26 Cdo 2259/2007
Datum rozhodnutí: 24.03.2009
Dotčené předpisy:





26 Cdo 2259/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně


Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a) Ing. T. P., a b) JUDr. S. Ř., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) V. H., a 2) E.H., zastoupeným advokátem, o určení výše nájemného, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 8 C 203/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. ledna 2007, č.j. 21 Co 25/2007-80, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.614,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 10. 2006, č.j. 8 C 203/2006-45, zamítl žalobu, kterou se žalobci (po upřesnění žalobního petitu) domáhali určení, že nájemné za 1 m2 započitatelné plochy v bytě, jehož nájemci jsou žalovaní, činí 80,75 Kč/m2/měsíc počínaje červencem 2006, tzn. že nájemné z plochy bytu činí 5.655,- Kč/měsíc, počínaje měsícem červencem 2006 ; dále rozhodl o nákladech řízení.


K odvolání žalobců i žalovaných (směřujícímu pouze do výroku o nákladech řízení) Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 31. 1. 2007, č.j. 21 Co 25/2007-80, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.


Odvolací soud vycházel ve shodě se soudem prvního stupně ze zjištění, že žalobci (pronajímatelé bytu, jehož společnými nájemci jsou žalovaní /dále též předmětný byt , resp. byt / a podíloví spoluvlastníci domu, v němž se byt nachází) se domáhají žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 31. 7. 2006, určení nájemného z bytu v požadované výši za dobu od července roku 2006 s odůvodněním, že mezi účastníky nedošlo k dohodě o zvýšení nájemného, určeného podle nyní již zrušených regulačních předpisů. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že po 31. 3. 2006, kdy nabyl účinnosti zákon č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu (dále jen zákon č. 107/2006 Sb. ), se již nelze domáhat zvýšení nájemného soudním rozhodnutím. Na základě toho shledal jeho zamítavý rozsudek věcně správným, byť nesouhlasil s jeho názorem, že v dané věci jde o tzv. určovací žalobu ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., jejíž úspěšnost je podmíněna existencí naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Odvolací soud se rovněž zabýval posouzením uplatněného nároku z pohledu závěrů vyjádřených v judikatuře Ústavního soudu České republiky (zejména v jeho nálezech sp.zn. Pl 20/05, a sp.zn. I. ÚS 489/05 ), z nichž vyplývá, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, je protiprávní, a že při absenci zvláštního regulačního předpisu bylo povinností obecných soudů konstitutivním rozhodnutím dotvářet obecné právo a rozhodnout o zvýšení nájemného. Dospěl k závěru, že takto definovaný protiústavní stav byl odstraněn dnem 31. 3. 2006, kdy nabyl účinnosti zákon č. 107/2006 Sb., který upravuje postup při jednostranném zvyšování nájemného z bytu; pokud by soud vyhověl žalobě na zvýšení nájemného konstitutivním rozhodnutím za stavu, kdy je regulace nájemného upravena platným a účinným právním předpisem, nešlo by již o dotváření objektivního práva (jak měl na mysli Ústavní soud ČR), ale o rozhodnutí, které by bylo v rozporu s platným a účinným právním předpisem. Poukázal rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 800/2006, v němž byl vyjádřen názor, že zvýšení nájemného soudním rozhodnutím se lze domoci pouze za období do účinnosti zákona, který by upravoval jednostranné zvýšení nájemného. Neshledal přitom (z důvodů uvedených v rozsudku) opodstatněnou námitku žalobců, že zákon č. 107/2006 Sb. mlčí o období od 31. 3. 2006 do 31. 12. 2006, a vytváří tak prostor pro zvýšení nájemného soudním rozhodnutím.


Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost odůvodnili tím, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam. Namítají v něm nesprávné právní posouzení věci, které spatřují v tom, že soud svým rozhodnutím umožňuje, aby žalobci byli zakrytým způsobem vyvlastňováni , že na žalobce přenáší povinnosti státu zajistit sociální únosnost nákladů na bydlení , že nezkoumal existující stav a neseznámil obě strany s principy, kterými by bylo možno dotvořit právo , že ignoruje principy obsažené v nálezech senátů i pléna Ústavního soudu , že dospěl k názoru, že existencí zákona č. 107/2006 Sb. došlo k odstranění protiústavní situace , že ignoroval tu část nálezu Pl. 485/08, vydaného 6. 4. 2006 , kde se hovoří o nepřípustnosti odmítnutí rozhodnutí v situaci, kdy zákon buďto mlčí, nebo je nejasný , že nevysvětluje proč nejde o mlčení, a ani nevysvětluje, proč nejde o nedostatečnost , a že porušil čl. 89 Ústavy . Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaní v dovolacím vyjádření namítli, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí není zásadně právně významné, vyvraceli jednotlivé dovolací námitky a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.


Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.


Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.


Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji zřejmě dovozují dovolatelé.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Napadený rozsudek odvolacího soudu je založen na právním závěru, že pronajímatel se nemůže úspěšně domáhat určení nájemného z bytu konstitutivním soudním rozhodnutím za období, kdy nabyl účinnosti zákon č. 107/2006 Sb., jako zvláštní předpis upravující jednostranné zvyšování nájemného pronajímatelem, přičemž dovolatelé tento právní závěr zpochybnili.


Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozsudku z 21. 12. 2006, sp.zn. 26 Cdo 800/2006 (na který odkázal odvolací soud) uvedl, že z judikatury Ústavního soudu ČR dopadající na problematiku určení nájemného soudem vyplývá, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy (§ 696 odst. 1 obč.zák.), je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud tak nadále trvá na naplnění základní funkce obecných soudů, tj. zajištění proporcionální ochrany subjektivních práv a právem chráněných zájmů a požaduje, aby ji obecné soudy pronajímatelům poskytly tak, že nebudou zamítat jejich žaloby požadující určení zvýšeného nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy . Podle jeho názoru tak obecné soudy, i přes absenci úpravy předvídané v § 696 odst. 1 obč.zák., musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách a tak, aby nedocházelo k diskriminaci různých skupin právních subjektů (srov. nález pléna Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05). Z uvedeného Nejvyšší soud dovodil, že do nabytí účinnosti zvláštního právního předpisu mají obecné soudy řešit spory mezi pronajímateli a nájemci o výši nájemného, a příp. rozhodnout


v konkrétním případě o jeho zvýšení. Právní názor, že obecné soudy jsou oprávněny (povinny) dotvářet objektivní právo a rozhodovat konstitutivním rozhodnutím o zvýšení nájemného do doby účinnosti právní úpravy řešící vztah mezi pronajímatelem


a nájemcem zaujal dále Nejvyšší soud (vycházeje z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 7. 2007, sp.zn. II. ÚS 361/09) ve svých rozsudcích z 18. 9. 2008, sp.zn. 26 Cdo 2962/2007, z 29. 10.2008, sp.zn. 26 Cdo 3663/2007 a sp.zn. 26 Cdo 1912/2007,


z 19. 11. 2008, sp.zn. 26 Cdo 3255/2007, a v usnesení ze dne 20. 1. 2009, sp.zn. 26 Cdo 4595/2007.


Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobců podle


§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, kteří zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalovaným v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5. ve spojení s § 3 odst. 2 věty před středníkem a § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 x 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 2.014,- Kč představující 19 % DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.


V Brně dne 24. března 2009


Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.


předsedkyně senátu