26 Cdo 2269/99
Datum rozhodnutí: 22.02.2001
Dotčené předpisy:




26 Cdo 2269/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobců A) V. Š., a B/ L. Š., zastoupených advokátem, proti žalovanému F. B., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 5 C 694/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. června 1999, č. j. 19 Co 1565/99-51, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. června 1999, č. j. 19 Co 1565/99-51, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací - poté, co jeho rozsudek ze dne 8. září 1998, č. j. 6 Co 1932/98-29, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. dubna 1999, č. j. 26 Cdo 172/99-40 - rozsudkem ze dne 21. června 1999, č. j. 19 Co 1565/99-51, opětovně změnil vyhovující rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích (soudu prvního stupně) ze dne 19. března 1998, č. j. 5 C 694/97-10, tak, že zamítl žalobu o přivolení "k výpovědi z nájmu bytu o velikosti 1+0 v U. (dále jen "sporný byt", resp. "byt"), kterou dali žalobci žalovanému dne 11.9.1997", a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dál jen "obč. zákoník"), je v daném případě naplněn, neboť, jak to vyjádřil odvolací soud, "poté, kdy se žalobci stali vlastníky domu, žalovaný neplatil po dobu delší než tři měsíce nájemné a tím hrubě porušil povinnosti nájemce bytu ve smyslu shora citovaného zákonného ustanovení". Za této situace soud prvního stupně žalobě vyhověl a přitom se nezabýval posouzením, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu je či není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zákoníku). Odvolací soud doplnil dokazování doplňujícím výslechem žalovaného a čtením ústřižků poštovních poukázek o placení nájemného a z těchto důkazů vzal za zjištěno, že žalovaný po rozhodnutí soudu prvního stupně a "před nařízením odvolacího jednání zaplatil částku 310,- Kč na úhradu dlužného nájemného, které dle původní smlouvy činilo k měsíci září 1998 261,- Kč ... žalovaný zaslal částku vyšší i k úhradě poplatků z prodlení ve smyslu ustanovení § 697 občanského zákoníku". S přihlédnutím ke "skutečnosti, že v době, kdy se stali žalobci vlastníky domu nebylo jasné, jaká je výše nájemného a zda má být vůbec placeno," a po zohlednění toho, že "dlužné nájemné bylo navíc ze strany žalobců žalovanému vráceno ... že žalobcům tyto finanční částky nescházely, že vyvíjeli tlak na to, aby žalovaný objekt opustil za každou cenu", pak dovodil, že "výkon práva žalobců by s přihlédnutím ke konkrétní situaci byl v rozporu s dobrými mravy", tedy že přivolení k výpovědi z nájmu bytu by bylo v rozporu s dobrými mravy, a žalobu v konečném důsledku zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř."). S přihlédnutím k jeho obsahu v něm uplatnili dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. V rámci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. zpochybnili správnost skutkových zjištění, že "nebylo jasné, jaká výše nájemného je určena a zda má být nájemné placeno", a že "žalovaný uzavřel dohodu s bývalým vlastníkem nemovitostí o tom, že bude tyto nemovitosti udržovat výměnou za neplacení nájemného". Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. napadli správnost právního posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zákoníku. Namítli, že při posouzení věci ve smyslu citovaného ustanovení odvolací soud nepřihlédl k právním závěrům přijatým v tomto ohledu v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, a současně přehlédl i několik prokázaných skutečností, které jsou podle jejich názoru pro posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zákoníku právně významné. Především pominul okolnost, že žalovaný přes opakované výzvy odmítl žalobcům předložit nájemní smlouvu na jím užívaný byt, a podali - li žalobci za této situace ve věci sp. zn. 2 C 259/97 Okresního soudu ve Strakonicích žalobu o vyklizení bytu, museli - po předložení "dokladů o užívání bytu" až při jednání v této věci - přistoupit ke zpětvzetí žaloby. Nepřihlédl rovněž k tomu, že žalovaný jim i nadále bránil v přístupu do bytu za účelem jeho změření a zjištění jeho vybavení a neumožnil jim přístup ani do jiných částí nemovitosti. Při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zákoníku nevyhodnotil ani to, že nájemné, jehož výši si sám stanovil, zaslal až po vydání rozsudku soudu prvního stupně - první platbu ve výši 150,- Kč jim žalovaný zaslal až dne 15. května 1998; přitom výpověď z nájmu bytu byla uplatněna již dne 11. září 1997. Podle názoru žalobců by odvolacím soudem přijatý právní závěr ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zákoníku ve svých důsledcích znamenal, že tomu, kdo záměrně neplatí nájemné a zaplatí je, jako v tomto případě, až před rozhodnutím odvolacího soudu, "nelze vypovědět nájemní smlouvu". Navíc jsou žalobci přesvědčeni, že žalovaný neplatil nájemné s cílem poškodit je a užívat byt zdarma. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. před l. lednem 2001, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 21. června 1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen "o.s.ř.").

Nejvyšší soud - po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněnými subjekty (žalobci), řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné, přezkoumal bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné, byt' z jiných než žalobci namítaných důvodů.

Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v § 237 odst. 1 o.s.ř. (tzv. zmatečnostem) a v případě přípustného dovolání rovněž k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), a to i když dovolatel jejich existenci prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř. nenamítl. Zatímco vady způsobující zmatečnost rozhodnutí odvolacího soudu se z obsahu spisu nepodávají, je řízení postiženo vadou ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., tedy vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

V rozsudku ze dne 24. března 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněném pod č. 30 v sešitě č. 5 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud České republiky dovodil právní závěr, že je - li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z odůvodnění citovaného rozsudku vyplývá, že podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§ 213 odst. 2 o. s. ř.), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci). Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování (možnost odvolacího soudu doplnit dokazování má své meze dané tím, že základem odvolacího řízení je přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně), ale ani tím, že tato skutková zjištění převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k (nesprávnému) právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil (z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu). Tímto postupem - pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně - by odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě - z pohledu soudu prvního stupně - dosud bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem ovšem rozhodujících) skutkových zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a rozhodnutí odvolacího soudu, na těchto skutkových zjištěních založené, by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni. Přitom nedodržení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení zároveň představuje porušení stanoveného postupu, kterým se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16. 12. 1992, jako součást ústavního pořádku České republiky a uveřejněné pod č. 2/1993 Sb., a významně tak zasahuje do práva na soudní ochranu garantovaného touto ústavněprávní normou. V této souvislosti lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 24. září 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, uveřejněný pod č. 106 ve svazku 12, ročník 1998 - III. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, v jehož odůvodnění Ústavní soud mimo jiné uvedl, že "změna právního náhledu odvolacího soudu je ... důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní". Obdobně vyznívají i závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. prosince 1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95, uveřejněného pod č. 160 ve svazku 9, ročník 1997 - III. díl Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 1998, sp. zn. 26 Cdo 540/98, uveřejněného pod č. 8 v sešitě č. 1 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura.

V daném případě sice vzal soud prvního stupně z výpovědi samotného žalovaného za zjištěno, že žalovaný zpočátku zaplatil nájemné v částce 9,- Kč měsíčně na tři roky dopředu, avšak poté, vzhledem ke stavebním úpravám, které v domě prováděl, po dohodě s tehdejším Jednotným zemědělským družstvem M. přestal nájemné platit a již ho platit nezačal. Na uvedeném skutkovém zjištění však své žalobě vyhovující rozhodnutí nezaložil, jelikož se nezabýval posouzením, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu je či není v rozporu s dobrými mravy, a k podané výpovědi z nájmu bytu přivolil poté, co dovodil naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zákoníku. Uvedené skutkové zjištění bylo tedy z hlediska právního posouzení věci soudem prvního stupně právně bezvýznamné. Bylo - li navíc v daném případě ke zjištění okolností potřebných pro posouzení věci z hlediska § 3 odst. 1 obč. zákoníku zapotřebí provést další důkazy (výslech žalovaného, který dosud ohledně skutečností, významných pro posouzení věci ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zákoníku, proveden nebyl, a důkazy čtením listin), které z již naznačených důvodů nemohly být provedeny v odvolacím řízení, nebyly - jak vyplývá z výše uvedeného - podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně, a odvolací soud měl proto tento rozsudek podle ustanovení § 221 odst. 1 věty první o.s.ř. z důvodů uvedených v § 221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení za účelem provedení dalších důkazů. Pokud tak nepostupoval a naopak provedl dokazování ohledně skutečností významných pro posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zákoníku, popřípadě vzal v tomto ohledu v úvahu zjištění, které soud prvního stupně z hlediska svého právního posouzení věci pokládal za právně bezvýznamné, a poté rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, odepřel žalobcům možnost nechat správnost dalších skutkových zjištění, resp. pro soud prvního stupně bezvýznamných zjištění, přezkoumat odvolacím soudem na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Důsledkem tohoto nesprávného postupu odvolacího soudu rovněž je, že žalobci mohli tato skutková zjištěni zpochybnit až v dovolání, což také učinili. Tím odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.

Nelze rovněž přehlédnout, že napadený rozsudek je vnitřně rozporný potud, že odvolací soud sice dovodil závěr o naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zákoníku neplacením nájemného ze strany žalovaného po dobu delší než tři měsíce, avšak přesto v rámci posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zákoníku zohlednil ve prospěch žalovaného to, "že v době, kdy se stali žalobci vlastníky domu nebylo jasné, jaká je výše nájemného a zda má být vůbec placeno".

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej - aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatelů podřazenými dovolacím důvodům podle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. - zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.) a podle § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor uvedený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

V dalším řízení soudy nepřehlédnou, že podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněného pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, soud posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že tímto důvodem je neplacení nájemného po dobu delší než 3 měsíce (§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zákoníku). Skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zákoníku). Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít o rodinné a sociální poměry vyklizovaného, délku doby, po níž vyklizovaný v bytě bydlí apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá (pronajímatele) - srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura; je tedy třeba brát v úvahu nejen důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení domáhá ten, který je z bytu vypovídán, ale i rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci - pronajímateli - spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; jako okolnosti, jež mohou mít právní význam pro aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák., se zde příkladmo uvádějí zjištěný věk, zdravotní stav, důsledky, které by mohla mít pro zdravotní stav nájemce změna prostředí, popřípadě další skutečnosti. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. února 2001

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová