle dovolatelky nerealizovanou výměnou bytů ji vznikla ztráta tím, že došlo k tomu, že platila žalobcům nájem ve výši 4.063,- Kč měsíčně, ale v bytě ve Š. nebydlí, a žalobci jí platí za byt na B. ve výši 3.818,- Kč měsíčně a také zde nebydlí. Žalobci přitom dle dovolateky obdrželi přeplatky z nájmů ve výši 50.000,- Kč, kterou poukázala pronajímateli na dluh a dále ke dni skončení nájmu platila ještě souběžně nájem za byt v ulici B. V průběhu řízení došlo k privatizaci původního bytu žalované v B. a žalovaná nebyla přijata do družstva, přitom v tomto bytě bydlí a investovala do jeho oprav. Od privatizace platí za nájem bytu v ulici B. ve výši 2.953,- Kč a ještě platí za služby a nájem za byt v ulici Š. Výhody mají dle dovolatelky žalobci v rozdílu nájemného a nákladů. Dovolatelka rovněž přiblížila svou situaci ve věci zrušení ústavní výchovy jejího prasynovce. Má za to, že postupem žalobců a soudů, které nevzaly v úvahu uvedené skutečnosti, se řízení stalo neúplné. Navrhla proto, aby dovolací soud obě rozhodnutí změnil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V podání ze dne 25. 10. 2005 dovolatelka navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí.

Žalobci se k dovolání žalované jak vyplynulo z obsahu spisu nevyjádřili.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o.s.ř.

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm b) a c) o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ust. § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c)) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.

V projednávané věci dovolatelka výslovně neformulovala právní otázku, se kterou by spojovala zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Z obsahu dovolání lze ovšem dovodit, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že dohoda o výměně bytů mezi účastníky byla fakticky realizována, a že tedy nemohla od dohody platně odstoupit. Dovolatelka ve svém dovolání tak v první řadě zpochybňuje skutkový stav, na jehož základě odvolací soud dospěl k závěru o realizaci dohody o výměně bytů a teprve následně zpochybňuje právní důsledky tohoto skutkového stavu (právní posouzení). Svůj nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, zakládá na nesouhlasu s provedeným dokazováním ve věci, když toto považuje za neúplné. Skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, kdy je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatelka především zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudů obou stupňů a pro účely posouzení věci podle § 716 odst. 2 obč. zák. nabízí vlastní skutkový stav, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Pro úplnost pokládá dovolací soud za vhodné uvést, že odvolací soud se od ustálení judikatury neodchýlil, pokud právně posoudil zjištěný skutkový stav (účastníci dohody se ujali nabytých práv ve vyměňovaných bytech jejich převzetím, hradí nájemné, uzavřeli nové nájemní smlouvy, druhá žalobkyně se stala členkou družstva, žalovaná však vyměňovaný byt nevyklidila tak, že po realizaci dohody o výměně bytu nelze od této dohody odstoupit dle ust. § 716 odst. 2 obč. zákoníku (k tomu viz např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. 802/99).

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Dovolací soud proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolací soud nerozhodoval.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobcům nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měli právo vůči žalované.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. listopadu 2005

JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.

předseda senátu