26 Cdo 2258/2004
Datum rozhodnutí: 30.03.2005
Dotčené předpisy: § 706 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 2258/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce Lidového bytového družstva P., zastoupeného advokátem, proti žalované M. O., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 13 C 710/98, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2003, č.j. 39 Co 199/03-104, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 8. 2001, č.j. 13 C 710/98-44, zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku byt č. 26, II. kategorie, o velikosti 1+1 s příslušenstvím v podkroví domu čp. 725 v B. ulici č. 24 v P. (dále předmětný byt nebo byt ) a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že žalovaná je nájemkyní předmětného bytu a členkou žalujícího družstva na základě dohody o převodu členských práv a povinností, kterou dne 26. 8. 1996 uzavřela s bývalým členem tohoto družstva a nájemcem předmětného bytu R. Z. Na základě toho neshledal žalobu na vyklizení bytu důvodnou.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 30. 9. 2002, č.j. 39 Co 51/02-75, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve zrušujícím usnesení soudu prvního stupně vytkl, že se nezabýval charakterem předmětného bytu z pohledu právní úpravy účinné v době (v roce 1985), kdy R. Z. vzniklo k němu právo osobního užívání, ani tím, zda jmenovanému vzniklo členství v žalujícím družstvu; současně vyjádřil názor, že byty v domech tzv. Lidových bytových družstev měly dle tehdy platné právní úpravy charakter nedružstevních bytů a byly přidělovány i osobám, které členy těchto družstev nebyly.

Ve věci dále jednal soud prvního stupně a rozsudkem ze dne 10. 2. 2003, č.j. 17 C 710/98-87, žalobě vyhověl a uložil žalované předmětný byt vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení. Vycházel zejména ze zjištění, že rozhodnutím odboru bytového hospodářství ONV v P. ze dne 3. 12. 1984, č.j. OBH byt 6893/48-Kosk., byl osvědčen přechod práva osobního užívání k předmětnému bytu na R. Z., který dne 15. 2. 1985 uzavřel s LBD P. dohodu o odevzdání a převzetí bytu podle ustanovení § 154 odst. 1 občanského zákoníku v tehdy platném znění, a že jmenovaný byt užíval až do své smrti dne 30. 8. 1996. Dále vzal za prokázáno, že v září 1992 se do předmětného bytu nastěhovala žalovaná se svojí nezletilou dcerou, protože se v té době rozešla se svým manželem J. O. a potřebovala řešit svoji bytovou situaci, že k rozvodu jejich manželství dosud nedošlo, že od 2. 10. 1995 byly obě v bytě hlášeny k trvalému pobytu, že žalovaná pomáhala R. Z. s nákupy, vařením a praním, že se oba podíleli stejnou měrou na nájemném a úhradách za služby, že jejich vztah nebyl intimní, že dne 8. 7. 1996 byla mezi R. Z. a manželem žalované uzavřena dohoda o odstupném ve výši 300.000,-Kč za předmětný byt, že částka 100.000,-Kč byla R. Z. vyplacena při podpisu dohody a částka 200.000,-Kč mu měla být zaplacena do 30. 10. 1997, že dne 26. 8. 1996 byla mezi R. Z. a žalovanou uzavřena dohoda o převodu členských práv a povinností (včetně práva nájmu k bytu) v žalujícím družstvu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětný byt jako byt v domě lidového bytového družstva neměl v době, kdy k němu vzniklo R. Z. právo osobního užívání, charakter družstevního bytu ve smyslu tehdy platné právní úpravy a že jmenovaný nebyl v té době členem tohoto družstva (nestal se jím ani později). Na základě toho shledal dohodu o převodu členských práv a povinností ze dne 26. 8. 1996 neplatnou, přičemž konstatoval, že nemohla ani nabýt účinnosti, když nebyla družstvu předložena. Rovněž tak dospěl k závěru, že na žalovanou nemohlo přejít smrtí R. Z. právo nájmu předmětného bytu podle § 706 odst. 1 obč.zák., neboť i když s ním v bytě bydlela po dobu delší než tří let před jeho smrtí, nebylo v řízení prokázáno, že by na straně obou byl dán úmysl vést trvalé životní společenství. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu, a proto žalobě vyhověl.

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 26. 11. 2003, č.j. 39 Co 199/03-104, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shledal úplnými a správnými skutková zjištění soudu prvního stupně a přisvědčil i jeho závěru, že nebyl-li R. Z. členem družstva, nemohl na žalovanou platně převést členská práva a povinnosti dohodou ze dne 26. 8. 1996. Rovněž tak přisvědčil i jeho závěru, že soužití žalované a R. Z. nenaplnilo podmínky stanovené v § 706 odst. 1 obč.zák. pro přechod práva nájmu bytu a že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že žádá připuštění dovolání k otázce, zda splňuje či nesplňuje podmínky přechodu práva nájmu bytu ve smyslu ustan. § 706 odst. 1 obč. zákoníku, neboť v případech, kdy nedojde k rozvodu manželství, avšak manželé spolu trvale nežijí, nevedou společnou domácnost . a jeden z manželů, v tomto případě žalovaná, žije v trvalém svazku s jiným partnerem po dobu 4 let, společně s tímto partnerem tedy vede společnou domácnost, společně uhrazují náklady na své potřeby a vedení domácnosti, obstarávají běžné záležitosti jeden za druhého, pečují o sebe v případě nemoci, podílejí se společně na výchově dcery žalované, na kterou pobírá přídavky ona tedy naplňují všechny atributy trvalého společného soužití a ona nemá vlastní byt ; v této souvislosti poukazuje na vymezení pojmu mít vlastní byt , obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 2 Cdon 883/96. Dovolateka vyjadřuje přesvědčení, že její soužití s R. Z. (trvající po dobu 4 let) bylo trvalým vztahem a okolnost, že nedošlo k rozvodu jejího manželství, nemůže postačovat pro konstatování, že neměla v úmyslu trvale se jmenovaným žít, a že tudíž nesplnila podmínky přechodu nájmu bytu; napadené rozhodnutí proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhla, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.



Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a odst. 4 o.s.ř.), a že je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil; za tohoto stavu se nezabýval posouzením přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., uváděného dovolatelkou.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), vady tohoto druhu nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neshledal však dovolání důvodným.



Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 706 odst. 1 obč.zák. jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Nájemci (společnými nájemci) se stávají také ti, kteří pečovali o společnou domácnost zemřelého nájemce nebo na něho byli odkázáni výživou, jestliže prokáží, že s ním žili ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před jeho smrtí a nemají vlastní byt.

Soudní praxe je zcela ustálena v právním názoru, že soužití osoby, na níž má přejít právo nájmu bytu, s nájemcem bytu ve společné domácnosti, musí být trvalé povahy, tj. musí jít o příslušnost k domácnosti nájemce, vyznačující se souhlasným úmyslem nájemce a spolužijící osoby vytvořit trvalé, předem časově neomezené životní společenství. Soužití lze považovat za trvalé, jsou-li tu objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takovéto společenství (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1997, sp.zn. 2 Cdon 1826/96, ze dne 29. 8. 2000, sp.zn. 26 Cdo 622/99, rozhodnutí ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000 a ze dne 17. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1740/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 42, svazek 1 a pod C 431, svazek 5). Z uvedeného vyplývá, že úmysl založit trvalé životní společenství musí být dán jak na straně nájemce bytu, tak i na straně osoby, na níž má nájem bytu přejít.

V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že nebyla splněna jedna ze zákonných podmínek pro přechod práva nájmu bytu na žalovanou, když v řízení nebylo prokázáno trvalé soužití žalované s nájemcem bytu ve společné domácnosti, vyznačující se souhlasným úmyslem obou založit trvalé životní společenství. Dovoláním nebyl zpochybněn skutkový závěr odvolacího soudu o neexistenci úmyslu zemřelého nájemce bytu založit se žalovanou trvalé životní společenství; dovolatelka nenamítá (prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř.), že by rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za tohoto stavu nemohou její dovolací námitky směřující proti závěru, že její soužití se zemřelým nájemcem bytu nemělo charakter trvalého životního společenství, zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.

Protože rozsudek odvolacího soudu je správný, Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení § podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.



Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) v tomto stadiu řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo vůči procesně neúspěšné žalované.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. března 2005

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.

předsedkyně senátu