26 Cdo 227/2005
Datum rozhodnutí: 28.06.2005
Dotčené předpisy:




26 Cdo 227/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce Stavebního bytového družstva T., zastoupeného advokátem, proti žalované I. S., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 300/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.9.2004, č. j. 26 Co 346/2004-50, takto:



I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30.9.2004, č.j. 26 Co 346/2004-50, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 13.2.2004, č.j. 9 C 300/2003-30, jímž tento soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 14, o velikosti 1 + 2 s příslušenstvím, v 5. podlaží domu č.p. 442 v T., která byla žalované dána dne 1.12.2003 s tím, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci tohoto rozhodnutí, zároveň jí uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený jej do 15 dnů po zajištění přístřeší odevzdat žalobci a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že soud prvního stupně provedl dostatek důkazů, kterými byl řádně objasněn skutkový stav věci, provedené důkazy řádně hodnotil a ze zjištěných skutkových okolností dovodil i správné právní závěry. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě je nesporné, že byly naplněny podmínky ust. § 711 odst. 1 písm. d) obč. zákoníku, neboť ani sama žalovaná nepopírala, že nájemné v roce 2003 ke dni podání výpovědi nezaplatila nejméně za 7 měsíců. Odvolací soud souhlasil rovněž se závěrem okresního soudu, že v daném případě nebyly dány žádné důvody, pro něž své povinnosti nájemkyně neplnila a které by mohly vést k odepření práva žalobci domoci se soudního přivolení k výpovědi nájmu bytu ve smyslu ust. § 3 odst. 1 obč. zákoníku Za dostatečně kvalifikovaný důvod nepovažoval tvrzení žalované, že splácí půjčku, kterou si opatřila proto, aby zaplatila dluhy, které měla její zletilá dcera. V roce 2003 byla žalovaná poživatelkou invalidního důchodu ve výši 5.800,- Kč měsíčně, ve společné domácnosti s ní žila zletilá dcera. Zavázala-li se žalovaná hradit dluhy své zletilé dcery a tato skutečnost jí neumožňovala hradit nájemné, nemůže jít toto její rozhodnutí k tíži žalobce. Žalovaná navíc dle odvolacího soudu nezaplatila dlužné nájemné ani v dodatečné lhůtě poskytnuté jí žalobcem, ke dni rozhodnutí soudu nebylo příslušenství dluhu uhrazeno a žalovaná nehradí ani běžné nájemné v roce 2004. Tyto skutečnosti jsou dle odvolacího soudu důvodem, proč nelze v souzené věci použít ust. § 3 odst. 1 obč. zákoníku. Odvolací soud rovněž souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o typu poskytnuté bytové náhrady, když za situace, kdy se nejedná o rodinu s nezletilými dětmi, nebylo třeba ani zjišťovat, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by bylo možno rozhodnout o přiznání jiné bytové náhrady než přístřeší.

Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Podáním ze dne 15.11.2004, doplněným na výzvu soudu podáním sepsaným advokátkou dne 22.12.2004, napadala žalovaná výše uvedené rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že přípustností dovolání se výslovně nezabývala a dovolací důvody spatřuje v ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.

V dovolání žalovaná popsala svou rodinnou, sociální a zdravotní situaci. Zejména uvedla, že je labilní člověk, který se dlouhodobě léčí na psychiatrii pro endogenní deprese a poruchu osobnosti, navíc prodělala plicní embolii a trombózu pravé končetiny. Uvedla, že žije ve společné domácnosti se zletilou dcerou, která je ovšem nezaměstnaná, je vedena na úřadu práce a pobírá sociální dávky ve výši 3.644,- Kč měsíčně. Ona sama v prosinci zaplatila na dlužném nájemném částku 6.000,- Kč, pravidelně splácí na půjčku od společnosti P. 2.600,- Kč měsíčně, dále měsíčně platí 200,- Kč na důchodové pojištění, 405,- Kč na elektřinu, 70,- Kč na plyn a cca 300,- Kč za léky, přitom důchod dostává ve výši 5.083,- Kč. Dcera v současné době vede domácnost a nakládá s penězi, takže bude již schopna řádně platit nájemné a žádá, aby jí byl na vzniklý dluh vytvořen splátkový kalendář.

Dále dovolatelka uvedla, že je v invalidním důchodu v důsledku nemoci a špatného zdravotního stavu. Z lékařské zprávy založené ve spise lze podle ní dovodit závěr, že není a nebyla schopna vystupovat samostatně před soudem, a nelze proto předpokládat, že řízení, které bylo vedeno před soudy obou stupňů, bylo vedeno řádně. Dovolatelka se domnívá, že měla mít od samého počátku opatrovníka, který by hájil její zájmy. Jelikož se fakticky soudních jednání pro hospitalizaci, nemoci atd. nezúčastňovala, nemohla vůbec reagovat na jednotlivé důkazy a jde dle dovolatelky o takovou vadu, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí soudu.

Dovolatelka rovněž nesouhlasí se závěrem soudů o tom, že existence jejího práva nájmu ke spornému bytu nebyla mezi účastníky sporná, protože tento závěr neodpovídá důkazům. Žalobce nedoložil, že po rozvodu došlo mezi bývalými manželi k dohodě, a žalovaná se k tomu blíže nevyjádřila. Není proto zřejmé, na základě jaké skutečnosti došlo ke

zrušení užívacího práva manžela po rozvodu manželství. Pokud by totiž nebylo vše doloženo, je možno namítnout i nedostatek pasivní legitimace žalované. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že je přesvědčen, že žalovaná ve svém dovolání dostatečně nevymezuje důvody dovolání a ke svým tvrzením nenabízí žádné důkazy. Pouze poukazuje na blíže nespecifikované zmatečnosti, které i pokud by byly hypoteticky připuštěny, lze odstranit jen dle ust. § 229 o.s.ř. Žalobce dále do spisu pro úplnost doložil dohodu bývalých manželů S. ze dne 24.11.1997, kterou došlo k vypořádání společného členství v družstvu žalobce a k vypořádání společného nájmu k souvisejícímu bytu, to vše ve prospěch žalované. Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o.s.ř.

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť pouze na základě dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ust. § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní

význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.

V projednávané věci dovolatelka v dovolání výslovně neformulovala právní otázku, se kterou spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Z obsahu dovolání lze dovodit, že je toho názoru, že řízení je stiženo procesní vadou, neboť jí soud neustanovil opatrovníka, a to i přesto, že ve spise je založena zpráva lékařky, která odůvodňuje závěr, že není a ani nebyla schopna vystupovat před soudem samostatně. K tzv. jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nezakládají. Dovlolací soud se proto touto námitkou nemohl za dané situace blíže zaobírat.

Ani námitku dovolatelky o nedostatku pasivní legitimace, nelze pro posouzení přípustnosti dovolání považovat za relevantní. Dovolatelka je toho názoru, že závěr soudu o nespornosti existence jejího práva nájmu k předmětnému bytu neodpovídá důkazům, když žalobce nedoložil, že po rozvodu manželství došlo k dohodě mezi bývalými manželi a žalovaná se k tomuto blíže nevyjádřila. Dovolatelka ovšem přehlíží tu skutečnost, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, kdy je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ust. § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Z obsahu dovolání pak lze dále dovodit, že dovolatelka nesouhlasí s právním posouzením návrhu na přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu dle ust. § 711 odst. 1 písm. d) obč. zákoníku, a to z hlediska ust. § 3 odst. 1 obč. zákoníku, jak jej učinil odvolací soud.

Soudní praxe je ustálena v názoru, že i v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zákoníku, nemusí soud návrhu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zákoníku. (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 1081/97, uveřejněný pod č. 68 v časopise Soudní judikatura č. 7/1997; ze dne 9.8.1999, sp.zn. 26 Cdo 1979/98; ze dne 27.10.1999, sp.zn. 26 Cdo 457/98, a ze dne 17.4.2001, sp.zn. 26 Cdo 2135/2000).

Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zákoníku, podle kterého výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.12.2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné pod č. 53 v časopise Soudní judikatura 4/2003). Pro použití dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu.

Soudní praxe je ustálena rovněž v názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ust. § 3 odst. 1 obč. zákoníku, je nutno učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu domáhá, tedy pronajímatele. Odpovídající úsudek soudu tu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními, jež dovolují závěr, že výkon práva dát výpověď z nájmu bytu konkrétnímu nájemci je s dobrými mravy skutečně v rozporu, a to i s přihlédnutím k okolnostem na straně pronajímatele (rozhodnutí uveřejněné pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996). Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace ustanovení § 3 odst. 1 o.z. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné.

V projednávané věci odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dospěl na základě dovoláním nezpochybnitelného skutkového stavu k právnímu závěru, že uplatněný výpovědní důvod dle ust. § 711 odst. 1 písm. d) obč. zákoníku byl ke dni dání výpovědi naplněn, a podmínky pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu jsou tedy splněny, což dovolatelka ani nezpochybňuje. Stejně tak jako soud prvního stupně i odvolací soud zkoumal, zda jsou v daném případě dány okolnosti pro použití ust. § 3 odst. 1 obč. zákoníku. Odvolací soud při aplikaci ust. § 3 odst. 1 obč. zákoníku bral v úvahu délku neplacení nájemného (ke dni podání žaloby dlužila žalovaná nájemné za nejméně 7 měsíců). Rovněž zohlednil tu okolnost, že žalovaná ani v dodatečné lhůtě, poskytnuté jí pronajímatelem, neuhradila dlužné nájemné a v době rozhodování soudu nebylo rovněž zaplaceno příslušenství dluhu poplatek z prodlení za sporné období. Žalovaná navíc neuhradila ani běžné nájemné za rok 2004. Odvolací soud přihlédl rovněž k sociální a finanční situaci žalované (je poživatelkou invalidního důchodu ve výši 5.800,- Kč, žije se zletilou dcerou, splácí dluh své zletilé dcery) a dospěl k závěru, že ani tyto okolnosti nejsou kvalifikovaným důvodem, pro něž by výkon práva dát výpověď z nájmu bytu byl z rozporu s dobrými mravy. Lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že pokud se dovolatelka zavázala uhradit dluh své zletilé dcery a tato skutečnost jí de facto brání hradit nájemné, nemůže jít toto její rozhodnutí k tíži žalobce.

Dovolací soud dospěl na základě výše uvedeného k závěru, že pokud odvolací soud v rámci právního posouzení věci měl za to, že v daném případě není použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zákoníku namístě, není tento závěr v rozporu s hmotným právem, nýbrž naopak je výrazem standardní soudní praxe.

Nelze tedy než učinit závěr, že dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Dovolací soud proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl, aniž v souladu s § 243a odst. 1 větou první o. s. ř. nařizoval jednání.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 150 a § 151 odst. 1 o.s.ř., když žalobci náhradu nákladů řízení (nákladů vzniklých v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání) dovolací soud nepřiznal. Důvody hodné zvláštního zřetele (ve smyslu ust. § 150 o.s.ř.) spatřuje soud zejména v tom, že tyto náklady nepovažuje vzhledem k obsahu vyjádření za účelně vynaložené náklady.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. června 2005

JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.

předseda senátu