26 Cdo 2206/2014
Datum rozhodnutí: 08.12.2015
Dotčené předpisy: § 44 odst. 2 předpisu č. 120/2001Sb. ve znění do 31.12.2007



26 Cdo 2206/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné RS Konzult, spol. s r. o., se sídlem v Praze 1, Dušní 112/16, identifikační číslo osoby 27082105, zastoupené JUDr. Alešem Rozehnalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, proti povinnému MUDr. J. K., pro 6 486 599,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 36 Nc 1521/2007, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2013, č. j. 68 Co 248/2008-72, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2013, č. j. 68 Co 248/2008-72, se mění tak, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 11. 2007, č. j. 36 Nc 1521/2007-13, se potvrzuje.

Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 16. 11. 2007, č. j. 36 Nc 1521/2007-13, nařídil podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2003, č. j. 54 Sm 210/2003-7, exekuci na majetek povinného k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 6 486 599 Kč s příslušenstvím a provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Igora Ivanka, Exekutorský úřad Praha 10.

K odvolání povinného odvolací soud usnesením ze dne 20. 1. 2009, č. j. 68 Co 248/2008-37, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl, uložil oprávněné povinnost zaplatit povinnému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 105 082,95 Kč a soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce ve výši 7 735 Kč. Dovodil, že oprávněná není aktivně legitimována k podání návrhu na nařízení exekuce, neboť vymáhá nárok podle směnečného platebního rozkazu, jenž včetně pohledávky, která je směnkou zajištěna, správce konkursní podstaty úpadkyně NÁRODNÍ LEASING, s. r. o. již dříve zahrnul do konkursní podstaty úpadkyně. Návrh na nařízení exekuce byl podán dne 24. 4. 2007, tedy poté, kdy byla pohledávka sepsána do konkursní podstaty úpadkyně; ode dne 6. 10. 2004 mohl touto pohledávkou disponovat a tedy uplatnit návrh na nařízení exekuce pouze správce konkursní podstaty. Odvolací soud dále uvedl, že směnečný platební rozkaz nebyl povinnému nikdy řádně doručen a nemohl se tak stát vykonatelným rozhodnutím.

K dovolání oprávněné Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 7. 2012, č. j. 20 Cdo 1506/2010-63, zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu jej k dalšímu řízení. Uvedl, že svědčí-li oprávněné na základě směnečného platebního rozkazu právo na zaplacení 6 486 599 Kč, je také aktivně legitimována k podání návrhu na nařízení exekuce, tuto exekuci však nelze provést. Zdůraznil, že v projednávané věci se otázkou včasnosti opravného prostředku zabýval nalézací soud a exekučnímu soudu tak již nepřísluší, aby se znovu včasností námitek z důvodu nedoručení směnečného platebního rozkazu zabýval.

Odvolací soud, vázán právním názorem dovolacího soudu, usnesením ze dne 14. 1. 2013, č. j. 68 Co 248/2008-72, opět změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl, uložil oprávněné povinnost zaplatit povinnému náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 212 609,10 Kč a soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce ve výši 7 865 Kč. Uzavřel, že oprávněná nebyla a není oprávněna podat návrh na nařízení exekuce podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu v situaci, kdy právo ze směnky, na níž bylo toto rozhodnutí založeno, bylo sepsáno do konkursní podstaty úpadkyně, protože takové právo mohl uplatnit pouze správce konkursní podstaty. Oprávněná tak není v řízení aktivně legitimována.

Oprávněná napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle které převedení směnky bez současného převodu směnkou zajištěné pohledávky nemá žádný vliv na povinnost zaplatit směnku; v této souvislosti oprávněná odkazuje řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 29 Cdo 280/2005, 29 Odo 1446/2006, 29 Cdo 283/2008, 29 Cdo 3045/2010, 29 Cdo 2737/2007, 29 Odo 830/2006, 1839/2000). Jako důvod dovolání uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud nesprávně uzavřel, že oprávněná není v řízení aktivně legitimována, protože exekuční titul jí sice přiznával právo na plnění, přičemž ale podle zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném ke dni 6. 10. 2004 mohl toto právo uplatnit pouze správce konkursní podstaty. Oprávněná tvrdí, že na základě smlouvy o převodu cenných papírů ze dne 18. 8. 2003 nabyla od společnosti VIOLA leasing s. r. o. směnku vystavenou na řad společnosti NÁRODNÍ LEASING, s. r. o., znějící na směnečnou sumu 6 486 599 Kč, splatnou dne 30. 6. 2003, jejímž směnečníkem je povinný. Směnka sloužila jako zajišťovací směnka k zajištění pohledávek společnosti NÁRODNÍ LEASING, s. r. o. za povinným z titulu leasingové smlouvy. Směnka byla uzavřením smlouvy o převodu cenných papírů ze dne 18. 8. 2003 od zajišťovaného závazku osamostatněna a v jejím právním režimu se akcesorita a subsidiarita na pohledávce z leasingové smlouvy vůbec neprojeví. Osamostatněním zajišťovací směnky věřitel zajištěné pohledávky tedy již není i věřitelem směnečně zajišťovací pohledávky, a správce konkursní podstaty proto nebyl oprávněn zahrnout dne 6. 10. 2004 do soupisu konkursní podstaty úpadkyně pohledávky z leasingové smlouvy spolu s veškerými zajišťovacími instrumenty. Správce konkursní podstaty do soupisu konkursní podstaty mohl zahrnout pouze pohledávku z předmětné leasingové smlouvy, nikoli ze směnky. Oprávněná navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Povinný se k dovolání oprávněné nevyjádřil.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a dále část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).

Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při řešení právní otázky, zda oprávněná je v řízení aktivně legitimována, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.). Dovolání je i důvodné.

Podle § 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (srovnej čl. II zákona č. 286/2009 Sb.) soud nařídí exekuci a jejím provedením pověří exekutora, jestliže jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro nařízení exekuce, jinak návrh zamítne.

V souzené věci je exekučním titulem směnečný platební rozkaz ze dne 17. 9. 2003, č. j. 54 Sm 210/2003-7, kterým Městský soud v Praze uložil žalovanému MUDr. J. K. zaplatit žalobkyni RS Konzult, spol. s r. o. do tří dnů od právní moci tohoto rozkazu 6 486 599 Kč a náklady řízení 388 410 Kč. Směnečný platební rozkaz, který nabyl právní moci 22. 10. 2003, byl dle návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu vydán na základě směnky cizí ze dne 22. 1. 2002 znějící na směnečnou sumu 6 486 599 Kč splatnou dne 30. 6. 2003 s připojenou doložkou bez protestu . Žalovaný podepsal směnku na místě výstavce. Směnka byla původním vlastníkem společností NÁRODNÍ LEASING s. r. o. předána a rubopisována na společnost VIOLA leasing s. r. o. a ta ji předala a rubopisovala na žalobkyni.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2003 č. j. 79 K 33/2003-6, byl prohlášen konkurs na majetek obchodní společnosti NÁRODNÍ LEASING s. r. o. a ustaven konkursní správce. Účinky konkursu nastaly dne 7. listopadu 2003. Správce konkursní podstaty sdělil přípisem ze dne 6. 10. 2004 oprávněné, že k tomuto dni zahrnul do konkursní podstaty úpadce pohledávku vůči MUDr. J. K., která vznikla z titulu leasingové smlouvy č. 347/2001. Spolu s uvedenou pohledávkou přecházejí do konkursní podstaty veškerá práva a povinnosti vyplývající z této leasingové smlouvy a veškeré zajišťovací instrumenty . Oprávněnou upozornil na neplatnost veškerých kroků , které by učinila při vymáhání či převodu předmětné pohledávky.

Nejvyšší soud v rámci své rozhodovací činnosti již mnohokrát uvedl, že při věcném posuzování návrhu na nařízení exekuce zkoumá soud pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navržena v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného a zda právo není prekludováno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2007, sp. zn. 20 Cdo 2211/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V usnesení ze dne 28. července 2004, sp. zn. 20 Cdo 1151/2004, Nejvyšší soud uzavřel, že při nařízení exekuce se povinný nemůže bránit aktivní legitimaci oprávněného jinak, nežli zpochybněním poměru oprávněného k uvedení nositele práva titulu nebo zpochybněním listin oprávněným ve smyslu § 256 odst. 2 o. s. ř. (§ 36 odst. 4 exekučního řádu) předložených. Ke splnění podmínky aktivní legitimace při nařízení exekuce
postačí doložit, že je osobou totožnou s nositelem oprávnění podle titulu . Okolnost, že (případně) již nositelem původního oprávnění podle hmotného práva není , zakládá námitku, relevantně uplatnitelnou leda jiným procesním postupem, resp. v jiném stadiu exekučního řízení, jímž je zásadně stadium jeho zastavení [§ 52 odst. 1, 55 odst. 1 exekučního řádu, § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.; srov. např. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2010, sp. zn. 20 Cdo 273/2008].

Shora uvedená podmínka aktivní legitimace oprávněné byla v projednávané věci splněna, jelikož oprávněná, která podala návrh na nařízení exekuce, je osobou označenou ve vykonávaném rozhodnutí (směnečném platebním rozkaze) jako žalobkyně, které bylo přisouzeno plnění. Svědčí-li oprávněné na základě směnečného platebního rozkazu právo na zaplacení vymáhané částky, je také aktivně legitimována k podání návrhu na nařízení exekuce.

Protože právní názor odvolacího soudu je nesprávný, postupoval Nejvyšší soud podle § 243d písm. b), napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (hlava VII. zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. prosince 2015

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph. D. předsedkyně senátu