26 Cdo 2217/2010
Datum rozhodnutí: 13.06.2012
Dotčené předpisy: § 686a odst. 6 obč. zák., § 3 odst. 1 obč. zák.




26 Cdo 2217/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce statutárního města Ostravy, městského obvodu Ostrava Jih , se sídlem Ostrava Hrabůvka, Horní 3, zastoupeného JUDr. Renátou Prosickou, advokátkou se sídlem v Ostravě Přívozu, 28. října 25, proti žalovaným 1) H. M. a 2) M. M. , zastoupeným JUDr. Alenou Porostlou, advokátkou se sídlem v Ostravě Mariánských Horách, Prostorná 4, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 39 C 359/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. července 2009, č. j. 42 Co 168/2009-66, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.300,- Kč k rukám JUDr. Renáty Prosické, advokátky se sídlem v Ostravě Přívozu, 28. října 25, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. února 2009, č. j. 39 C 359/2008-23, zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku byt č. 33 o velikosti 3+1 v 7. podlaží domu č. p. v O. Z., na ulici U S. č. orientační 3 (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům , resp. dům ); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. července 2009, č. j. 42 Co 168/2009-66, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a uložil žalovaným povinnost vyklidit předmětný byt do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu (výroky II., III. a IV.).
Z provedených důkazů zjistil odvolací soud následující skutkový stav. Žalobce (vlastník předmětného domu) jako pronajímatel a žalovaní jako nájemci uzavřeli dne 5. května 2007 smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen nájemní smlouva ) na dobu určitou od 1. května 2007 do 30. dubna 2008 (čl. II. bod 2 nájemní smlouvy). V nájemní smlouvě se zároveň mimo jiné dohodli, že nebudou-li k 30. dubnu 2008 nájemci nebo ti, kdo s nimi bydlí, hrubě porušovat dobré mravy v domě, prodlouží se doba nájmu vždy každoročně o dalších dvanáct měsíců počínaje 1. květnem 2008 (čl. II. bod 3 nájemní smlouvy). Synové, kteří s žalovanými v předmětném bytě bydlí, dlouhodobě neužívali společné prostory a zařízení domu řádně, tyto prostory devastovali a znečišťovali (na chodbách jsou seškrabané omítky, zdi jsou nastříkané od sprejů, jsou zlikvidovaná nouzová osvětlení, na chodbách je nakouřeno, jsou pomočené a válí se na nich láhve), jejich hlučné chování (s kamarády, kteří je navštěvovali) často přesahovalo obvyklou míru a svým chováním tak vytvořili v předmětném domě prostředí, které bránilo ostatním nájemcům v nerušeném výkonu jejich práv a povinností plynoucích z nájmu bytu; přitom nešlo o ojedinělé excesy, nýbrž o opakované, nevhodné chování obtěžující nájemce ostatních bytů v domě. Žalovaní ani přes upozorňování ostatních nájemců nesjednali nápravu a závadné chování jejich dětí pokračovalo i k 1. květnu 2008, kdy pronajímatel posuzoval splnění podmínek pro pokračování jejich nájemního vztahu k bytu.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že tzv. prolongační doložka je zcela v souladu s principem smluvní volnosti, je tudíž platná a neodporuje ustanovení § 686a odst. 6 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč. zák. ). S přihlédnutím k uvedenému pak dovodil, že nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou (od 1. května 2007 od 30. dubna 2008) s možností každoročního prodloužení nájmu vždy o dvanáct měsíců, budou-li splněny dohodnuté podmínky. Jelikož sjednaná podmínka neporušování dobrých mravů v předmětném domě nebyla vzhledem k chování dětí žalovaných splněna a nová nájemní smlouva uzavřena nebyla, skončil nájem předmětného bytu uplynutím sjednané doby nájmu dne 30. dubna 2008 a od 1. května 2008 bydlí žalovaní v bytě bez právního důvodu. Za této situace odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě s poukazem na ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. vyhověl a uložil žalovaným povinnost předmětný byt vyklidit, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku, neboť neshledal důvody (ani za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.), pro něž by mělo být vyklizení vázáno na zajištění bytové náhrady.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (nezastoupeni advokátem) dovolání, které následně doplnili prostřednictvím ustanovené advokátky. Jeho přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen o.s.ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. Uvedli, že dobu trvání nájmu nelze platně vázat na splnění podmínek, o nichž není jasné, zda vůbec někdy nastanou, a navíc ujednání, jímž je doba trvání nájmu vázána na neporušování dobrých mravů, svým účelem i obchází zákon; takovéto ujednání je totiž z důvodů rozvedených v dovolání formulováno přísněji než ustanovení § 711 odst. 2 písm. a/ obč. zák. upravující výpověď z nájmu bytu pro porušování dobrých mravů v domě. Podle jejich názoru odvolací soud rovněž nesprávně zhodnotil provedené důkazy výpovědi svědků B., M., B. a T., neboť ti se vyjadřovali pouze ke stavu domu a nikoli k tomu, že by se na něm podíleli jejich synové; ani svědek Ž. (domovník v předmětném domě) nepřistihl nikoho (natož pak jejich syny), kdo by v předmětném domě dělal nepořádek. Následně se dovolatelé vyjádřili rovněž ke svým nepříznivým sociálním a majetkovým poměrům. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání namítl, že v každém případě šlo o nájemní poměr na dobu určitou a že sjednaná doba nájmu jednoznačně uplynula. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu nebyly tyto vady zjištěny.
Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o.s.ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolací soud s přihlédnutím k obsahu spisu shledal, že ve vztahu ke skutkovému zjištění týkajícímu se chování synů žalovaných a devastace společných prostor v domě vzal odvolací soud v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů (výpovědí svědků) vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Bylo-li ve vztahu k uvedenému skutkovému zjištění dovolateli argumentováno, že svědeckými výpověďmi se nepodařilo prokázat, že by se nepřístojného chování dopouštěli jejich synové, je zapotřebí zdůraznit následující. Z obsahu spisu vyplývá (a ostatně tak to konstatoval i odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku), že to byli právě synové dovolatelů, kteří se chovají hlučně a devastují společné prostory předmětného domu (viz výpovědi svědků J. B., V. M., K. B., A. T., L. B.; ani výpověď svědka J. Ž. není s těmito důkazy v rozporu). Se zřetelem k řečenému tedy lze konstatovat, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkové závěry odvolacího soudu (o hlučném chování synů žalovaných a o devastaci společných prostor v domě) jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení § 132 o.s.ř. (ve spojení s § 211 o.s.ř.). Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. tudíž nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ustálená soudní praxe (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 23. září 2010, sp. zn. 26 Cdo 2951/2008, uveřejněný pod č. 35 v sešitě č. 3 z roku 2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 27. ledna 2011, sp. zn. 26 Cdo 5307/2008) dovodila, že z ustanovení § 686a odst. 6 obč. zák. (ve znění účinném od 31. března 2006) nelze dovodit, že by po uvedeném datu byla vyloučena dohoda pronajímatele a nájemce, podle níž může dojít k obnovování nájemního vztahu k bytu sjednaného na dobu určitou.
V posuzovaném případě šlo o nájemní poměr sjednaný po 31. březnu 2006 (konkrétně 5. května 2007) na dobu určitou do 30. dubna 2008 (srov. odůvodnění již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu z 23. září 2010, sp. zn. 26 Cdo 2951/2008, a dále např. jeho rozsudky z 21. září 2011, sp. zn. 26 Cdo 1097/2010, a z 9. února 2012, sp. zn. 26 Cdo 585/2011) s možností jeho každoročního prodlužování za splnění tam sjednaných podmínek o dalších dvanáct měsíců počínaje dnem 1. května 2008. Z pohledu dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. obstojí skutková zjištění týkající se chování synů žalovaných a devastace společných prostor v předmětném domě. Pak, jak správně dovodil odvolací soud, nebyla vzhledem k chování dětí žalovaných splněna sjednaná podmínka neporušování dobrých mravů v předmětném domě. Nebyla-li zároveň uzavřena nová (další) nájemní smlouva ohledně předmětného bytu, lze se ztotožnit s právním názorem, že nájem předmětného bytu skončil uplynutím sjednané doby nájmu dne 30. dubna 2008 a od 1. května 2008 bydlí žalovaní v předmětném bytě bez právního důvodu. Vzhledem k dovolacím námitkám vztahujícím se k nepříznivé sociální a majetkové situaci dovolatelů zbývá tedy posoudit, zda uplatněný nárok na vyklizení předmětného bytu (realizovaný žalobou podanou v této věci) není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze 17. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003) vyslovil názor, že nesvědčil-li žalovanému platný titul k užívání vyklizovaného bytu (tj. užívá-li žalovaný vyklizovaný byt bez právního důvodu), nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jeho vyklizení a žalobu zamítnout. Následně však byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod č. 8 v sešitě č. 1-2 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o.s.ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát).
V projednávané věci šlo o nájemní poměr sjednaný na dobu určitou, který se neprodloužil (podle ujednání obsaženého v čl. II. bodě 3 nájemní smlouvy) vinou nájemců, resp. těch kteří s nimi v bytě bydlí. Již z tohoto důvodu je vyloučeno uvažovat o rozporu vyklizení s dobrými mravy a v této souvislosti izolovaně zdůrazňovat pouze nepříznivé majetkové poměry žalovaných. Bez ohledu na to však nelze především ztratit ze zřetele, že šlo-li o nájemní poměr na dobu určitou (viz výklad shora), není vzhledem k charakteru takového nájemního poměru žádných pochyb o tom, že takový nájemní poměr zásadně končí uplynutím sjednané doby nájmu (§ 710 odst. 3 obč. zák. po novele), a to bez ohledu na to, zda nájemce po dobu jeho trvání porušoval dobré mravy v domě. Z tohoto pohledu nemůže být žaloba na vyklizení bytu podaná po skončení takového nájemního poměru (nebyl-li byt vyklizen dobrovolně) zásadně (tedy až na výjimky, o něž v daném případě vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu nejde) výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Z vyložených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace správný ve smyslu § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal dovolatele, kteří nebyli v dovolacím řízení úspěšní, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 13. června 2012

JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu