26 Cdo 2274/2010
Datum rozhodnutí: 20.07.2011
Dotčené předpisy: § 703 obč. zák.




26 Cdo 2274/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce M. Ch. , zastoupeného Mgr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem Kladno, Váňova 3180, proti žalované Ing. E. Ch. , o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Okresního soudu Praha západ pod sp. zn. 4 C 165/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. února 2010, č. j. 24 Co 557/2009-53, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud Praha západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. listopadu 2008, č. j. 4 C 165/2008-26, zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu P. (dále jen předmětný byt , resp. byt , a předmětný dům ), určil žalovanou výlučnou nájemkyní bytu a členkou Družstva vlastníků domu, se sídlem, P., IČ 25066528 (dále jen bytové družstvo , resp. družstvo ), a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že manželství účastníků uzavřené dne 4. prosince 1986 bylo pravomocně rozvedeno ke dni 16. srpna 2005. Dále zjistil, že vlastníkem předmětného domu je bytové družstvo, že dohodou
ze dne 24. února 1997, která byla družstvu předložena dne 17. března 1997, převedla R. M. (babička žalované) na žalovanou práva a povinnosti spojená s členstvím v bytovém družstvu (dále jen dohoda o převodu členských práv a povinností ) a že bytové družstvo jako pronajímatel a žalovaná jako nájemkyně uzavřeli dne 1. října 2005 smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále též jen nájemní smlouva ze dne 1. října 2005 ). Vzal rovněž za zjištěno, že (podle části 4 stanov bytového družstva ze dne 28. února 1996) stane-li se jeden z manželů za trvání manželství členem družstva, vzniká společné členství manželů v družstvu, a že společné členství zaniká smrtí jednoho z manželů, dohodou rozvedených manželů nebo rozhodnutím soudu o zrušení práva společného užívání bytu nebo o zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen ustanovení části čtvrté stanov družstva ).
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že žalovaná se stala členkou bytového družstva dne 17. března 1997, kdy družstvu předložila dohodu o převodu členských práv a povinností, a že s ohledem na ustanovení části čtvrté stanov družstva tímto dnem účastníkům vzniklo společné členství v bytovém družstvu. Zdůraznil, že ze společného členství v družstvu jsou účastníci, na něž se hledí jako na jediného člena družstva, oprávněni společně a nerozdílně. Poté dovodil, že nebylo-li společné členství účastníků v bytovém družstvu zrušeno žádným ze způsobů předvídaných v ustanovení části čtvrté stanov družstva a nezaniklo-li ani ze zákona, trvalo i ke dni 1. října 2005, kdy byla (po rozvodu manželství účastníků) uzavřena smlouva o nájmu předmětného bytu. Uzavřel, že byli-li účastníci k uvedenému datu z členství v bytovém družstvu oprávněni společně a nerozdílně, vzniklo jim na základě nájemní smlouvy ze dne 1. října 2005 právo společného nájmu předmětného bytu, byť byla citovaná nájemní smlouva uzavřena pouze jedním z nich (žalovanou) až po rozvodu jejich manželství. Za této situace usoudil, že byly splněny podmínky pro zrušení práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu rozhodnutím soudu podle § 705 odst. 2 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ). Proto ho zrušil a žalovanou z důvodů specifikovaných ve svém rozsudku určil výlučnou nájemkyní bytu a členkou bytového družstva. O povinnosti žalobce k vyklizení předmětného bytu a její případné vázanosti na zajištění bytové náhrady nerozhodoval s ohledem na to, že byt užívá pouze žalovaná a bytová potřeba žalobce je uspokojena jinak.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. února 2010, č. j. 24 Co 557/2009-53, výrokem I. citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (dále jen měnící výrok ); výroky II. a III. pak rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (dále jen nákladové výroky ).
Po doplnění dokazování v odvolacím řízení se odvolací soud ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a za správný pokládal rovněž jeho názor, že žalovaná se stala členkou bytového družstva na základě dohody o převodu členských práv a povinností dne 17. března 1997. Poté se zabýval otázkou, zda účastníkům svědčí právo společného nájmu předmětného (družstevního) bytu, zrušitelné rozhodnutím soudu podle § 705 odst. 2 věty druhé obč. zák. V této souvislosti na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že otázku vzniku práva společného nájmu předmětného (družstevního) bytu je zapotřebí v daném případě posuzovat z hledisek vymezených v ustanoveních § 703 odst. 2 a 3 obč. zák. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. dubna 2009, sp. zn. 26 Cdo 3325/2007, zdůraznil, že citovaná ustanovení výslovně upravují situaci, kdy jednomu z manželů, individuálnímu členu bytového družstva, vzniklo za trvání manželství právo na uzavření smlouvy o nájmu bytu ve vlastnictví tohoto družstva, a kdy mu následně (za trvání manželství a existence společného soužití manželů) vzniklo právo nájmu takovéhoto bytu; teprve se vznikem práva nájmu družstevního bytu jednomu z manželů vzniká právo společného nájmu bytu manžely a spolu s ním i jejich společné členství v družstvu. Dodal, že pro vznik práva společného nájmu družstevního bytu manžely a spolu s tím i jejich společného členství v družstvu je tudíž rozhodný okamžik vzniku práva nájmu bytu manžela, člena družstva. Vycházeje z uvedených právních názorů uzavřel, že účastníkům nevzniklo právo společného nájmu předmětného (družstevního) bytu, neboť nájemní smlouvu ze dne 1. října 2005 uzavřela s bytovým družstvem výlučně žalovaná, a to až po rozvodu manželství účastníků. K tomu doplnil, že nevzniklo-li účastníkům právo společného nájmu předmětného (družstevního) bytu, nesvědčí jim ani společné členství v bytovém družstvu, které nemůže vzniknout samo o sobě, nýbrž jen zároveň se společným nájmem družstevního bytu manžely. Za této situace nebyly splněny podmínky pro zrušení práva společného nájmu družstevního bytu manžely rozhodnutím soudu podle § 705 odst. 2 věty druhé obč. zák. Proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen o. s. ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. V dovolání především namítl, že s ohledem na ustanovení části čtvrté stanov družstva vzniklo účastníkům společné členství v bytovém družstvu již v okamžiku, kdy se členkou družstva (za trvání manželství účastníků) stala žalovaná, tedy dnem předložení dohody o převodu členských práv a povinností bytovému družstvu. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky vydané ve věci sp. zn. 28 Cdo 687/2009. Dále uvedl, že s tímto společným členstvím je spojené právo na uzavření nájemní smlouvy, které tudíž vzniklo oběma účastníkům za trvání jejich manželství. Zdůraznil, že jejich společné členství v bytovém družstvu nebylo žádným způsobem podle zákona nebo stanov družstva ukončeno a vypořádáno, a proto nadále trvá. Vyjádřil přesvědčení, že trvalo-li společné členství účastníků v bytovém družstvu i po rozvodu jejich manželství, pak i uzavření nájemní smlouvy by se mělo vztahovat na oba účastníky a vzniklý nájemní vztah by měl dopadat na oba dva . Rovněž uvedl, že v daném případě sice podal žalobu na zrušení práva společného nájmu bytu, ale jedná se právě o společné členství v bytovém družstvu . Namítl, že z napadeného rozhodnutí však nevyplývá, že by společná členská práva a povinnosti účastníků v bytovém družstvu měla být majetkově vypořádána . Podle jeho mínění jde o zásadní chybu a zásah do jeho majetkových práv. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl dovolatelovo sdělení, že jeho dovolání směřuje proti všem výrokům napadeného rozsudku, tedy jakoby i proti jeho nákladovým výrokům. Zastává však s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) názor, že nákladové výroky dovolatel ve skutečnosti nenapadl, neboť ve vztahu k nim uplatněné dovolací důvody nijak obsahově nekonkretizoval. V této souvislosti nelze opomenout, že pouhá citace ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o. s. ř. bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá není řádným uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura). Navíc lze dodat, že i kdyby ve vztahu k nákladovým výrokům dovolatel uplatněné dovolací důvody náležitě konkretizoval a tudíž tyto výroky dovoláním rovněž napadl, pak podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné
od 1. ledna 2001 přípustné dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002,
sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
Proti měnícímu výroku je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť zde směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že nezbytnými předpoklady pro zrušení práva společného nájmu družstevního bytu manžely rozhodnutím soudu podle § 705 odst. 2 věty druhé obč. zák. jsou existence práva společného nájmu bytu manžely, rozvod jejich manželství a absence dohody rozvedených manželů o zrušení práva společného nájmu bytu. Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek ke dni rozhodování soudu splněna, musí být žaloba o zrušení práva společného nájmu bytu zamítnuta. V takovém případě již soud nerozhoduje o tom, kdo z rozvedených manželů bude jako člen družstva dále nájemcem družstevního bytu, a ani o vyklizení bytu ve vztahu k tomu z rozvedených manželů, který nebyl určen nájemcem bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 16. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 1784/2004 /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 29. srpna 2005, sp. zn.
I. ÚS 514/04/).
Rozhodnutí odvolacího soudu je v napadeném měnícím výroku založeno na právním názoru, že nebyly splněny podmínky pro zrušení práva společného nájmu družstevního bytu manžely podle § 705 odst. 2 věty druhé obč. zák., neboť účastníkům toto právo z důvodů specifikovaných v odůvodnění napadeného rozsudku nevzniklo. Byť odvolací soud
navíc dovodil, že účastníkům nesvědčí z důvodů opět specifikovaných v odůvodnění napadeného rozsudku ani společné členství v bytovém družstvu, lze uvedený názor chápat pouze jako argument podpůrný (argument navíc ). Je tomu tak proto, že právě nesplnění některé z podmínek uvedených v § 705 odst. 2 věty druhé obč. zák. (v daném případě podmínky existence společného nájmu družstevního bytu manžely) vždy vede k zamítnutí žaloby o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu manžely, a to bez ohledu na členství jednoho z nich či obou v družstvu. Jestliže tedy dovolatel prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybnil rovněž správnost právního názoru, že účastníci společnými členy bytového družstva nejsou, nebyl v tomto směru citovaný dovolací důvod užit opodstatněně už proto, že na zmíněném názoru napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá.
Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního názoru, že žalovaná se stala členkou bytového družstva dne 17. března 1997, kdy družstvu předložila dohodu o převodu členských práv a povinností. Dovolací soud z něj proto vychází. Zde je zapotřebí dodat, že ustálená soudní praxe dovodila, že na základě dohody o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, tj. na základě dohody uzavřené podle § 229 odst. 1 věty první a § 230 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nevstupuje nabyvatel členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu do práv a povinností, které vyplývají z nájemní smlouvy uzavřené mezi dosavadním členem a bytovým družstvem. Právním důsledkem dohody o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu je, že předložením dohody bytovému družstvu (resp. pozdějším dnem uvedeným v dohodě či předložením písemného oznámení dosavadního člena o převodu členství a písemného souhlasu nabyvatele členství) se nositelem členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu (nikoliv však práv a povinností vyplývajících z nájemní smlouvy, kterou bytové družstvo uzavřelo s dosavadním členem) stává nabyvatel a dosavadní člen (převodce členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu) tato práva a povinnosti pozbývá. K těmto závěrům dospěl Nejvyšší soud České republiky v rozsudcích ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 440/2001, ze dne 19. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 501/2003, ze dne 18. srpna 2005, sp. zn. 29 Odo 330/2005, a dále např. v usnesení ze dne 31. března 2003, sp. zn. 26 Cdo 1531/2002. V usnesení ze dne 18. srpna 2005, sp. zn. 29 Odo 330/2005, pak Nejvyšší soud dovodil, že určují-li stanovy, že k členským právům patří i právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, pak zánikem členství převodce v bytovém družstvu zanikne podle § 714 věty první obč. zák. jeho nájem bytu a nabyvateli členských práv vznikne na základě dohody o převodu práv a povinností právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, splní-li další podmínky určené stanovami. Dohodou o převodu členských práv a povinností však nepřechází právo nájmu k družstevnímu bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. září 2009,
sp. zn. 28 Cdo 687/2009, tj. rozhodnutí, z něhož dovolatel mylně dovozoval vznik společného členství účastníků v bytovém družstvu).
S přihlédnutím k uvedenému půjde tedy v dovolacím řízení toliko o posouzení správnosti právního názoru, že účastníkům nevzniklo právo společného nájmu předmětného (družstevního) bytu, a proto je nelze zrušit rozhodnutím soudu podle § 705 odst. 2 věty druhé obč. zák.
Ve smyslu § 700 odst. 3 obč. zák. může společný nájem družstevního bytu vzniknout jen mezi manžely. Mezi jinými subjekty než manžely vzniknout nemůže (k obsahově shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 30. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1313/2002, uveřejněném pod C 2106 v sešitě č. 27 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Společný nájem manželů k družstevnímu bytu tedy vzniká nejdříve okamžikem uzavření manželství a později jen za trvání manželství. Uzavřením manželství vznikne manželům společný nájem družstevního bytu za předpokladu, že jednomu z nich jako výlučnému členu bytového družstva vzniklo před uzavřením manželství právo na uzavření smlouvy o nájmu bytu ve vlastnictví tohoto družstva, a následně mu rovněž před uzavřením manželství vzniklo právo nájmu takového bytu uzavřením nájemní smlouvy (§ 704 odst. 2 ve spojení s § 704 odst. 1 obč. zák.). Takto založené právo společného nájmu družstevního bytu manžely však zaniká přímo ze zákona rozvodem manželství (§ 705 odst. 2 věta první obč. zák.); nelze je proto zrušit (ani) rozhodnutím soudu. Naproti tomu rozhodnutím soudu je zrušitelné právo společného nájmu družstevního bytu, které manželům vzniklo (později) za trvání manželství. Za trvání manželství vznikne manželům společný nájem družstevního bytu tehdy, pokud se po uzavření manželství alespoň jeden z nich stal jako člen bytového družstva nájemcem takového bytu (§ 703 odst. 1, 2 a 3 obč. zák.). Jestliže jednomu z manželů, individuálnímu členu bytového družstva, vzniklo za trvání manželství právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, a posléze mu rovněž za trvání manželství vzniklo právo nájmu takového bytu (uzavřením smlouvy o nájmu bytu), vznikne manželům se společným nájmem družstevního bytu (založeným podle § 703 obč. zák.) navíc také společné členství manželů v družstvu; z tohoto členství jsou pak manželé oprávněni společně a nerozdílně (§ 703 odst. 2 obč. zák.). K založení práva společného nájmu družstevního bytu a ke vzniku společného členství manželů v bytovém družstvu podle § 703 odst. 1 a 2 obč. zák. (příp. podle jeho analogické /§ 853 obč. zák./ aplikace viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 30. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1313/2002, z 3. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2228/2004, z 25. května 2006, sp. zn. 26 Cdo 780/2006, a z 26. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 1202/2003) však nedojde, pokud spolu manželé (v době, kdy se za trvání manželství alespoň jeden z manželů stal nájemcem družstevního bytu) trvale nežijí (§ 703 odst. 3 obč. zák.). Pro úplnost zbývá dodat, že právo společného nájmu družstevního bytu manžely a jejich společné členství v bytovém družstvu může být za trvání manželství založeno také transformací stávajícího práva společného nájmu (nedružstevního) bytu manžely, a to za podmínky, že manželé jsou ve smyslu ustanovení § 703 a § 704 obč. zák. společnými nájemci bytu nacházejícího se v domě, k němuž nabylo bytové družstvo (následně) vlastnické právo, a alespoň jeden z nich se stal členem tohoto družstva (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 18. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 2435/2002, uveřejněný pod C 2107 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, a z 10. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 2198/2003, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 5 z roku 2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutím soudu podle § 705 odst. 2 věty druhé obč. zák. tedy lze zrušit jen právo společného nájmu družstevního bytu manžely založené buď transformací stávajícího práva společného nájmu (nedružstevního) bytu a nebo tím, že za trvání manželství alespoň jeden z manželů, kteří spolu trvale žijí, se stane nájemcem družstevního bytu (§ 703 odst. 1 a 2 ve spojení s § 703 odst. 3 obč. zák.). Jen těmito způsoby založené právo společného nájmu družstevního bytu manžely totiž přetrvá i po rozvodu jejich manželství. Naopak je už z logiky věci vyloučeno rozhodnutím soudu podle § 705 odst. 2 věty druhé obč. zák. zrušit právo společného nájmu družstevního bytu, které ke dni rozhodování soudu nebylo dáno (neexistovalo) buď proto, že zaniklo rozvodem manželství účastníků (společných nájemců družstevního bytu) či jejich dohodou, a nebo proto, že za trvání jejich manželství vůbec nevzniklo.
V projednávaném případě nebyla tvrzena existence okolností, z nichž by bylo možné dovozovat, že mezi účastníky byl založen společný nájem předmětného (družstevního) bytu transformací stávajícího práva společného nájmu nedružstevního bytu. V poměrech souzené věci proto lze uvažovat o vzniku práva společného nájmu družstevního bytu manžely
jen z hledisek uvedených v § 703 obč. zák. Pro účely posouzení, zda za trvání manželství účastníků byly naplněny předpoklady vzniku práva společného nájmu družstevního bytu podle citovaného ustanovení, je přitom rozhodný okamžik vzniku práva nájmu bytu manžela, člena družstva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. dubna 2009, sp. zn. 26 Cdo 3325/2007, uveřejněný pod C 7246 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, tj. rozhodnutí, na něž v napadeném rozsudku odkázal odvolací soud a od jehož závěrů se dovolací soud neodchyluje ani v souzené věci). Naproti tomu řešení otázky, kdy jednomu z manželů, individuálnímu členu bytového družstva, vzniklo právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, má význam pouze pro úvahu, zda se vznikem společného nájmu družstevního bytu manžely vznikne ještě navíc i jejich společné členství v družstvu
podle § 703 odst. 2 obč. zák. (resp. podle jeho analogické aplikace).
V posuzovaném případě podle ničím nezpochybněných skutkových zjištění bylo manželství účastníků pravomocně rozvedeno ke dni 16. srpna 2005, přičemž žalovaná (členka družstva) uzavřela s bytovým družstvem smlouvu o nájmu předmětného (družstevního) bytu až dne 1. října 2005, tj. po rozvodu manželství. Jestliže se tedy právo na uzavření smlouvy o nájmu předmětného (družstevního) bytu realizovalo (uzavřením nájemní smlouvy
ze dne 1. října 2005) až po rozvodu manželství účastníků, a nikoli za jeho trvání, nemohl mezi účastníky společný nájem družstevního bytu vzniknout (podle § 703 odst. 1 a 2 ve spojení s ustanovením § 703 odst. 3 obč. zák.). Vzhledem k jednoznačnému znění ustanovení § 700 odst. 3 obč. zák., které vznik práva společného nájmu družstevního bytu mezi jinými subjekty než manžely nepřipouští, to přitom platí bez zřetele k tomu, zda právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu v té době svědčilo oběma účastníkům (rozvedeným manželům) nebo jen jednomu z nich. Je tudíž správný právní názor,
že mezi účastníky nevzniklo právo společného nájmu předmětného (družstevního) bytu
(a ani jejich společné členství v družstvu), a že je tak vyloučena úvaha o zrušení (neexistujícího) práva (podle § 705 odst. 2 věty druhé obč. zák.).
K dovolací námitce, že z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by společná členská práva a povinnosti účastníků v bytovém družstvu měly být majetkově vypořádány , čímž bylo podle mínění dovolatele zasaženo do jeho majetkových práv, dovolací soud uvádí následující. Společný členský podíl manželů v bytovém družstvu je majetkovou hodnotou, která je předmětem vypořádání společného jmění manželů (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 460/2005, uveřejněného pod č. 11 v sešitě č. 1 z roku 2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V dané věci však nejde o vypořádání společného jmění manželů (a ani společného členského podílu manželů v bytovém družstvu), a proto odvolací soud svým (navíc zamítavým) rozhodnutím do majetkových práv dovolatele žádným způsobem nezasáhl.
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl uplatněn opodstatněně.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3, § 142 odst. 1 o.s.ř., a o skutečnost, že žalované nevznikly (podle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči dovolateli právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. července 2011
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu