26 Cdo 2228/2004
Datum rozhodnutí: 03.08.2005
Dotčené předpisy: § 703 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 853 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 2228/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce Bytového družstva, B, zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) P. S. a 2) D. S., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 9 C 207/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. května 2003, č. j. 22 Co 146/2003-155, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. května 2003, č. j. 22 Co 146/2003-155, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Benešově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. července 2002, č. j. 9 C 207/2001-114, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit do šesti měsíců od zajištění přístřeší byt č. 25, o velikosti 3+1, I. kategorie s příslušenstvím, v prvním nadzemním podlaží domu čp. 1706 v ulici J. v B., zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v B. na LV č. 3077 pro okres B., obec B. a katastrální území B. (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům , resp. dům ). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že manželství žalovaných trvá od roku 1974, že rozhodnutím M. z., národního podniku v T., z měsíce září 1978 byl žalovanému přidělen předmětný byt jako byt trvale určený pro ubytování pracovníků organizace, že dne 1. února 1979 byla mezi M. z., národním podnikem v T., a žalovaným uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu, že kupní smlouvou ze dne 31. října 1997 koupil předmětný dům žalobce a že právní účinky vkladu vlastnického práva nastaly dne 12. prosince 1997. Poté rovněž zjistil, že oba žalovaní podali členskou přihlášku do bytového družstva žalobce (dále jen bytové družstvo ), že byli přítomni na ustavující schůzi bytového družstva a oba se stali jeho členy. Nakonec také zjistil, že žalovaní byli srozuměni s povinností zaplatit členský vklad do 7. října 1997, že žalovaný byl vyzván k zaplacení členského vkladu do 8. března 1998, že dopisem ze dne 7. března 1998 žalovaní požádali o prodloužení lhůty k zaplacení členského vkladu do 31. července 1998, že členský vklad nezaplatili, že na členské schůzí bytového družstva dne 10. března 1998 byli vyloučeni z družstva pro hrubé porušení členských povinností, konkrétně pro nezaplacení členského vkladu podle článku 12 odst. 3 stanov družstva, že vyloučení z družstva jim bylo písemně oznámeno a že proti rozhodnutí o vyloučení se neodvolali. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že dohodou o odevzdání a převzetí bytu uzavřenou na podkladě rozhodnutí o přidělení bytu vzniklo žalovanému právo osobního užívání bytu (bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace), že toto právo se dnem 1. ledna 1992 transformovalo na právo nájmu služebního bytu svědčící opět pouze žalovanému (§ 871 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. dále jen obč. zák. ), že předmětný byt ztratil charakter bytu služebního, že ke dni 12. prosince 1997 (ke dni, kdy nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva svědčícího žalobci) se stal bytem družstevním a že podle § 703 odst. 2 obč. zák. vzniklo žalovaným právo společného nájmu družstevního bytu manžely. Dále dovodil, že vyloučením z družstva (zánikem členství žalovaných v bytovém družstvu) zaniklo žalovaným ve smyslu § 714 věty první obč. zák. právo nájmu bytu; proto žalobě na vyklizení bytu vyhověl a vyklizovací povinnost žalovaných podmínil podle § 714 věty druhé a § 712 odst. 5 věty první obč. zák. zajištěním přístřeší.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. května 2003, č. j. 22 Co 146/2003-155, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a na jeho základě shodně se soudem prvního stupně dovodil, že právo osobního užívání bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace svědčící žalovanému se dnem 1. ledna 1992 transformovalo na jeho právo nájmu služebního bytu a že předmětný byt ztratil charakter služebního bytu dnem 12. prosince 1997. Poté na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že změna charakteru bytu neměla žádný vliv na obsah nájemního práva žalovaného, neboť změnou v osobě vlastníka předmětného domu došlo pouze k tomu, že pronajímatelem bytu se stal žalobce jako vlastník předmětného domu, a pokračoval, že vzniku práva společného nájmu žalovaných, natož práva společného nájmu družstevního bytu manžely, bránilo existující právo nájmu (nedružstevního) bytu žalovaného. Poté uzavřel, že nevzniklo-li žalovaným právo společného nájmu družstevního bytu, nemohlo neexistující právo ani zaniknout ve smyslu § 714 věty první obč. zák. vyloučením žalovaných z družstva; proto žalovaný užívá byt jako výlučný nájemce a žalovaná z titulu člena jeho domácnosti.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř. ). V dovolání uvedl, že odvolací soud nezjistil zcela, resp. úplně, skutkový stav věci, a to zejména z hlediska charakteru předmětného bytu žalovaných v rozhodné době a trvání práva nájmu předmětného bytu . Zároveň zpochybnil správnost právního závěru, že právo nájmu bytu svědčí pouze žalovanému; zde uvedl, že toto právo zaniklo dnem vkladu vlastnického práva k předmětnému domu, kdy se předmětný byt stal bytem družstevním. Namítl rovněž, že v daném případě nešlo o prostou změnu vlastnických práv došlo ke změně obsahu práv vlastnických a z toho odvozených práv nájemce a člena družstva . Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. května 2003, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř. a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. (nikoli podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3) o.s.ř., jak se mylně domnívá žalobce), neboť směřuje proti rozsudku, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Dovolatel s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nikoli /také/ dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jak by mohlo vyplývat z formulací, které v dovolání užil), jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přitom právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právních závěrů, že předmětný byt není bytem družstevním a že účastníkům ve vztahu k němu nevzniklo právo společného nájmu družstevního bytu manžely.

Dovoláním nebyla napadena správnost právního závěru, že v době do 31. prosince 1991 byl uživatelem předmětného bytu pouze žalobce (účastníkům nesvědčilo tehdejší právo společného užívání bytu manžely), neboť předmětný byt byl v té době bytem trvale určeným pro ubytování pracovníků organizace (§ 7 vyhlášky č. 45/1964 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku; citovaná vyhláška byla zrušena ke dni 13. listopadu 1995 § 7 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník)), na nějž se vztahovalo ustanovení § 182 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. prosince 1991, vylučující vznik práva společného užívání bytu manžely. Stejně tak nebyla zpochybněna ani správnost právního závěru, že žalobcovo právo osobního užívání bytu se dnem 1. ledna 1992 transformovalo podle § 871 odst. 4 obč. zák. na nájem (služebního bytu). Lze pouze připomenout, že ke stejnému závěru, jde-li o transformaci práva osobního užívání bytu na právo nájmu, dospěl Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 15. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1330/97, uveřejněném pod č. 111 v sešitě č. 11 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, a v rozsudku ze dne 27. března 1997, sp. zn. 2 Cdon 335/97, uveřejněném pod č. 26 v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura. Dovoláním nebyl zpochybněn ani závěr, že dnem 12. prosince 1997 se vlastníkem předmětného domu stalo bytové družstvo (žalobce). Za této situace dovolací soud z uvedených (správných) právních závěrů vychází.

Judikatura Nejvyššího soudu České republiky je ustálena v názoru, že družstevním bytem se rozumí byt, který družstvo pronajímá nebo jiným způsobem dává do užívání svým členům. Bytovým družstvem je přitom každé družstvo, které zajišťuje bytové potřeby svých členů, a to zejména tím, že svým členům pronajímá nebo jiným způsobem dává do užívání byty nebo jiné místnosti, nebytové prostory. Bytovým družstvem je nejen družstvo, které má zajišťování bytových potřeb uvedeno ve svém předmětu podnikání (činnosti), ale i takové družstvo, jež bytové potřeby svých členů skutečně zajišťuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. července 1999, sp. zn. 21 Cdo 327/99, uveřejněný pod č. 12 v sešitě č. 2 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Kromě toho Nejvyšší soud České republiky opakovaně vyjádřil závěr, že právní skutečností rozhodnou pro změnu konkrétního bytu na byt družstevní, je nabytí vlastnického práva bytového družstva k domu, v němž se byt nachází (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1313/2002, uveřejněného pod C 2106 v sešitě č. 27 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek z 18. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 2435/2002, uveřejněný pod C 2107 v sešitě č. 27 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu /ústavní stížnost proti citovanému rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. května 2004, sp. zn. IV. ÚS 31/04/, rozsudek z 19. listopadu 2002, sp. zn. 26 Cdo 501/2003, a usnesení z 26. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 1202/2003).

V již zmíněných rozhodnutích ze dne 30. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1313/2002, a ze dne 26. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 1202/2003, zaujal Nejvyšší soud rovněž právní názor, že stane-li se jeden z manželů za trvání manželství jako člen družstva nájemcem družstevního bytu (dnem, kdy bytové družstvo nabylo vlastnické právo k domu, v němž se byt nachází), je třeba na základě analogické (§ 853 obč. zák.) aplikace ustanovení § 703 odst. 2 obč. zák. dovodit, že vznikne právo společného nájmu družstevního bytu manžely i společné členství manželů v družstvu za předpokladu, že manželé spolu trvale žijí. Z odůvodnění citovaných rozhodnutí dále vyplývá, že přeměna předmětného bytu na byt družstevní je doprovázena takovými právně významnými skutečnostmi jako je založení bytového družstva, vznik žalobcova členství v tomto družstvu (spojeného s jeho majetkovou účastí v družstvu) a následné nabytí vlastnického práva k předmětnému domu družstvem, které jsou svým významem natolik zásadní, že je lze postavit na roveň předpokladům, za nichž vzniká podle § 703 odst. 2 obč. zák. právo společného nájmu družstevního bytu manžely i společné členství manželů v družstvu. S těmito právními názory se dovolací soud ztotožňuje také v projednávané věci.

Jestliže v projednávané věci odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu věci uvedeného na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí dovodil, že předmětný byt není bytem družstevním a že žalovaným nevzniklo ani právo společného nájmu družstevního bytu manžely, jsou uvedené názory v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Za této situace byl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. užit opodstatněně.

Napadený rozsudek není tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami žalobce, ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. správný. Dovolací soud jej proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. srpna 2005

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu