26 Cdo 2263/99
Datum rozhodnutí: 04.04.2001
Dotčené předpisy:




26 Cdo 2263/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobce SBD P, zastoupeného advokátkou, proti žalovanému M. Š., zastoupenému, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 6 C 336/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 1998, č. j. 11 Co 305/97-36, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 1998, č. j. 11 Co 305/97-36, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. ledna 1997, č. j. 6 C 336/93-24, v části výroku I., týkající se povinnosti žalovaného vyklidit byt č. 81, I. kategorie, o velikosti 3+1/L, který se nachází v 5. podlaží domu čp. 774 v B. ulici v P. a vyklizený žalobci odevzdat", se odmítá.

II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 1998, č. j. 11 Co 305/97-36, pokud jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. ledna 1997, č. j. 6 C 336/93-24, v části výroku I. o bytové náhradě tak, že povinnost žalovaného vyklidit předmětný byt a žalobci vyklizený odevzdat se stanoví do 15 ti dnů poté, kdy mu bude poskytnuto přístřeší", se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.150,- Kč k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. ledna 1997, č. j. 6 C 336/93-24, výrokem označeným jako I. uložil žalovanému povinnost vyklidit byt č. 81, I. kategorie, o velikosti 3+1/L, který se nachází v 5. podlaží domu čp. 774 v B. ulici v P. (dále jen předmětný byt", resp. byt") a vyklizený žalobci odevzdat do 15 dnů poté, co mu bude zajištěn náhradní byt", a výrokem označeným jako II. rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. ledna 1998, č. j. 11 Co 305/97-36, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadené části výroku I. o bytové náhradě tak, že povinnost žalovaného vyklidit předmětný byt a žalobci vyklizený odevzdat se stanoví do 15 ti dnů poté, kdy mu bude poskytnuto přístřeší". Jinak, tj. v části výroku I., týkající se uložení vyklizovací povinnosti žalovanému, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, změnil jej ve výroku II. o nákladech řízení účastníků před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Na základě učiněných zjištění soudy obou stupňů dovodily, že žalovanému svědčilo právo nájmu k předmětnému družstevnímu bytu, že toto právo zaniklo zánikem členství žalovaného v bytovém družstvu ke dni 4. května 1993, a že od této doby žalovaný užívá byt bez právního důvodu. Zatímco soud prvního stupně vázal vyklizení žalovaného z bytu na zajištění náhradního bytu, rozhodl odvolací soud o splnění vyklizovací povinnosti žalovaného po poskytnutí přístřeší. Na základě zjištění, že žalovaný byl z družstva vyloučen pro porušování povinností nájemce, spočívající v přenechání bytu do podnájmu jiné osobě bez písemného souhlasu pronajímatele, totiž dovodil, že jde o jednání jinak naplňující výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době rozhodování odvolacího soudu (dále jen obč. zák."), a proto se otázka bytové náhrady stejně jako v případě skončení nájemního poměru výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. bude ve smyslu § 714 obč. zák. řídit ustanovením § 712 odst. 5 obč. zák. Protože podle citovaného ustanovení se vyklizení bytu váže na zajištění náhradního ubytování, popřípadě náhradního bytu, jen tehdy, jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, postačí vyklizení žalovaného vázat na poskytnutí přístřeší.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 238 odst. 1 a 2 písm. a/ o.s.ř.". S přihlédnutím k jeho obsahu v něm uplatnil dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř."). Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu napadl jak závěry přijaté odvolacím soudem ohledně otázky vyklizení bytu, tak také závěry týkající se bytové náhrady. Žalovaný sice připustil, že část bytu přenechal do podnájmu vietnamské rodině, avšak tvrdil, že jeho pochybení spočívá pouze v tom, že pronajímatele, který původně s podnájmem souhlasil, nepožádal o prodloužení doby podnájmu. Za této situace mu připadá nespravedlivé, aby přišel" o byt, na nějž takovou dobu pracoval. Jde-li o bytovou náhradu, má zato, že zde jsou důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž lze vyklizení bytu vázat na zajištění náhradního bytu. Žalovaný totiž řádně platí nájemné a služby, nejsou na něj žádné stížnosti ostatních nájemníků, po změně zaměstnavatele, kdy není nucen tolik cestovat, řádně užívá předmětný byt, nemá druhý byt a ač jej družstvo vyloučilo, stále od něj přijímá všechny platby za předmětný byt". Z obsahu dovolání vyplývá návrh, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem. Je-li žaloba na vyklizení bytu důvodná, pak lze otázku bytové náhrady posoudit pouze ve smyslu ust. § 712 odst. 5 obč. zák. v návaznosti na ust. § 719 odst. 1 a § 714 obč. zák., ze kterých lze dovodit, že žalovanému stačí, po rozhodnutí o vyklizení bytu, poskytnout přístřeší". Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 12. ledna 1998, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen o.s.ř.").

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu § 241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř. (advokáta si dovolatel zvolil poté, co sám podal včas dovolání, přičemž zvolený advokát dovolatelem učiněné podání doplnil vlastním podáním).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Při řešení otázky přípustnosti dovolání nelze opomenout, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do patnácti dnů" od právní moci rozsudku, do patnácti dnů" od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3 4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). S přihlédnutím k uvedenému závěru byl tedy napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen v části, týkající se uložení vyklizovací povinnosti, a změněn v části, týkající se bytové náhrady. Proto bude zapotřebí otázku přípustnosti dovolání řešit zvlášť ve vztahu k potvrzujícímu výroku a zvlášť ohledně výroku měnícího, byť jde o výroky, jejichž sepětí je vymezeno ustanovením § 242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustno zkoumat), se při rozhodování o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení § 242 odst. 2 o.s.ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).

Dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., směřuje-li proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, tj. v otázce bytové náhrady.

Napadený rozsudek byl proto podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v jeho měnícím výroku, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněným dovolacím důvodem i jeho obsahovou konkretizací. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 237 o.s.ř. a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.); zmíněné vady však namítány nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

S přihlédnutím k charakteru právního posouzení otázky bytové náhrady odvolacím soudem a se zřetelem k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o výklad ustanovení § 712 odst. 5 obč. zák. (§ 714 obč. zák.), konkrétně pak o odpověď na otázku, zda k vyklizení bytu s vázaností na zajištění náhradního bytu postačí podle citovaného ustanovení naplnění předpokladu důvodů zvláštního zřetele hodných, jak míní žalovaný, či zda bytová náhrada ve formě náhradního ubytování, popřípadě náhradního bytu, připadá podle tohoto ustanovení v úvahu jen jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné", jak dovodil odvolací soud.

V dovolání nebyla zpochybněna správnost zjištění, že žalovaný byl z družstva vyloučen pro porušování povinností nájemce, spočívající v přenechání bytu do podnájmu jiné osobě bez písemného souhlasu pronajímatele. Současně nebyl napaden ani závěr, který odvolací soud na základě uvedeného zjištění přijal, totiž závěr, že jde o jednání jinak naplňující výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. a že za této situace se otázka bytové náhrady stejně jako v případě skončení nájemního poměru výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. bude ve smyslu § 714 obč. zák. řídit ustanovením § 712 odst. 5 obč. zák.

Podle § 712 odst. 5 věty první a druhé obč. zák. skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. c/, d/, g/ a h/, stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. c/ a d/, může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt.

Z ustanovení § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák. vyplývá možnost soudu rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt, za současného naplnění dvou v něm normovaných předpokladů. Prvním z nich je skutečnost, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Druhým předpokladem pro uvedený postup jsou důvody zvláštního zřetele hodné. Uvedený postup nepřipadá v úvahu v situaci, kdy je naplněn pouze předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 25. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 71/96. V citovaném rozsudku totiž dovodil, že skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele mimo jiné z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je přiznání práva na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu především podmíněno tím, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Jedině za splnění této podmínky může soud rozhodnout, že nájemci tato bytová náhrada přísluší, a to tehdy, je-li splněna i další podmínka důvody zvláštního zřetele hodné. Obě podmínky musí být splněny kumulativně".

Z výše uvedeného vyplývá, že nejde-li v případě žalovaného o rodinu s nezletilými dětmi", nelze vyklizení bytu vázat ve smyslu § 712 odst. 5 věty druhé ve spojení s ustanovením § 714 obč. zák. na zajištění náhradního ubytování, popřípadě náhradního bytu; je přitom za této situace nerozhodné, zda jsou případně dány důvody zvláštního zřetele hodné.

Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu v otázce bytové náhrady se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) - dovolání proti napadenému rozsudku, pokud jím byl v části výroku I. o bytové náhradě změněn rozsudek soudu prvního stupně, zamítl (§ 243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu by mohlo být přípustné pouze podle § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř., neboť, jak je uvedeno na jiném místě tohoto rozhodnutí, vady řízení taxativně uvedené v § 237 odst. 1 o.s.ř. (vady, při jejichž naplnění je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu /s výjimkami uvedenými v § 237 odst. 2 o.s.ř./) nebyly žalovaným v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají.

O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 o.s.ř. v dané věci nejde, neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, tímto výrokem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Nenavrhl - li žalovaný vyslovení přípustnosti dovolání, nelze - logicky vzato - uvažovat o nevyhovění návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání a tím o přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku odmítl pro nepřípustnost, aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl ve smyslu části dvanácté /Přechodná a závěrečná ustanovení/, hlavy první /Přechodná ustanovení k části první/, bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb. podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2, věty první (per analogiam), o.s.ř. a zavázal žalovaného, který zčásti neměl ve věci úspěch a současně zavinil, že zčásti muselo být dovolání odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci. Uvedené náklady sestávají ze dvou úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení a vyjádření k dovolání) v celkové částce 1.000,- Kč (§ 9 odst. 1 ve spojení s § 7 a § 11 odst. 1 písm. a/ a k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.) a z náhrady hotových výdajů v částce 150,- Kč podle § 13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. dubna 2001

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu